II.ÚS 63/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 63/21 ze dne 29. 3. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti J. K., zastoupeného Pavlem Uhlem, advokátem, sídlem Kořenského 1107/15, Praha 5 - Smíchov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. listopadu 2020 č. j. 2 As 116/2017-94 a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. dubna 2017 č. j. 45 A 78/2016-40, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 105 odst. 7 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a předchozí průběh řízení 1. Stěžovatel byl v roce 2015 odsouzen pro trestný čin krádeže dle § 205 odst. 1 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen "trestní zákoník"). S ohledem na stěžovatelovo duševní postižení soud sice vyslovil jeho vinu, avšak upustil od potrestání a uložil mu ochranné léčení v ambulantní formě. 2. Stěžovatel si nechal dne 22. 6. 2016 vyhotovit výpis z evidence Rejstříku trestů, v němž byly údaje o tomto odsouzení uvedeny z důvodu trvajícího ochranného léčení. Dle stěžovatele byl výpis vyhotoven v souladu se zákonem, avšak ustanovení § 105 odst. 7 trestního zákoníku považuje stěžovatel za protiústavní. Dle tohoto ustanovení "odsouzení nelze zahladit, nebylo-li dosud vykonáno nebo jinak ukončeno uložené ochranné opatření; toto ustanovení se přiměřeně použije i tam, kde trestní zákon stanoví, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen." 3. Stěžovatel proto napadl postup Rejstříku trestů zásahovou správní žalobou, v níž namítal, že ustanovení § 105 odst. 7 trestního zákoníku diskriminuje pachatele se zdravotním postižením. Označil za absurdní, že je znevýhodněn jak ve srovnání se zdravými pachateli, tak i ve srovnání s pachateli zcela nepříčetnými. K žalobě přiložil vyjádření expertů v oboru psychiatrie, kteří uvedli, že tlak na odstranění záznamu v rejstříku trestů může vést ke snaze pacienta ukončit skrze disimulaci toto léčení dříve, než je z lékařského hlediska žádoucí. 4. Stěžovatel považuje záznam ve výpisu z rejstříku trestů za trest svého druhu, protože představuje překážku v přístupu ke všem tradičním právnickým povoláním. Dle stěžovatele tím dochází k protiústavnímu zásahu jak do jeho práva na svobodnou volbu povolání podle čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), tak i do principu, že pouze soud rozhoduje o vině a trestu, zakotveného v čl. 40 odst. 1 Listiny. Z těchto důvodů stěžovatel ve své žalobě požádal prvoinstanční správní soud, aby podle čl. 95 odst. 2 Ústavy řízení přerušil a předložil Ústavním soudu návrh na zrušení ustanovení § 105 odst. 7 trestního zákoníku. 5. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") žalobě stěžovatele nevyhověl a rozsudkem č. j. 45 A 78/2016-40 ze dne 5. 4. 2017 ji zamítl. Dle názoru krajského soudu § 105 odst. 7 trestního zákoníku nebyl ve věci aplikován, a proto se soud nemohl zabývat návrhem stěžovatele na přerušení řízení a předložení návrhu Ústavnímu soudu. 6. Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností. V té zdůraznil, že hodlá dosáhnout toho, aby soulad ustanovení § 105 odst. 7 trestního zákoníku s ústavním pořádkem posoudil Ústavní soud. 7. Nejvyšší správní soud rozsudkem č. j. 2 As 116/2017-25 ze dne 26. 4. 2018 zrušil rozsudek krajského soudu a žalobu stěžovatele sám odmítl. V odůvodnění uvedl, že ačkoli byla žaloba z hlediska náležitostí perfektní, stěžovatel zvolil nesprávný žalobní typ. Tento rozsudek Nejvyššího správního soudu byl zrušen nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2398/18 ze dne 14. 8. 2019 z důvodu porušení stěžovatelova práva na přístup soudu garantovaného v čl. 36 Listiny. Nejvyšší správní soud tedy posoudil stěžovatelovu kasační stížnost znovu a rozsudkem č. j. 2 As 116/2017-94 ji zamítl. V odůvodnění uvedl, že závěr krajského soudu o tom, že § 105 odst. 7 trestního zákoníku nebyl aplikován, je nesprávný. S tvrzenou protiústavností ustanovení však Nejvyšší správní soud nesouhlasil. Zdůraznil, že existuje veřejný zájem na tom, aby se každý, kdo může legitimně po stěžovateli požadovat prokázání bezúhonnosti, dozvěděl o tom, že ochranné léčení dosud nebylo ukončeno. Tento veřejný zájem dle Nejvyššího správního soudu převažuje nad zájmem stěžovatele na ochraně jeho intimní sféry i nad jeho právem na svobodnou volbu povolání. Bezúhonnost není podmínkou výkonu všech povolání, nýbrž vyžaduje se u činností, kde existuje zájem na tom, aby je vykonávaly osoby, jejichž morálně-volní vlastnosti nevzbuzují nedůvěru. Vyvážení ochrany veřejného zájmu na straně jedné a zájmu jednotlivce na straně druhé již provedl zákonodárce a dle Nejvyššího správního soudu tak učinil v mezích své diskrece a ústavně konformním způsobem. II. Obsah ústavní stížnosti 8. