II.ÚS 644/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 644/24 ze dne 20. 11. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Ronovské (soudkyně zpravodajky) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Náboženské společnosti Svědkové Jehovovi, sídlem Armády 1306/2b, Praha 5 - Stodůlky, zastoupené JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5 - Stodůlky, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 2635/2023-106 ze dne 13. prosince 2023, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 13 Co 69/2023-88 ze dne 12. dubna 2023 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 23 C 289/2021-55 ze dne 17. října 2022 a s ní spojeném návrhu na zrušení § 15 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve slovech "uvedená v odstavci 2", za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva kultury, sídlem Maltézské náměstí 471/1, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 1, čl. 3 odst. 1, 4 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 9, čl. 6 odst. 1, čl. 11, čl. 13, čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 Protokolu č. 12 k Úmluvě ve spojení s čl. 9 Úmluvy a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. 2. Z ústavní stížnosti, vyžádaného soudního spisu i ze spisu Ústavního soudu vedeného pod sp. zn. IV. ÚS 693/20 byly zjištěny následující skutečnosti. Náboženský spolek Watch Tower Bible and Tract Society - Strážní věž, biblická a traktátní společnost, československá větev, nabyl v roce 1946 v katastrálním území Suchdol (obec hlavní město Praha) pozemek p. č. st. 1605 s domem č. p. 684 a pozemek p. č. 1606 (zahrada). Tyto nemovitosti využíval jako sídlo náboženské komunity. Výměrem Ministerstva vnitra ze dne 4. 4. 1949 byl spolek rozpuštěn a s účinností od 1. 10. 1965 byly nemovitosti převedeny do domovní správy v Suchdole u Prahy, neboť byly z důvodu zrušení spolku považovány za opuštěný majetek. Ke dni 24. 5. 1991, kdy nabyl účinnosti zákon č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, přešly nemovitosti do vlastnictví hlavního města Prahy. Rozhodnutím Ministerstva kultury ze dne 1. 9. 1993 byla stěžovatelka registrována podle zákona č. 308/1991 Sb., o svobodě náboženské víry a postavení církví a náboženských společností. 3. Žalobou ze dne 18. 3. 2013 se stěžovatelka s odkazem na § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), domáhala určení, že vlastnicí nemovitostí je Česká republika. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 9 C 9/2013-98 ze dne 17. 10. 2018 byla žaloba zamítnuta, neboť soud dospěl k závěru o splnění podmínek pro přechod nemovitostí na hlavní město Prahu podle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. Rozsudek byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") č. j. 72 Co 5/2019-118 ze dne 6. 3. 2019, dovolání bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 2524/2019-132 ze dne 17. 12. 2019 jako nepřípustné. Ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením sp. zn. IV. ÚS 693/20 ze dne 16. 6. 2020. 4. Dne 24. 8. 2021 podala stěžovatelka žalobu na zaplacení částky ve výši 10 950 074 Kč, která měla představovat relutární náhradu podle zákona č. 428/2012 Sb. V ní tvrdila, že se po roce 1989 kontinuálně snažila o získání nemovitostí zpět do svého vlastnictví, a přiložila korespondenci zejména s Ministerstvem kultury, Úřadem vlády České republiky a Úřadem pro legislativu a veřejnou správu. Dovolávala se práva legitimního očekávání na ochranu svého vlastnictví s odkazem na svou aktivní spolupráci s příslušnými orgány připravujícími předpisy o restituci majetku církví a náboženských společností. Namítala diskriminační charakter § 15 odst. 2 zákona č. 428/2012 Sb., neboť nebyla zahrnuta do výčtu subjektů, kterým bude poskytována finanční náhrada, a je tak trestána za své rozhodnutí nepožádat o příspěvky na svou činnost podle zákona č. 218/1949 Sb., o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem, ve znění pozdějších předpisů. 5. Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") byla stěžovatelčina žaloba zamítnuta. Podle obvodního soudu nebylo možné uplatněný nárok přiznat i z důvodu, že zákon č. 428/2012 Sb. odškodňoval jen ty církve a náboženské společnosti, jejichž činnost byla financována státem na základě zákona č. 218/1949 Sb., což nebyl stěžovatelčin případ. 6. Napadeným rozsudkem městského soudu byl rozsudek obvodního soudu potvrzen. Napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu bylo stěžovatelčino dovolání v části směřující proti rozhodnutí městského soudu o nákladech řízení odmítnuto, ve zbývající části bylo zamítnuto. II. Argumentace stěžovatelky 7. V ústavní stížnosti stěžovatelka nejprve poukazuje na množství pravopisných i věcných chyb obsažených v napadeném rozsudku obvodního soudu a tvrdí, že jej měl městský soud už z důvodu existence těchto vad zrušit. 8. Stěžovatelka konstatuje, že na základě 20 let trvající komunikace mezi ní a vedlejší účastnicí nabyla legitimní očekávání, že za zabavené nemovitosti obdrží kompenzaci. Upozorňuje, že vedlejší účastnice ji opakovaně vyzývala ke specifikaci požadovaného majetku a vybízela ji k vyčkání na přijetí zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Stěžovatelka však nebyla zahrnuta mezi oprávněné osoby, kterým je vyplácena finanční náhrada, a je tak trestána za své dřívější rozhodnutí nepožadovat od státu příspěvky na svou činnost a svůj provoz. 9. Stěžovatelka upozorňuje na skutečnost, že v § 15 odst. 2 zákona č. 428/2012 Sb. jsou zahrnuty i církve, kterým před rokem 1989 žádné majetkové křivdy způsobeny nebyly, neboť vznikly až v roce 1989 (Apoštolská církev), resp. v roce 1995 (Luterská evangelická církev). Stěžovatelka má za to, že se s ní zachází jinak než s ostatními církvemi a náboženskými společnostmi, kterým byl zabaven majetek, a naopak se s ní zachází stejně jako s nenáboženskými organizacemi, kterým právo na přiměřenou kompenzaci nenáleží. 10. Stěžovatelka odkazuje na několik rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva týkající se odlišného zacházení ve vztahu k některým církvím a náboženským společnostem a tvrdí, že je diskriminována, neboť utrpěla újmu a jako jediná z církví a náboženských společností neobdržela žádnou kompenzaci. Konstatuje, že žádný ze soudů projednávající její věc se k jí předložené judikatuře Evropského soudu pro lidská práva nijak nevyjádřil. 11. Stěžovatelka si je vědoma nálezu sp. zn. Pl. ÚS 10/13, jenž v bodě 233 konstatoval, že vyslovený souhlas dotčených církví a náboženských společností vylučuje protiprávnost, upozorňuje však, že ona sama nikdy žádný souhlas neposkytla. 12. Stěžovatelka navrhuje, aby plénum Ústavního soudu zrušilo v § 15 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. slovní spojení "uvedená v odstavci 2", neboť je považuje za rozporné s vyjmenovanými ústavně garantovanými právy. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. IV. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti 14. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízeních nebyla dotčena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Těmto požadavkům přitom obecné soudy dostály. 15. Co se týč