II.ÚS 617/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 617/24 ze dne 17. 4. 2024 N 76/123 SbNU 320 Přípustnost dovolání v exekučním řízení vedeném pro vymožení pohledávky ze spotřebitelské smlouvy   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Marcely Mákové, zastoupené Mgr. Michaelou Dvořáčkovou, advokátkou, sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. prosince 2023 č. j. 20 Cdo 2824/2023-75, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. ledna 2023 č. j. 20 Co 367/2022-29 a usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 10. listopadu 2022 č. j. 23 EXE 290/2018-8, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Nymburce jako účastníků řízení, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 1. prosince 2023 č. j. 20 Cdo 2824/2023-75 bylo porušeno právo stěžovatelky na přístup k soudu vyplývající z práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. prosince 2023 č. j. 20 Cdo 2824/2023-75 se ruší. III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti, z napadených rozhodnutí a z vyžádaného soudního spisu se podává, že dne 29. 3. 2018 pověřil Okresní soud v Nymburce (dále jen "okresní soud") soudního exekutora Mgr. Pavla Preuse, Exekutorský úřad Praha 8, vedením exekuce k vymožení pohledávky Generali Česká pojišťovna a. s., jako oprávněné, podle vykonatelného rozsudku téhož soudu ze dne 29. 12. 2017 č. j. 6 C 237/2017-12 ve výši 2 724 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 2 724 Kč od 3. 12. 2015 do zaplacení a náhrady nákladů řízení ve výši 1 489 Kč. 3. Usnesením ze dne 10. 11. 2022 č. j. 23 EXE 290/2018-20 okresní soud ve výroku I zamítl návrh stěžovatelky jako povinné na částečné zastavení exekuce, co do exekučního příkazu ze dne 13. 10. 2022 č. j. 204 EX 2333/18-290, kterým soudní exekutor rozhodl o provedení exekuce přikázáním jiné peněžité pohledávky, kterou má stěžovatelka vůči dlužníku České republice - Ministerstvu spravedlnosti na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 2. 2022 č. j. 16 C 11/2018-331 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 72 Co 217/2022. Tímto exekučním příkazem soudní exekutor dlužníkovi stěžovatelky přikázal, aby vyplatil soudnímu exekutorovi pohledávku v rozsahu, v jakém byla postižena exekucí. Výrokem II okresní soud zamítl návrh stěžovatelky na odklad exekuce. 4. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení okresního soudu ve vztahu k oběma výrokům potvrdil. 5. Proti usnesení krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, a to v rozsahu, jímž byl potvrzen výrok I usnesení okresního soudu. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelky podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř.") jako nepřípustné odmítl s odůvodněním, že dovolání směřuje proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč [§ 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov. výši částky sub. 2 tohoto usnesení)], přičemž poukázal na výši uvedené částky, pro niž byla exekuce nařízena. V této souvislosti Nejvyšší soud odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015 sp. zn. 26 Cdo 4236/2015, ze dne 31. 10. 2013 sp. zn. 20 Cdo 1977/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 27. 2. 2014 sp. zn. III. ÚS 346/14 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz) či ze dne 9. 1. 2020 sp. zn. 20 Cdo 3995/2019, s tím, že výluka týkající se vztahů ze spotřebitelských smluv a pracovněprávních vztahů se vztahuje jen k nalézacímu řízení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2020 sp. zn. 20 Cdo 4304/2019, ze dne 1. 7. 