II.ÚS 616/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 616/24 ze dne 7. 5. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Ronovské a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., t. č. ve Věznici Karviná, právně zastoupeného Mgr. Simonou Hinkelmannovou, advokátkou se sídlem Slovanská 275/16, Šumperk, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. listopadu 2023 č. j. 8 Tdo 901 /2023-4132, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. dubna 2023 č. j. 7 To 9/2023-3924 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. října 2022 č. j. 73 T 7/2020-3749, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále též "soud prvního stupně") byl stěžovatel shledán vinným pod bodem I. zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea prvá, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, pod bodem II. zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, pod bodem III. zločinem vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. i), j) tr. zákoníku a zločinem obecného ohrožení podle § 272 odst. 1 tr. zákoníku spáchanými v jednočinném souběhu s přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Za to a za sbíhající se trestné činy loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku pod bodem I., znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea prvá, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku pod bodem II., znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea prvá tr. zákoníku pod bodem V. a těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku pod bodem VI., kterými byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2021 sp. zn. 73 T 7/2020, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 11. 2021 sp. zn. 7 To 86/2021, byl stěžovatel odsouzen k výjimečnému souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 28 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku mu bylo uloženo ochranné léčení sexuologické v ústavní formě. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatele zaplatit poškozené Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví škodu ve výši 5 962 Kč a poškozené České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR škodu ve výši 200 000 Kč, poškozenému Tomášovi A. (jedná se o pseudonym) na náhradě nemajetkové újmy částku 600 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % p. a. od 19. 8. 2020 do zaplacení, poškozené Daně A. (jedná se o pseudonym) na náhradě nemajetkové újmy 2 částku 450 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % p. a. od 19. 8. 2020 do zaplacení a poškozené Haně B. (jedná se o pseudonym) na náhradě nemajetkové újmy částku 200 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % p. a. od 19. 8. 2020 do zaplacení. Podle § 229 odst. 2 tr. řádu byly poškozené Hana B. a Dana A. se zbytkem svých nároků na náhradu nemajetkové újmy odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. Vrchní soud v Praze (dále též "odvolací soud") podle § 258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek soudu prvního stupně z podnětu podaných odvolání částečně zrušil, a to ve výroku o vině pod bodem III., ve výroku o trestu, ve výroku o ochranném opatření a ve výrocích o náhradě škody a nemajetkové újmy. Podle § 259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným zločinem vraždy podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. i), j) tr. zákoníku, zločinem obecného ohrožení podle § 272 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Za to a zločin znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea prvá, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku pod bodem I. a za zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku pod bodem II. napadeného rozsudku, které zůstaly tímto rozhodnutím Vrchního soudu v Praze nedotčeny, a dále za sbíhající se zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku pod bodem I., zločin znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea prvá, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku pod bodem II., přečin znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea prvá tr. zákoníku pod bodem V. a zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku pod bodem VI. z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2021 sp. zn. 73 T 7/2020, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 11. 2021 sp. zn. 7 To 86/2021, byl stěžovatel podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 54 odst. 1, 2 tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k výjimečnému souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 28 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku bylo stěžovateli uloženo ochranné léčení sexuologické v ústavní formě. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatele zaplatit poškozeným Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví škodu ve výši 5 962 Kč a poškozené České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR škodu ve výši 200 000 Kč, poškozenému Tomášovi A. na náhradě nemajetkové újmy částku 600 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % p. a. od 19. 8. 2020 do zaplacení, poškozené Daně A. na náhradě nemajetkové újmy částku 550 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % p. a. od 19. 8. 2020 do zaplacení a poškozené Haně B. na náhradě nemajetkové újmy částku 300 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % p. a. od 19. 8. 2020 do zaplacení. Podle § 229 odst. 2 tr. řádu byly poškozené Hana B. a Dana A. se zbytkem svých nároků na náhradu nemajetkové újmy odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen. 4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h), i), k) tr. řádu. Namítl, že rozhodná skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, byl porušen princip presumpce neviny, pravidlo in dubio pro reo a právo na spravedlivý proces a došlo k nesprávné právní kvalifikaci skutku. Měl též za to, že nebyly splněny podmínky pro uložení výjimečného trestu a uložení ochranného léčení. 5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl podle § § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. Nejvyšší soud shledal, že námitky uplatněné v dovolání jsou opětovným zopakováním obhajoby stěžovatele z předchozích fází řízení, s níž se postupně soudy v odůvodněních svých rozhodnutí pečlivě vypořádaly. 6. Napadená rozhodnutí není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jejich obsah, jakož i průběh řízení, je účastníkům dostatečně znám. 7. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že pokud jde o dokazování v jeho trestní věci, obecné soudy nedostály požadavkům plynoucím ze zásady in dubio pro reo vyplývající z principu presumpce neviny, zakotveného v čl. 40 odst. 2 Listiny. Extrémní porušení této zásady vedlo též k dotčení ústavně chráněného práva na spravedlivý soudní proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Závěr o naplnění všech znaků trestných činů, z nichž byl stěžovatel obžalován a následně odsouzen, nebyl postaven mimo důvodnou pochybnost a byl z drtivé části založen na neprokázaných domněnkách a spekulacích, což ve svém důsledku vedlo dále k porušení stěžovatelova základního práva garantovaného čl. 39 Listiny. Ve velmi podrobně koncipované ústavní stížnosti stěžovatel rozvedl jednotlivé námitky, uvedl k nim skutková ujištění, s nimiž se neztotožňuje a zrekapituloval důkazy, zejména svědecké výpovědi, na nichž byla tato podle něj nesprávná skutková zjištění založena. Podstatou námitek stěžovatele je pak polemika se závěrem obecných soudů o jeho příčetnosti a tedy odpovědnosti za spáchané trestné činy. V této souvislosti rozporuje některé znalecké posudky, z nichž obecné soudy vycházely. 8. Po přezkoumání napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou č