II.ÚS 631/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 631/25 ze dne 26. 3. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele R. V., zastoupeného JUDr. Lucií Hrdou, advokátkou, sídlem Vinohradská 343/6, Praha 2 - Vinohrady, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. listopadu 2024 č. j. 96 Co 132/2024-242 a rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 30. května 2024 č. j. 17 Nc 2298/2019-116, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Děčíně, jako účastníků řízení, a L. S. a nezletilé G. S., jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel (dále též "otec") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a dále k porušení práva nezletilé vedlejší účastnice (dále jen "nezletilá") na vzdělání podle čl. 33 odst. 1 Listiny. Součástí ústavní stížnosti je návrh stěžovatele na projednání věci mimo pořadí. 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v záhlaví specifikovaným rozsudkem Okresního soudu v Děčíně (dále jen "okresní soud") byl za stěžovatele udělen souhlas s nástupem a docházkou nezletilé k základnímu vzdělávání do Základní školy X (výrok I.) a zamítnut jeho návrh na nahrazení souhlasu vedlejší účastnice (dále jen "matka") s nástupem nezletilé k povinné školní docházce do Základní školy a Mateřské školy Y (výrok II.). Právo na náhradu nákladů řízení nebylo přiznáno žádnému z účastníků (výrok III.). Z odůvodnění rozhodnutí se podává, že nezletilá byla v době rozhodování přijata ke vzdělávání v obou shora zmíněných školách, protože rodiče se neshodli na volbě konkrétní školy, ač byli od počátku řízení ve shodě v tom, že nezletilá by měla navštěvovat pouze jednu základní školu. Po posouzení všech okolností okresní soud shledal, že nejlepšímu zájmu nezletilé v daném případě lépe odpovídá Základní škola X. Zdůvodnil, že vzdálenost mezi bydlištěm otce a Y. je přibližně 30 km, vzdálenost mezi bydlištěm matky a Y je přibližně 35 km a škola v X je naopak v blízkosti bydliště nezletilé i obou rodičů. K tomu je škola v Y soukromá a hradí se zde poměrně vysoké školné. Neshledal existenci významného zájmu nezletilé, pro který by byla volba vzdálenější soukromé školy pro ni vhodnější. 3. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Doplnil skutková zjištění o aktuální údaje a po zvážení všech relevantních skutečností uzavřel, že rozsudek okresního soudu je věcně správný. Zdůraznil, že nezletilá byla ve věci opakovaně vyslechnuta a z jejích vyjádření vyplynulo, že nemá žádné zásadní výhrady k žádné ze škol, ale ve škole v X působila podle sdělení opatrovníka více uvolněně a sama uvedla, že by si přála v této škole být. V zájmu nezletilé je podle krajského soudu nejen návštěva školy, která je podle stěžovatele z hlediska kvality výuky lepší, ale i její odpočinek, čas na volnočasové aktivity a zábavu. Nebylo shledáno, že by vzdělávání v kterékoliv z daných škol bylo nezletilé k újmě. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že okresní soud i krajský soud postupovaly v rozporu s nejlepším zájmem nezletilé. Uvádí, že vzdělání by mělo být s ohledem na možnosti rodičů poskytováno v co nejvyšší kvalitě, že je osobou finančně zajištěnou a považuje za svoji rodičovskou povinnost, aby nezletilé zajistil nejlepší dostupné vzdělání. V této souvislosti opětovně poukazuje na to, že Základní škola a Mateřská škola Y, má jedny z nejlepších výsledků v regionu, že nezletilá zde navštěvovala mateřskou školu a navázala zde vazby se spolužáky. Vzdálenost školy od místa bydliště nezletilé je podle něj zanedbatelným negativem. Znovu zdůrazňuje, že ze zprávy Základní školy a Mateřské školy Y, vyplynulo, že nezletilá je v této škole čilá, má hodně kamarádů, v kolektivu je dominantní a aktivně se účastní mimoškolních aktivit. Naopak ze zprávy ze Základní školy Y podle něj plyne pravý opak, tj. že nezletilá se v kolektivu neprojevuje, je tichá a nemá moc kamarádů. Je přesvědčen, že nezletilá je ovlivněna matkou a že její umístění do Základní školy X je v přímém kontrastu s jejím nejlepším zájmem. Rozhodující obecné soudy podle něj nesprávně posoudily jeho argumentaci a nevěnovaly se řádně předloženým důkazům, když se zaměřily primárně na vzdálenost předmětných škol od místa bydliště nezletilé a nevzaly v úvahu jeho nabídky na realistické řešení, které by zajistilo poklidnou docházku nezletilé do Základní školy a Mateřské školy Y. Má za to, že soudy jej diskriminovaly z důvodu jeho vyššího věku, ač v řízení prokázal, že je schopen složit potřebné finanční prostředky na vzdělávání nezletilé na účet školy či na účet vyhrazený pouze pro účel financování studia nezletilé, resp. že upřednostnily zájem matky (její neochotu podílet se na dojíždění nezletilé do vzdálenější školy) před zájmy nezletilé. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 7. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. 8. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale upozorňuje, že v rodinně právních věcech zasahuje pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Úkolem Ústavního soudu je pouze posoudit, zda obecné soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k učiněným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní předpisy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není m