II.ÚS 645/26 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 645/26 ze dne 15. 4. 2026 Doktrína zesílených důvodů vazby   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. L., t. č. ve Vazební věznici a Ústavu pro výkon zabezpečovací detence Praha Pankrác, zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem, sídlem Karlovo náměstí 559/28, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. března 2026 č. j. 11 To 8/2026-5091 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. ledna 2026 sp. zn. 46 T 3/2025, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto: I. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 2. března 2026 č. j. 11 To 8/2026-5091 byla porušena základní práva stěžovatele na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 1, odst. 5 Listiny základních práv a svobod a na řádný proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. března 2026 č. j. 11 To 8/2026-5091 se ruší. III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 8 odst. 1, odst. 2, odst. 5, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 odst. 1 Ústavy. 2. Z ústavní stížnosti, předložených podkladů a vyžádaného spisu se podává, že proti stěžovateli (vedle dalších obviněných) bylo dne 24. 6. 2024 zahájeno trestní stíhání jednak pro zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b), c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, dílem ve formě spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku, a jednak pro zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 2 alinea první, odst. 4 písm. b) trestního zákoníku, ve formě spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku. 3. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 26. 6. 2024 sp. zn. 43 Nt 37/2024, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 30. 7. 2024 sp. zn. 61 To 517/2024, byl stěžovatel vzat do vazby podle § 67 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Vazba byla započítána ode dne 24. 6. 2024, kdy byl stěžovatel omezen na osobní svobodě, a obžaloba ve věci byla podána dne 15. 4. 2025. 4. V záhlaví specifikovaným usnesením městského soudu byla zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu s tím, že nadále trvají důvody předstižné vazby podle § 67 písm. c) trestního řádu. Současně městský soud shledal, že u stěžovatele nelze dosáhnout účelu vazby jiným opatřením ve smyslu § 73 trestního řádu, a to s ohledem na osobu stěžovatele a závažnost projednávané věci. Nepřijal písemný slib stěžovatele, že povede řádný život, s odkazem na to, že jde o osobu, která dlouhodobě žila nevázaným způsobem života a která se opakovaně zpronevěřila normám společenské morálky, dále zamítl návrh stěžovatele na nahrazení vazby dohledem probačního úředníka kombinovaný s výkonem elektronické kontroly s odůvodněním, že by se ani využitím těchto institutů nedokázalo efektivně předejít útěku a skrývání stěžovatele, a rovněž zamítl návrh na nahrazení vazby uložením předběžného opatření spočívajícího v zákazu vycestování do zahraničí a odevzdání cestovního pasu, a to s ohledem na okruh kontaktů, které stěžovatel měl nabýt během stíhané trestné činnosti. 5. Stížnost stěžovatele proti usnesení městského soudu Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl. Vrchní soud nepřisvědčil argumentaci stěžovatele, že městský soud nereflektoval tzv. doktrínu zesílených důvodů vazby. Podle vrchního soudu není v rozporu s doktrínou zesílených důvodů vazby, bylo-li argumentováno v zásadě shodně s předchozími rozhodnutími o ponechání ve vazbě, protože podklady pro závěr o důvodnosti podezření, že se stěžovatel dopustil projednávané trestné činnosti, a že současně důvodně hrozí možnost, že bude trestnou činnost opakovat, jsou zřetelné a ve vyšší intenzitě. Především s ohledem na osobní poměry stěžovatele, společenskou škodlivost a charakter trestné činnosti, pro kterou je stíhán, dospěl vrchní soud k závěru, že vazbu stěžovatele nelze nahradit jinými opatřeními podle trestního řádu, neboť žádné z těchto opatření by spolehlivě nezajistilo osobu stěžovatele pro účely probíhajícího trestního řízení. V tomto ohledu tedy označil za správný, logický a odůvodněný závěr městského soudu, že propuštěním stěžovatele z vazby by bylo zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního stíhání. Na odůvodnění rozhodnutí městského soudu v podrobnostech odkázal. 