II.ÚS 645/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 645/22 ze dne 22. 8. 2022 N 103/113 SbNU 201 Rozhodování o zabrání věci podle § 101 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti D. N. M., zastoupené JUDr. Adamem Kopeckým, LL.M., advokátem, se sídlem Zborovská 1023/21, Praha 5, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. září 2021 č. j. 11 To 60/2021-15035 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. října 2020 č. j. 51 T 10/2016-14869, takto: I. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 9. 2021 č. j. 11 To 60/2021-15035 bylo porušeno vlastnické právo stěžovatelky a její právo na soudní ochranu podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 9. 2021 č. j. 11 To 60/2021-15035 se ruší. III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. Vymezení věci 1. Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. II. Shrnutí řízení před obecnými soudy 2. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 3. 2017 č. j. 21 T 10/2016-13112, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 10. a 31. 10. 2017 č. j. To 97/2017-14016, byl D. C. T. uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 2 trestního zákoníku. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let. Vedle toho soud dále rozhodl podle § 101 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku o zabrání dále specifikovaného osobního automobilu tov. zn. Mercedes Benz C 200 Cdi 204. Vozidlo bylo vydáno D. C. T. Policii České republiky na základě příkazu k prohlídce jiných prostor. Vozidlo je registrováno na stěžovatelku, která je dcerou D. C. T. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 10. 2017 č. j. 11 To 97/2017-14016 pod bodem 14 výrokové části rozsudku byl zrušen výrok o uložení zabrání věci a soudu prvního stupně bylo uloženo, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Výrok byl odůvodněn závažnými procesními pochybeními krajského soudu spočívajícími v nedodržení závazných ustanovení o právech zúčastněných osob s ohledem na majitelku vozidla, kterou je stěžovatelka. 3. Soud prvního stupně následně usnesením ze dne 6. 8. 2018 č. j. 51 T 10/2016-14521 rozhodl, že se má předmětné vozidlo vrátit stěžovatelce. Na základě stížnosti státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem pak Vrchní soud v Praze usnesení zrušil a nařídil soudu prvního stupně konat veřejné zasedání, v němž bude dostatečně dbát všech práv zúčastněné osoby. 4. Krajský soud v Ústí nad Labem napadeným usnesením ze dne 8. 10. 2020 č. j. 51 T 10/2016-14869 uložil zabrání předmětného vozidla podle § 101 odst. 2 písm. e) trestního zákoníku. Soud dospěl k závěru, že vozidlo bylo nabyto z výnosu trestné činnosti stěžovatelčina otce. 5. Napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 9. 2021 č. j. 11 To 60/2021-15035 bylo napadené usnesení zrušeno a nově soud rozhodl tak, že se ukládá ochranné opatření zabrání předmětného vozidla podle § 101 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku. Výše uvedené konstatování soudu prvního stupně ohledně výnosu trestné činnosti otce stěžovatelky stížnostní soud označil za nepodloženou domněnku. Soud dospěl k závěru, že vozidlo používal po dobu pěti let výhradně otec stěžovatelky a sloužilo k páchání trestné činnosti, za niž byl odsouzen. Podle názoru vrchního soudu by toto vozidlo mohlo opětovně sloužit ke spáchání zločinu. Zájem na zachování práv zúčastněné osoby - stěžovatelky jakožto vlastníka vozidla tak nepochybně nepřevážil nad zájmem společnosti na jeho zabrání. III. Argumentace stěžovatelky a vyjádření k ní 6. Stěžovatelka se domnívá, že zabráním vozidla veřejná moc bezdůvodně zasáhla do její majetkové dispozice. Stěžovatelka tvrdí, že vozidlo koupila již v roce 2014 za částku 12-14 000 EUR v SRN. Vozidlo si předtím vyhlédli s otcem na internetu. Peníze na jeho nákup dostala od rodičů, kteří je našetřili z vlastních zdrojů a z darů příbuzných a přátel. Na základě skutečnosti, že je stěžovatelka rodinným příslušníkem odsouzeného, nelze automaticky předjímat, že vozidlo bylo pořízeno z výnosů trestné činnosti. Asistence otce při pořizování vozidla dcerou je lidsky zcela pochopitelná, stejně tak spoření rodičů a příbuzných pro mladé příbuzné, kteří dosud studují. Fakt, že stěžovatelka vozidlo půjčovala svému otci, rovněž není možné označit za jakkoli nestandardní, zvlášť v situaci, kdy stěžovatelka neměla v době koupě vozidla řidičský průkaz. 