II.ÚS 629/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 629/24 ze dne 27. 3. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Ronovské a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky VITARO, spol. s r. o., sídlem Poděbradská 1091, Sadská, zastoupené Mgr. Janou Andresovou, advokátkou, sídlem Pavla Švandy ze Semčic 1067/9, Praha 5, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 10 Afs 183/2022-45 ze dne 16. 1. 2024, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Finanční úřad pro Středočeský kraj doměřil stěžovatelce pěti dodatečnými platebními výměry daň z přidané hodnoty (dále jen "DPH") za zdaňovací období listopad 2014 až březen 2015 v celkové výši 113 996 084 Kč a stanovil penále z doměřené daně ve výši 22 799 214 Kč. Důvodem doměření daně bylo neuznání nároku na odpočet DPH z přijatých zdanitelných plnění (pořízení drahých kovů od společnosti IMPROFEX CZ s. r. o., dále jen "IMPROFEX"), protože tato plnění byla zasažena podvodem na DPH. Odvolací finanční ředitelství, jemuž v tomto řízení svědčí postavení vedlejšího účastníka, zamítlo odvolání stěžovatelky a dodatečné platební výměry potvrdilo. 2. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") zamítl žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství. Krajský soud konstatoval, že podle správce daně i Odvolacího finančního ředitelství stěžovatelka splnila formální i hmotněprávní podmínky pro odpočet daně. Odpočet jí byl odepřen z důvodu, že se měla účastnit daňového podvodu. Krajský soud se neztotožnil s tvrzením, že správní orgány dospěly k tomuto závěru pomocí nesystematických úvah. Naopak shledal, že zpráva o daňové kontrole byla strukturována podle kroků ustáleně používaného testu (zda došlo k daňovému podvodu, zda daňový subjekt věděl nebo měl vědět, že se ho účastní, a zda přijal veškerá opatření, která mohla být rozumně vyžadována, aby zajistil, že se nebude podvodu na dani účastnit). To, že některé skutečnosti byly relevantní pro posouzení více kroků testu, krajský soud nepovažoval za známku nesystematičnosti přístupu správních orgánů. Ty podle krajského soudu také splnily povinnost identifikovat chybějící daň. Dostatečně určitě popsaly, jak postupoval řetězec společností obchodujících s drahými kovy, jehož se stěžovatelka měla účastnit a kde došlo k narušení daňové neutrality. Také dostatečně odůvodnily závěr, že součástí podvodného řetězce byla i stěžovatelka. Co se týče závěru o tom, že stěžovatelka věděla nebo měla vědět o zapojení do podvodného řetězce, zpochybnila stěžovatelka v žalobě jen některá z dílčích zjištění správních orgánů, a podle krajského soudu už jen proto jejich závěr obstojí. 3. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl kasační stížnost stěžovatelky proti rozsudku krajského soudu. Nejvyšší správní soud shledal, že je rozsudek krajského soudu v plném rozsahu přezkoumatelný. Věcně se Nejvyšší správní soud nejprve obecně vyjádřil ke vzniku nároku na odpočet DPH a odepření odpočtu v případě, že se zdanitelné plnění sice uskutečnilo, došlo ale k podvodu na DPH. V další části rozsudku se věnoval jednotlivým skupinám kasačních námitek. Označil za přiléhavé závěry krajského soudu ve vztahu ke strukturování napadených rozhodnutí orgánů finanční správy podle dílčích kroků tzv. Axel Kittel testu (jde o test, neboli strukturovanou úvahu, založenou na rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 6. 7. 2006 Axel Kittel C-439/04 a C-440/04, pozn. Ústavního soudu). K námitce selektivního zacházení s důkazy Nejvyšší správní soud uvedl, že rozsudek krajského soudu vysvětlil, proč jsou ve vztahu ke stěžovatelce podstatné jen čtyři dodavatelské řetězce, kterých se účastnila, a nikoli dalších osm identifikovaných řetězců, které vyšly najevo při daňové kontrole společnosti A. J. Company, v nichž nefigurovala. To, že nestandardní okolnosti svědčily pro zapojení společnosti IMPROFEX, stěžovatelky a společnosti SAFINA do podezřelých řetězců (a že proto podezřelé řetězce nekončily už společností A. J. Company jako dodavatelky IMPROFEX), bylo podle Nejvyššího