II.ÚS 627/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 627/25 ze dne 6. 8. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele Lubomíra Januše, zastoupeného JUDr. Ondřejem Preussem, Ph.D., advokátem, sídlem V Jámě 699/1, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. prosince 2024 č. j. 28 Cdo 2759/2023-168, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. dubna 2023 č. j. 11 Co 57/2023-138 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 2. listopadu 2022 č. j. 30 C 415/2017-113, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem uložil stěžovateli jako žalovanému povinnost zaplatit vedlejší účastnici jako žalobkyni částku ve výši 304 885,33 Kč s příslušenstvím (výrok I.), ohledně částky 108 887,67 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.) a dále rozhodl o nákladech účastníků řízení i státu (výroky III. - V.). Obvodní soud dospěl k závěru, že stěžovatel neměl právní důvod k užívání nemovitosti č. p. X v k. ú. Y(dále jen "předmětná nemovitost" či "nemovitost") ve vlastnictví vedlejší účastnice v rozhodném období, a proto vedlejší účastnici vzniklo právo požadovat po stěžovateli náhradu ve výši obvyklého nájemného z titulu bezdůvodného obohacení [§ 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník")]. Výši nároku vedlejší účastnice obvodní soud vyčíslil pomocí v řízení provedeného znaleckého posudku. Současně obvodní soud dovodil, že žalobní požadavek není v rozporu s dobrými mravy. Námitky započtení vznesené stěžovatelem neshledal obvodní soud opodstatněnými. 3. Proti výrokům I., III. - V. rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem uvedený rozsudek obvodního soudu ve výrocích I. a III. potvrdil, ve výroku IV. jej změnil tak, že odlišně stanovil poměr povinnosti k náhradě nákladů státu, ve výroku V. rozhodnutí obvodního soudu změnil ve výši soudního poplatku, jehož úhrada byla uložena stěžovateli, jinak jej i v tomto výroku potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Městský soud se ztotožnil se závěry obvodního soudu jak o základu vedlejší účastnicí uplatněného nároku, tak i o jeho výši a rozsudek obvodního soudu shledal po skutkové i právní stránce správným. 4. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustné odmítl (výrok I.) a dále rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). II. Argumentace stěžovatele 5. V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí s rozhodnutími obecných soudů, kterými mu byla uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici bezdůvodné obohacení. V předchozím řízení o určení vlastnického práva bylo rozsudkem městského soudu ze dne 29. 11. 2016 č. j. 21 Co 214/2016-307 určeno, že vlastníkem uvedené nemovitosti je stát (jako právní nástupce státního podniku Potraviny Praha 8 a 9 s. p. v likvidaci), a to z důvodu, že tato nemovitost nebyla řádně vedena v katastru nemovitostí, který rovněž vede stát (stát tak byl po celou dobu ve střetu zájmů). Z důvodu způsobeného státem (právním předchůdcem vedlejší účastnice), který nesplnil své povinnosti z kupní smlouvy uzavřené mezi právním předchůdcem stěžovatele a právním předchůdcem vedlejší účastnice dne 31. 10. 1994 o předmětné nemovitosti (dále též jen "kupní smlouva"), je tak stěžovatel (po více než 30 letech) v situaci, kdy nevlastní nemovitost, nebyla mu vrácena kupní cena a ještě po něm stát požaduje bezdůvodné obohacení za užívání této nemovitosti. 6. Stěžovatel uvádí, že v kontextu výše uvedeného a v souvislosti s rozsudkem obvodního soudu ze dne 21. 12. 