II.ÚS 623/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 623/20 ze dne 8. 12. 2020 N 225/103 SbNU 301 K povinnosti obecného soudu vypořádat se řádně se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami; posuzování dobré víry   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti NARGAM, s. r. o., sídlem Bělohorská 260/39, Praha 6, zastoupené Mgr. Petrem Mikeštíkem, advokátem, sídlem Novotného lávka 200/5, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2020 č. j. 24 Cdo 3167/2019-331, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. března 2019 č. j. 69 Co 428/2018-255 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. ledna 2018 č. j. 17 C 230/2016-151, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníků řízení, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2020 č. j. 24 Cdo 3167/2019-331, rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2019 č. j. 69 Co 428/2018-255 a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 1. 2018 č. j. 17 C 230/2016-151 bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2020 č. j. 24 Cdo 3167/2019-331, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2019 č. j. 69 Co 428/2018-255 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 1. 2018 č. j. 17 C 230/2016-151 se ruší. III. O návrhu stěžovatelky, aby náklady na její zastoupení zaplatil stát, bylo rozhodnuto tak, že se zamítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Stěžovatelka namítala, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její základní právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny a právo na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny. Stěžovatelka současně navrhovala, aby Ústavní soud podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí, a to usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2020 č. j. 24 Cdo 3167/2019-331 ve výroku II o náhradě nákladů řízení, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2019 č. j. 69 Co 428/2018-255 v části výroku I, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 1. 2018 č. j. 17 C 230/2016-151 ve výrocích II a III, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 1. 2018 č. j. 17 C 230/2016-151 ve výrocích II a III o náhradě nákladů řízení. Ústavní soud jejímu návrhu vyhověl usnesením ze dne 3. 3. 2020 sp. zn. II. ÚS 623/20 a vykonatelnost uvedených výroků napadených rozhodnutí odložil do právní moci rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti. Stěžovatelka dále navrhovala, aby jí bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, kterou je jí povinna zaplatit Česká republika. 2. Z obsahu ústavní stížnosti, jejího doplnění ze dne 17. 4. 2020, jakož i z napadených rozhodnutí a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 17 C 230/2016 vyplývá, že stěžovatelka se žalobou ze dne 27. 12. 2016 domáhala po žalovaných 1. OGH Czech, s. r. o., a 2. Kinsfolk Invest, a. s., určení vlastnického práva k nemovitostem, pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba, a to budova s číslem popisným ZY v katastrálním území N., obec P. Obvodní soud rozsudkem ze dne 26. 1. 2018 č. j. 17 C 230/2016-151 žalobu na určení, že stěžovatelka je vlastníkem předmětných nemovitostí, zamítl (výrok I) a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení prvé žalované ve výši 872 652 Kč (výrok II) a druhé žalované ve výši 290 884 Kč (výrok III). 3. Stěžovatelka proti rozsudku soudu prvního stupně podala odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 8. 3. 2019 č. j. 69 Co 428/2018-255 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení prvé žalované částku 290 884 Kč (výrok II) a druhé žalované částku 290 884 Kč (výrok III). 4. Nejvyšší soud pak dovolání podané stěžovatelkou usnesením ze dne 31. 1. 