správního soudu pečlivě a přesvědčivě zdůvodněno v předchozích rozhodnutích. Nejvyšší správní soud se přiklonil k závěrům krajského soudu i v posouzení otázky vědomosti stěžovatelky o zapojení do podvodného řetězce. Odmítl, že by šlo závěry správních orgánů zpochybnit už vyvrácením kterékoli jednotlivé objektivní okolnosti svědčící o účelovosti řetězce, a to za situace, kdy stěžovatelka vznesla námitky jen proti třem z nich, zatímco ostatním nikoli. Stěžovatelka tudíž podle Nejvyššího správního soudu ani v řízení o kasační stížnosti nepředložila ucelenou argumentaci, kterou by logické závěry předchozích rozhodnutí zpochybnila. Nejvyšší správní soud konečně shledal, že se krajský soud dostatečně vypořádal i s námitkami zpochybňujícími rizikovost společnosti IMPROFEX a dostatečnost identifikace chybějící daně. II. Argumentace stěžovatelky 4. Stěžovatelka namítá, že Nejvyšší správní soud porušil její právo na spravedlivý proces, respektive právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina") tím, že svůj rozsudek odůvodnil nepřezkoumatelným způsobem. Vlastní posouzení věci neobsahuje žádné konkrétní úvahy, jen obecně shrnutou judikaturu, a s výjimkou několika odkazů na napadené rozhodnutí jde o odůvodnění povšechné, nekonkrétní, které se nevypořádává s jednotlivými námitkami stěžovatelčiny kasační stížnosti. Co se týká odkazu Nejvyššího správního soudu na "směrnici Rady k zamezení daňových úniků", není jasné, které konkrétní povinnosti stanovené touto směrnicí měla stěžovatelka porušit nebo na základě kterého jejího ustanovení jí byla daň doměřena. 5. Podle stěžovatelky rozsudek Nejvyššího správního soudu (stejně jako předchozí rozhodnutí) porušil čl. 11 odst. 1 ve spojení s odst. 5 Listiny vyžadujícím, aby daně byly ukládány jen na základě zákona. Použití tzv. Axel Kittel testu není upraveno v zákoně. Stěžovatelka odmítá, že by mohla být daň stanovena na základě rozhodovací praxe soudů, ať už vnitrostátních, nebo unijních. Soudní rozhodnutí nejsou pramenem práva a nemohou být na jejich základě ukládány daňové povinnosti, respektive obecně další povinnosti nad rámec zákona. V tomto ohledu stěžovatelka odkázala na to, že státní moc lze uplatňovat jen v mezích stanovených zákonem (čl. 2 odst. 3 Ústavy, respektive čl. 2 odst. 2 Listiny) a že povinnosti lze ukládat jen na základě zákona (čl. 4 odst. 1 Listiny). 6. Stěžovatelka tvrdí, že jen kvůli překročení zákona dospěla předchozí rozhodnutí k tomu, že nesplnila povinnosti, které ani fakticky neměla jak splnit ? nemůže zjišťovat od svých dodavatelů informace o jejich dodavatelích, informace o tom, jak se zbožím nakládali, od koho jej zakoupili apod. Stěžovatelka zdůraznila, že splnila podmínky pro odpočet DPH. Naopak správce daně neprokázal, že došlo k podvodu na DPH. III. Předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí předcházejícího řízení. Stěžovatelka je řádně zastoupena advokátkou v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). Ústavní stížnost je tedy přípustná. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zdůrazňuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že v řízení o ústavních stížnostech Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoli jako součást soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci z hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. 1. 1995 (N 5/3 SbNU 17); všechna v tomto usnesení odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. 9. Vzhledem k takto pojatému rozsahu přezkumu napadeného rozhodnutí v tomto řízení je zřejmé, že Ústavní soud nemá pravomoc k tomu, aby jako další instančně nadřízený soud přezkoumal závěry Nejvyššího správního soudu, pakliže se týkají "pouze" interpretace podústavního práva a nejsou zatíženy žádným ústavně relevantním deficitem. Z tohoto důvodu se Ústavní soud blíže nezabýval námitkou stěžovatelky, že splnila podmínky pro odpočet DPH a že pro uznání odpočtu od ní orgány finanční správy očekávaly splnění povinností, které nemá jak splnit. Jde o zřejmou pokračující polemiku se závěry správních orgánů, respektive sp