2015 sp. zn. 24 C 411/2010 (následně zrušeném výše uvedeným rozsudkem městského soudu o určení vlastnictví k předmětné nemovitosti) se důvodně domníval, že užívá tuto nemovitost po právu, tedy že je jejím vlastníkem, případně, že ji užívá na základě nájmu sjednaného v kupní smlouvě. Stěžovatel tvrdí, že kupní smlouva je stále platným dokumentem, kdy v čl. V. kupní smlouvy je sjednáno, že: "Do rozhodnutí vkladu práva je kupující oprávněn užívat nemovitost jako nájemce s tím, že nájemné je zahrnuto ve sjednané kupní ceně." Vzhledem k tomu, že doposud katastrální úřad nevydal rozhodnutí o vkladu vlastnického práva ve prospěch kupujícího a stěžovatel se tedy nestal vlastníkem předmětné nemovitosti, nemohlo u něj dojít k bezdůvodnému obohacení, neboť stěžovatel byl oprávněn k jejímu užívání jako nájemce, a to do rozhodnutí o vkladu vlastnického práva k nemovitostí ve prospěch kupujícího. 7. Stěžovatel nesouhlasí se závěry obecných soudů, že rozhodnutím o vkladu práva je třeba rozumět i rozhodnutí negativní, tj. zamítnutí návrhu na vklad. Z článku V. kupní smlouvy z roku 1994, který je nutno vykládat v celém svém kontextu, vyplývá jednoznačná vůle stran provést vklad vlastnického práva k předmětné nemovitosti ve prospěch kupujícího (to měl zajistit sám a na své náklady právní předchůdce vedlejší účastnice) a že rozhodnutím o vkladu se rozumí rozhodnutí kladné, jímž bude proveden vklad vlastnického práva ve prospěch kupujícího. Vlastnictví k movitému majetku přechází dnem podpisu této smlouvy na kupujícího. Z uvedeného je zřejmé, že stěžovatel v roce 2014 nevěděl a nemohl vědět o tom, že investuje do cizí nemovitosti. Výklad Nejvyššího soudu k počátku běhu subjektivní promlčecí doby podle stěžovatele nemá oporu ve skutkovém stavu věci. Nemovitost měla být evidována v katastru nemovitostí, a nestalo-li se tak, šlo o pochybení na straně předchůdce vedlejší účastnice, který měl dbát o to, aby evidence vedená katastrem nemovitostí odpovídala skutečnému stavu. 8. Vedlejší účastnice (její právní předchůdce) připravila návrh kupní smlouvy o převodu nemovitosti, která byla nezpůsobilá k vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, a nyní se v této souvislosti navíc domáhá bezdůvodného obohacení, a to zpětně. Podle stěžovatele jde o flagrantní porušení poctivosti, přičemž takovému nároku by neměla být poskytnuta právní ochrana. V případě nejasných (či vadných) podmínek ve smlouvě má jít jejich výklad k tíži toho, kdo je způsobil. Nezpůsobilost kupní smlouvy, resp. vkladu vlastnického práva k nemovitosti podle kupní smlouvy proto musí jít k tíži vedlejší účastnice, která vadný právní stav vyvolala. Stěžovatel (jeho právní předchůdce) dlouhou dobu předpokládal, že je vlastníkem nemovitosti a toto nebylo nikým (zejména ne právním předchůdcem vedlejší účastnice) zpochybňováno, resp. obě strany byly v tomto směru v konsenzu a takto se obě chovaly. Stěžovatel (resp. právní předchůdce) nemovitost provozoval, platil daň z nemovitosti atd. Vedlejší účastnice dlouhou dobu respektovala "vlastnické právo" stěžovatele (jeho právního předchůdce). Stěžovatel potenciální uplynutí promlčecí doby nezavinil a zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí lhůty byl tedy vůči němu nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva. 9. Stěžovatel je přesvědčen, že vedlejší účastnicí tvrzený nárok je nejen neoprávněný, ale zejména je v rozporu s dobrými mravy. Výše popsané jednání vedlejší účastnice (jejího právního předchůdce) bylo nepoctivé, když vedlejší účastnice požaduje finanční plnění za vadný stav, který zapříčinila sama (resp. její právní předchůdce). Tento stav byl způsoben vedlejší účastnicí, stejně tak jako pochybení katastrálního úřadu (přičemž jde o správní úřad České republiky, tj. osobu totožnou s vedlejší účastnicí). Vzhledem k postavení vedlejší účastnice by na ni měly být navíc kladeny zvýšené nároky v právních vztazích s fyzickými osobami. 10. Stěžovatel uvádí, že o osobě povinné k vydání bezdůvodného obohacení a o jeho vzniku se dověděl nejdříve až ke dni právní moci rozsudku městského soudu ze dne 29. 11. 2016, tj. ke dni 8. 12. 2016. Pokud by byl za počátek běhu subjektivní promlčecí doby považován okamžik právní moci uvedeného rozsudku, počala by stěžovateli běž