6. Nutno dodat, že v průběhu vazby stěžovatel opakovaně žádal o propuštění z vazby na svobodu. Mimo jiné byl usnesením městského soudu ze dne 1. 9. 2025 sp. zn. 46 T 3/2025, ve spojení s usnesením vrchního soudu ze dne 24. 10. 2025 sp. zn. 15 To 79/2025, ponechán ve vazbě a současně byla zamítnuta jeho žádost o propuštění z vazby a nebyl přijat jeho návrh na nahrazení vazby uložením předběžného opatření. 7. Následně bylo usnesením městského soudu ze dne 16. 9. 2025 sp. zn. 46 T 3/2025 rozhodnuto o propuštění stěžovatele z vazby při současném uložení souboru intenzivních substitučních opatření podle § 73 trestního řádu (soubor zahrnoval písemný slib stěžovatele, zákaz vycestování do zahraničí, odevzdání cestovního pasu, dohled probačního úředníka, přísně vymezené časové úseky povinného pobytu v obydlí, zákaz opustit území Ústeckého kraje a kontrolu plnění těchto povinností prostřednictvím elektronického monitorovacího systému). Toto usnesení městského soudu bylo zrušeno usnesením vrchního soudu ze dne 24. 10. 2025 sp. zn. 15 To 80/2025. 8. Proti usnesení městského soudu ze dne 1. 9. 2025 sp. zn. 46 T 3/2025, usnesení vrchního soudu ze dne 24. 10. 2025 sp. zn. 15 To 79/2025 a usnesení vrchního soudu ze dne 24. 10. 2025 sp. zn. 15 To 80/2025 stěžovatel podal ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 4. 2. 2026 sp. zn. I. ÚS 18/26 odmítl s odůvodněním, že vrchní soud dostatečným způsobem vysvětlil, proč není možné vazbu stěžovatele nahradit jinými opatřeními, přestože tak městský soud učinil. Již dříve pak Ústavní soud usnesením ze dne 13. 8. 2025 sp. zn. III. ÚS 2138/25 odmítl ústavní stížnost stěžovatele proti usnesení vrchního soudu ze dne 13. 6. 2025 č. j. 15 To 38/2025-3699 a usnesení městského soudu ze dne 13. 5. 2025 č. j. 46 T 3/2025-3671, kterými bylo rozhodnuto o ponechání stěžovatele ve vazbě. II. Argumentace stěžovatele 9. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že vrchní soud zrušením usnesení městského soudu ze dne 16. 9. 2025 sp. zn. 46 T 3/2025, kterým bylo rozhodnuto, že účelu vazby lze dosáhnout i mírnějšími opatřeními, upřednostnil bez konkrétního a přesvědčivého odůvodnění nejtvrdší omezení svobody (vazbu). V napadeném rozhodnutí podle stěžovatele konkrétně neodůvodnil, proč jsou substituční opatření nedostatečná, čímž popřel zásadu vazby jako ultima ratio. K tomu odkazuje na četnou judikaturu Ústavního soudu týkající se rozhodování o vazbě. Soudy podle jeho mínění konstantně ignorují doktrínu zesílených důvodů. Má za to, že lze-li vazbu účelně nahradit souborem mírnějších institutů, mělo by tak být činěno. Vrchní soud podle něj nevysvětlil, proč kumulace opatření nahrazujících vazbu není způsobilá eliminovat obavu z pokračování v trestné činnosti, resp. proč jsou substituční opatření nedostatečná. Zdůrazňuje, že pouhé domněnky a obavy pro uložení vazby nestačí a že uložení intenzivního souboru substitučních opatření (zejména elektronického monitoringu a domácího vězení) je proporcionální a účelné, avšak rozhodující soudy tyto instituty bez řádného zhodnocení odmítly, čímž porušily jeho ústavně zaručená práva. Je přesvědčen, že v jeho případě se vazba stává již trestem, byť ještě nebyl pravomocně odsouzen. III. Vyjádření účastníků řízení a vedlejších účastníků řízení 10. Ústavní soud vyzval podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení a vedlejší účastníky řízení, aby se k ústavní stížnosti stěžovatele vyjádřily. 11. Vrchní soud ve svém vyjádření v plném rozsahu odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele zamítl. 12. Městský soud ve vyjádření zdůraznil, že v případě stěžovatele nadále trvají důvody vazby předstižné podle § 67 písm. c) tr