2020 č. j. 24 Cdo 3167/2019-331 odmítl (výrok I), stěžovatelce uložil povinnost na náhradě nákladů dovolacího řízení zaplatit prvé žalované částku 29 088,40 Kč (výrok II) a ve vztahu mezi stěžovatelkou a druhou žalovanou rozhodl, že žádná z těchto účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok III). II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zrekapitulovala průběh předchozího řízení a uvedla, že byla založena v roce 2003 pěti společníky za účelem koupě předmětných nemovitostí a jejich provozování jako hotelu. Jednatelem byl zvolen Marc Pamies Herbert, který však bez souhlasu valné hromady pronajal nemovitosti společnosti Cora Estates, s. r. o., (od 1. 3. 2018 Cora Estates, a. s.), v níž měl společné majetkové zájmy se zástupcem společníka MAISTI S. L. panem Gil Cristia Llevatem. Oba se následně dohodli, že za pomoci společníků Segeta SL a Drave 97 převedou předmětné nemovitosti lstí ze stěžovatelky na třetí osobu se skrytou strukturou vlastníků, aby z vlastnictví nemovitostí vyloučili společníky stěžovatelky Nargam SA a Mior SL. Za tím účelem svolali valnou hromadu stěžovatelky, na kterou však společníkům Nargam SA a Mior SL neposlali pozvánku, ale jiný dopis, a potvrzením o doručení dopisu prokazovali doručení pozvánky. Valná hromada stěžovatelky, která se konala bez účasti společníků Nargam SA a Mior SL, pak schválila prodej předmětných nemovitostí za relativně nízkou cenu. Následně Marc Pamies Herbert uzavřel za stěžovatelku s první žalovanou OGH Czech, s. r. o., tři vzájemně provázané, zcela nevýhodné smlouvy, kterými stěžovatelku zavázal k přehnaně vysokým smluvním pokutám pro případ, že by někdo prodej předmětných nemovitostí zpochybňoval, a to smlouvu o předkupním právu ze dne 16. 10. 2007, smlouvu o smlouvě budoucí ze dne 16. 10. 2007, obsahující smluvní pokuty ve výši tvořící řádově polovinu kupní ceny za předmětné nemovitosti, tj. celkem zhruba 5 000 000 eur, a kupní smlouvu ze dne 13. 12. 2007. Stěžovatelka má za to, že smlouvy o převodech předmětných nemovitostí ze dne 13. 12. 2007 ze stěžovatelky na první žalovanou a ze dne 26. 5. 2014 z první žalované na druhou žalovanou jsou neplatné pro rozpor se zákonem, s dobrými mravy a se zásadami poctivého obchodního styku, a proto navrhovala, aby soud určil, že jejich vlastníkem je stěžovatelka. 6. Stěžovatelka také uvedla, že v předmětné věci byla podána též žaloba o určení neplatnosti usnesení valné hromady, která však byla zamítnuta, protože žalujícím společníkům se nepodařilo prokázat, že jim nebyla doručena pozvánka na valnou hromadu. Žaloba o určení neplatnosti kupní smlouvy pak byla zamítnuta, protože soudy dospěly k závěru, že žalující společníci nemají právní zájem a aktivní legitimaci na určení neplatnosti kupní smlouvy uzavřené za stěžovatelku jednatelem. Stěžovatelka pokládá závěry, ke kterým ve věci rozhodující soudy dospěly, za nesprávné a ústavně nekonformní, přičemž podle jejího názoru měly soudy posuzovat jako předběžnou otázku neplatnost obou kupních smluv, kterých byla první žalovaná přímým účastníkem, a je zde proto dán naléhavý právní zájem na určení vlastnictví proti oběma žalovaným. Stěžovatelka rovněž namítala, že obecné soudy neprovedly důkazní řízení ke zjištění stavu dobré víry druhé žalované a akceptovaly pouze vyjádření jejího advokáta o její dobré víře. Stěžovatelka je názoru, že v daném případě převažuje její zájem na ochraně vlastnického práva nad zájmem na ochraně údajně dobré víry druhé žalované, jež dobrou víru neprokázala, a naopak byl stěžovatelkou prokázán její nedostatek. 7. Porušení svých základních práv spatřuje stěžovatelka v neprovedení řádně označených důkazních návrhů majících zásadní vliv na zjištění skutkového stavu, jakož i v izolovaném, jednostranném a celkově nelogickém hodnocení provedených důkazů ve prospěch obou žalovaných, což vedlo k tomu, že skutkový stav nebyl v řízení správně zjištěn, a tedy nemohlo dojít ani ke správnému právnímu posouzení věci. Obecné soudy zcela pominuly poskytnutí odpovědí stěžovatelce na její vznesené námitky, které proti tvrzení obou žalovaných uplatňovala. Podle přesvědčení stěžovatelky uceleným řetězcem vzájemně souvisejících důkazů v řízení před obecnými soudy prokázala, že jednáním organizované skupiny osob vedené bývalým jednatelem Marcem Pamiesem Herbertem byla účelově zbavena veškerého svého majetku ve prospěch první žalov