7. Stěžovatelce bylo zabráno vozidlo, které nemělo s projednávanou trestnou činností jejího otce nic společného. K jeho koupi byly z většiny použity finanční prostředky, které ani nepocházely od jejího otce. 8. V době vydání napadených usnesení byl její otec v pětileté zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu v trvání pěti let za současného vyslovení dohledu. Existuje tedy jistě záruka, že vozidlo již nebude jejím otcem žádnou formou užito k jakékoli trestné činnosti. Na zabrání vozidla neexistuje veřejný zájem. Za údajnou trestnou činnost jedné osoby by neměly být trestány osoby jiné, které s předmětnou činnosti nemají nic společného. Vozidlo nijak neohrožuje bezpečnost lidí nebo majetku. Jedná se o vozidlo jako každé jiné, jehož účelem je přeprava osob. 9. Vrchní soud v Praze a Krajský soud v Ústí nad Labem ve svých vyjádřeních k ústavní stížnosti odkázaly na odůvodnění svých usnesení. Navrhly, aby ústavní stížnost byla zamítnuta. 10. Vrchní státní zastupitelství v Praze se vzdalo postavení vedlejšího účastníka. 11. Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem ve svém vyjádření namítlo, že vůči usnesení krajského soudu, které bylo rozhodnutím vrchního soudu zrušeno, je ústavní stížnost nepřípustná. V části ústavní stížnosti směřující proti usnesení vrchního soudu navrhlo, aby ústavní stížnost byla jako nedůvodná odmítnuta. Dodalo, že otec stěžovatelky předmětné vozidlo užíval po dobu pěti let k páchání zvlášť závažné drogové trestné činnosti. Z tohoto důvodu je podle názoru vedlejšího účastníka reálné, že by vozidlo k opětovnému spáchání trestné činnosti využil. IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 12. Ústavní soud konstatuje, že je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je přípustná (stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práva dle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu). 13. Dle § 44 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozhodl Ústavní soud ve věci bez konání ústního jednání, neboť od něj nebylo možné očekávat další objasnění věci. V. Vlastní posouzení 14. Ústavní stížností napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem již bylo napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze zrušeno, a proto k rozhodování o jeho ústavnosti není Ústavní soud příslušný. Ústavní soud proto v části, ve které stěžovatelka navrhovala, aby Ústavní soud zrušil i toto rozhodnutí, ústavní stížnost odmítl [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu]. 15. Ve zbývající části ústavní stížnosti, která směřuje proti usnesení Vrchního soudu v Praze, Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. 16. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. 17. Napadeným rozhodnutím Vrchní soud v Praze uložil ochranné opatření zabrání věci - vozidla stěžovatelky, jež bylo zajištěno při prohlídce jiných prostor v rámci trestního řízení vedeného pro trestnou činnost jejího otce, a to podle § 101 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku, když se neztotožnil s dřívějším zabráním provedeným Krajským soudem v Ústí nad Labem podle § 101 odst. 2 písm. e) trestního zákoníku. Zabrání vozidla mělo za následek pozbytí vlastnického práva stěžovatelky k němu. Podle stěžovatelky však pro takovýto zásah nebyly splněny zákonné podmínky. 18. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti předpokládalo zodpovězení otázky, zda napadeným rozhodnutím nebylo rozhodnuto o zabrání věci v rozporu s ústavní zárukou vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 L