2021 sp. zn. 20 Cdo 1752/2021 či usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2018 sp. zn. I. ÚS 3858/17). II. Argumentace stěžovatelky 6. V ústavní stížnosti stěžovatelka nesouhlasí s postupem Nejvyššího soudu, který její dovolání podle § 243c o. s. ř. odmítl s odůvodněním, že směřuje proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč s odkazem na § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť výluka týkající se vztahů ze spotřebitelských smluv a pracovněprávních vztahů se vztahuje jen k nalézacímu řízení. Stěžovatelka namítá, že k právní otázce vznesené stěžovatelkou v dovolání se tak Nejvyšší soud nevyjádřil. Stěžovatelka byla pro účely dovolání osvobozena od soudního poplatku a byla jí ustanovena advokátka. Rovněž byla v usnesení krajského soudu poučena, že je dovolání proti tomuto usnesení přípustné. Stěžovatelka podala dovolání v dobré víře s ohledem na poučení soudu a s ohledem na skutečnost, že z § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nevyplývá, že by se daná výluka týkající se vztahů ze spotřebitelských smluv vztahovala jen na nalézací řízení. Stěžovatelka dovozuje, že nezabýval-li se Nejvyšší soud ze shora uvedených důvodů jejím dovoláním pro nepřípustnost, porušil její právo na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2024 sp. zn. IV. ÚS 2939/23, v němž byla řešena přípustnost dovolání v obdobném případě - v případě zamítnutí návrhu na zastavení exekuce ve spotřebitelských věcech, kdy bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč. Ústavní soud v dané věci uzavřel, že existuje-li plausibilní výklad, který umožňuje vztáhnout výjimku pro spotřebitelské smlouvy i na exekuční řízení, bylo povinností Nejvyššího soudu tento výklad preferovat, neboť s ohledem na právo na přístup k soudu má být za takové situace preferována objektivní přípustnost dovolání před objektivní nepřípustností. Posouzení dovolání jako objektivně nepřípustného totiž definitivně uzavírá dovolateli možnost dosáhnout přezkumu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, neboť vylučuje, aby se Nejvyšší soud zabýval důvody pro přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Stěžovatelka má za to, že v jejím případě by mělo být postupováno shodně. 7. Ve vztahu k meritu věci stěžovatelka uvádí, že exekučním příkazem byla postižena její pohledávka vůči státu z titulu náhrady škody (za ztížení společenského uplatnění) ve výši 210 000 Kč s příslušenstvím. Stěžovatelka poukazovala na to, že trpí úzkostně depresivní poruchou, je invalidní v 1. stupni a přiznaná částka z titulu náhrady škody ve výši 210 000 Kč není nijak vysoká vzhledem k tomu, že se její zdravotní stav promítá do všech sfér jejího života (pracovního, osobního a rodinného). Stěžovatelka v řízení namítala, že zvolený způsob exekuce odporuje principům právního státu a vede ke zjevné nespravedlnosti. Okresní soud i krajský soud dospěly k závěru, že tato pohledávka stěžovatelky je exekučně postižitelná. V dané věci bylo odkazováno na názor Nejvyššího soudu vyjádřený v rozhodnutí ze dne 3. 12. 2019 sp. zn. 20 Cdo 3624/2019, byť se vztahuje k postižení pohledávky z titulu náhrady nemajetkové újmy, tzv. zadostiučinění. Krajský soud konstatoval, že tento právní názor lze bez výhrad aplikovat i v dané věci, kdy je postižena pohledávka z titulu ztížení společenského uplatnění, která rovněž není uvedena mezi pohledávkami, které výkonu rozhodnutí nepodléhají. Účelem náhrady škody v takovém případě je totiž vyvážit ztrátu možnosti dané osoby žít běžným životem. Stěžovatelka v dovolání odkazovala na nepoužitelnost judikatury Nejvyššího soudu. Vznesla především otázku, zda lze exekučně postihnout její pohledávku z titulu náhrady za ztížení společenského uplatnění. Tato otázka však, vzhledem k tvrzené nepřípustnosti dovolání, zůstala bez odpovědi. Podle názoru stěžovatelky dospěly-li obecné soudy k závěru, že pohledávka je exekučně postižitelná, porušily její právo na spravedlivý proces a v konečném důsledku i právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť v jejím případě byla pohledávka jediným jejím majetkem. Z judikatury Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu [viz např. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 8. 2019 č. j. 8 Afs 250/2018-54, nález Ústavního soudu ze dne 27. 4. 2021 sp. zn. I. ÚS 1486/20 (N 87/105 SbNU 401)], se pak podává, že "jiným důvodem" pro zastavení exekuce může být i skutečnost, že výkon rozhodnutí by vedl ke zjevné nespravedlnosti. O takový případ v jejím případě nepochybně jde. Daná právní úprava, kdy je možné postihnout neomezeně pohledávku z titulu ná