II.ÚS 631/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 631/24 ze dne 22. 5. 2024 Zamítnutí stížnosti odsouzeného ve výkonu trestu pro opožděnost bez ověření doručení napadeného rozhodnutí stěžovateli   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele P. D., zastoupeného JUDr. Josefem Pojezdným, advokátem, sídlem Švehlova 46, Dvůr Králové nad Labem, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. února 2024 č. j. 10 Nt 501/2024-274 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. února 2024 č. j. 10 To 271/2023-276, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, takto: I. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. února 2024 č. j. 10 To 271/2023-276 bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. února 2024 č. j. 10 To 271/2023-276 a související usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. února 2024 č. j. 10 Nt 501/2024-274 se ruší. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že usnesením Okresního soudu v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") ze dne 13. 7. 2023 č. j. 3 T 100/2017-189 bylo rozhodnuto, že stěžovatel vykoná trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, který mu byl uložen trestním příkazem okresního soudu ze dne 7. 11. 2017 č. j. 3 T 100/2017-107 (v právní moci dne 3. 5. 2018), jehož výkon byl původně podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let, která byla následně prodloužena o dva roky usnesením okresního soudu ze dne 23. 6. 2021 č. j. 3 T 100/2017-157. Pro výkon trestu odnětí svobody byl stěžovatel zařazen do věznice s ostrahou. 3. Proti usnesení okresního soudu ze dne 13. 7. 2023 č. j. 3 T 100/2017-189, podal stěžovatel stížnost, kterou spojil s žádostí o prominutí zmeškání lhůty. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") v pořadí prvním napadeným usnesením podle § 61 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zamítl žádost stěžovatele o navrácení lhůty. V odůvodnění rozhodnutí konstatoval, že stěžovatel netvrdil faktickou existenci žádných důležitých důvodů bránících mu v podání stížnosti v zákonné lhůtě. Jeho námitka, že neměl přístup k právní pomoci v České republice, nebyla podle krajského soudu důvodem, který by mu objektivně znemožňoval či významně znesnadňoval podání stížnosti v zákonné lhůtě, neboť stěžovatel mohl stížnost adresovat přímo okresnímu soudu, nikoliv své matce, a to zejména za situace, kdy byl řádně poučen o krátké stížnostní lhůtě a kdy stížnost nemusela být nijak odůvodněna, případně se mohl zavázat odůvodnění doplnit dodatečně, až po zvolení obhájce. Dodal, že z vyjádření stěžovatele nevyplynulo ani jakékoliv omezení, které by mu mělo bránit v možnosti kontaktovat advokáta telefonicky, aby se s ním mohl ve stížnostní lhůtě o dalším postupu poradit. 4. Druhým napadeným usnesením krajský soud podle § 148 odst. 1 písm. b) trestního řádu stížnost stěžovatele proti usnesení okresního soudu zamítl. Zdůraznil, že podle doručenky (správně mezinárodní dodejky) bylo dané usnesení stěžovateli doručeno do vlastních rukou dne 24. 10. 2023, proto třídenní lhůta k podání stížnosti uplynula dne 27. 10. 2023. Stěžovatel podal stížnost dne 10. 11. 2023, tedy opožděně. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že v době doručování usnesení okresního soudu se nacházel ve věznici ve Švýcarské konfederaci. Podáním ze dne 20. 3. 2024 opravil, že jde o věznici nikoli ve Švýcarsku, ale v Rakousku. Tvrdí, že po doručení daného usnesení kontaktoval svoji matku se žádostí o zajištění právní pomoci v České republice, ale než pošta došla do České republiky, lhůta pro podání stížnosti uplynula. Šlo podle něj o případ nutné obhajoby, neboť byl ve výkonu trestu. Soud mu proto měl ustanovit obhájce a usnesení doručit též jemu. Má za to, že postupem rozhodujících soudů mu byla odňata možnost jednat před soudem a řádně se hájit. III. Vyjádření účastníka řízení a vedlejšího účastníka řízení 6. Ústavní soud vyzval podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníka řízení a vedlejšího účastníka řízení, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti. 7. Krajský soud ve svém vyjádření nad rámec odůvodnění napadených usnesení konstatoval, že v případě stěžovatele nejsou naplněny důvody nutné obhajoby podle § 36a odst. 1 písm. a), b), c) trestního řádu. K důvodům, pro které byla zamítnuta žádost stěžovatele o navrácení lhůty, poukázal na to, že obhajoba netvrdí ani nedokládá, že by byl stěžovatel jakkoli omezen v korespondenci či užívání telefonu, v důsledku čehož by nemohl dodržet zákonnou lhůtu k podání stížnosti. 8. Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové nevyužilo možnosti vyjádřit se k ústavní stížnosti, čímž nastoupila domněnka, že se vzdalo postavení vedlejšího účastníka řízení. Ústavní soud proto s ním jako s vedlejším účastníkem dále nejednal. 9. Stěžovatel následně využil svého práva repliky, v níž mimo již řečeného zdůrazňuje, že pobyt ve výkonu trestu je tak závažným a omezujícím zásahem do jeho pozice, že v důsledku takovéhoto zatěžujícího a omezujícího postavení měla být shovívavě posouzena jeho žádost o prominutí zmeškání lhůty. Dodává, že usnesení okresního soudu neobsahuje poučení o možnosti podání blanketní stížnosti a že lze po něm těžko požadovat, aby o takové možnosti sám, bez právního zastoupení, věděl. Tvrzení soudu, že o právní službu v České republice mohl požádat telefonicky, označuje za "knížecí" radu s tím, že se nacházel ve věznici v cizině, kdy v krátké třídenní lhůtě nemohl podepsat plnou moc ani složit zálohu advokátovi v České republice. Z uvedených důvodů je proto podle jeho mínění pobyt v cizozemském vězení omluvitelným důvodem pro zmeškání lhůty. Má za to, že postupem krajského soudu mu bylo fakticky odňato ústavní právo hájit se před soudem. IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. V. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti a) obecná východiska 11. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není ani rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. 12. Na úrovni podústavního práva podle § 143 odst. 1 trestního řádu platí, že stížnost se podává u orgánu, proti jehož usnesení stížnost směřuje, a to do tří dnů od oznámení usnesení (§ 137 trestního řádu). Oznamuje-li se usnesení jak obviněnému, tak i jeho opatrovníku nebo obhájci, běží lhůta od toho oznámení, které bylo provedeno nejpozději. Z § 137 odst. 1 trestního řádu vyplývá, že usnesení je třeba oznámit osobě, které se přímo dotýká, jakož i osobě, která k němu dala svým návrhem podnět. Usnesení soudu se oznámí též státnímu zástupci. Oznámení se děje buď vyhlášením usnesení v přítomnosti toho, jemuž je třeba usnesení oznámit, anebo doručením opisu usnesení. 13. Ústavní soud se ve své judikatuře opakovaně zabýval okamžikem, od něh