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozsudků Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Praze, neboť má za to, že těmito rozhodnutími byl porušen čl. 39 Listiny, podle kterého jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit. Stěžovatel dále namítá, že došlo k zásahu do jeho důstojnosti chráněné čl. 1 a čl. 10 Listiny a do jeho práva na svobodnou volbu povolání podle čl. 26 Listiny. 9. Spolu s ústavní stížností stěžovatel podává i návrh na zrušení ustanovení § 105 odst. 7 trestního zákoníku postupem podle § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Protiústavnost napadeného ustanovení spatřuje ve třech aspektech: v nepředvídatelnosti uložené sankce, v její nepřiměřenosti a v její neracionalitě. 10. K nepředvídatelnosti uložené sankce stěžovatel uvádí, že pokud soud ukládá povinnost ochranného léčení, jsou faktické důsledky rozsudku soudu v daný okamžik nepředvídatelné. Ochranné léčení má být nástrojem nesankční povahy, ale pokud sankční důsledky v podobě omezení přístupu k některým povoláním, činnostem a statusům trvají z důvodu překážky zahlazení odsouzení, je takový důsledek podřaditelný pod újmu ve smyslu čl. 39 Listiny. 11. Nepřiměřenost napadeného ustanovení spatřuje stěžovatel v tom, že jako osoba, která za své jednání odpovídá pouze částečně, je v důsledku účinné právní úpravy v horší pozici ve srovnání jak s osobou plně příčetnou na jedné straně, tak i s osobou nepříčetnou na straně druhé. Vytváří se tak nepřípustná nerovnost. 12. Neracionálnost plyne dle stěžovatele z toho, že napadená právní norma neplní svůj účel a vyvolává jiné nevhodné důsledky. Zatímco trestná činnost plně příčetné osoby je způsobena volním rozhodnutím pachatele, v případě osoby, která své jednání ovládá jen částečně, je opakování či neopakování trestné činnosti závislé na kvalitě léčby, přičemž integrace do společnosti je v tomto ohledu důležitým faktorem. Stěžovatel proto považuje za nelogické, pokud je s léčbou spojován důsledek v podobě trvání sankce nezahlazení, která mu brání v přístupu k povolání či v mnoha občanských aktivitách. 13. Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatel soudu navrhuje, aby ustanovení § 105 odst. 7 trestního zákoníku zrušil pro jeho protiústavnost. III. Právní posouzení ústavní stížnosti 14. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost splňuje všechny požadované náležitosti a podmínky pro její projednání, které stanoví zákon o Ústavním soudu; ústavní stížnost je proto přípustná. Po zvážení argumentace stěžovatele a obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 15. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není další instancí proti rozhodnutím orgánů veřejné moci, není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkol spočívá v ochraně ústavnosti. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. 16. V napadených soudních rozhodnutích neshledal Ústavní soud žádné pochybení ústavněprávní relevance. Na rozdíl od stěžovatele neshledává v závěrech obecných soudů porušení jeho ústavně garantovaných práv. Obecné soudy stěžovateli srozumitelně vysvětlily, že nesdílí jeho názor na protiústavnost § 105 odst. 7 trestního zákoníku a že neshledaly důvod, proč by měly věc předložit Ústavnímu soudu postupem podle čl. 95 odst. 2 Ústavy. 17. Podstatou argumentace stěžovatele je skutečně pouze otázka, zda napadená právní úprava je ústavně konformní, tedy zda nemožnost zahlazení odsouzení v případě trvajícího ochranného opatření není v rozporu s ústavním pořádkem. 18. Ústavní soud nezpochybňuje, že již samotné vedení evidence Rejstříku trestů o předchozím odsouzení stěžovatele je zásahem do jeho práva na soukro