II.ÚS 647/26 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 647/26 ze dne 25. 3. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti Ostrovská teplárenská, a. s., sídlem Mořičovská 1210, Ostrov, zastoupené Mgr. Petrem Šindelářem, LL.M., advokátem, sídlem Chebská 355/49, Karlovy Vary, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. ledna 2026 č. j. 9 Afs 18/2025-44 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. ledna 2025 č. j. 57 Af 10/2024-34, a s ní spojeném návrhu na zrušení § 160a zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Finančního úřadu pro Karlovarský kraj, sídlem Krymská 2011/2a, Karlovy Vary, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzené porušení svých práv na soudní ochranu a ochranu vlastnictví. Z týchž důvodů s ústavní stížností spojuje návrh na zrušení v záhlaví uvedeného ustanovení daňového řádu, které bylo v její věci použito. 2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že vedlejší účastník jako správce daně v lednu 2023 převedl do státního rozpočtu vratitelný přeplatek stěžovatelky na dani z příjmu právnických osob ve výši 439 600 Kč podle § 160a daňového řádu. Proti tomuto úkonu uplatnila stěžovatelka námitku, kterou vedlejší účastník zamítl rozhodnutím ze dne 13. 5. 2024. Toto rozhodnutí stěžovatelka napadla žalobou. Tu zamítl Krajský soud v Plzni napadeným rozsudkem. Kasační stížnost stěžovatelky pak zamítl také Nejvyšší správní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem. 3. Podle správních soudů postupoval vedlejší účastník v souladu s daňovým řádem. Týž zákon neukládá správci daně aktivně informovat daňový subjekt o existenci vratitelného přeplatku (části daňového přeplatku, na jehož vrácení má daňový subjekt právní nárok). Podle § 160a daňového řádu takový nárok zaniká, jestliže daňový subjekt nepožádá o jeho vrácení do 6 let od konce roku, ve kterém tento vratitelný přeplatek vznikl. Daňový subjekt má v zásadě několik možností, jak zjistit existenci vratitelného přeplatku i okamžik jeho vzniku: nahlížením do spisu, nahlédnutím do informační daňové schránky nebo vyžádáním potvrzení o stavu osobního daňového účtu. Stěžovatelka v takto stanovené lhůtě o vrácení tohoto vratitelného přeplatku nepožádala a ani neusilovala o zjištění jeho existence nebo výše. Její argumentace, že nelze zjistit datum vzniku vratitelného přeplatku, se s podstatou nynější věci míjí. Daňová evidence nadto takové údaje vždy obsahuje. 4. Podle správních soudů vedlejší účastník práva stěžovatelky zjistit okamžik vzniku a výši vratitelného přeplatku a požádat o jeho vrácení nijak neomezil. Navýšení celkového daňového přeplatku o 190 Kč v roce 2021 platbou stěžovatelky nemohlo posunout počátek prekluzivní lhůty - tato platba nemá žádný vliv na existenci konkrétního vratitelného přeplatku, který již dříve vznikl. Správní soudy neshledaly důvod předložit věc k Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení § 160a daňového řádu, poněvadž všechny informace lze zjistit, nejde o nerovnost a podmínky propadnutí vratitelného přeplatku nejsou nepřiměřeně přísné. II. Argumentace stěžovatelky 5. Podle stěžovatelky její argumentace nespočívá v tvrzení, že nebylo možné dostatečně rekonstruovat okamžik vzniku přeplatku. Jde o to, že správní soudy neověřily, zda jsou údaje v evidenci daní vedeny v souladu se zákonem. Problém je institucionální a procesní. Vedlejší účastník nepředložil výstup z evidence daní, z něhož by byl rozhodný údaj o vzniku vratitelného přeplatku přímo a průkazně patrný. Tento údaj byl v řízení dovozován teprve ex post z obsahu správního spisu. Správní soudy při výkladu § 160a daňového řádu zvolily přístup převážně formalistický, protože setrvaly na restriktivním, mechanickém, doslovném a od účelu právní úpravy odtrženém výkladu. Nepřihlédly ke smyslu institutu vratitelného přeplatku, k systematice daňového řádu, ani ústavněprávním důsledkům v majetkové sféře stěžovatelky. V situaci, kdy zákon nestanoví povinnost správci daně informovat daňový subjekt, musí být o to přísněji vyžadováno, aby bylo možné ověřit počátek běhu prekluzivní lhůty. Správní soudy měly zvolit k právům stěžovatelky šetrnější výklad zákona. 6. Dále stěžovatelka namítá opomenuté důkazy k jí uváděnému "ilustračnímu" příkladu, že obdobný mechanismus se může uplatnit také u daně z nemovitosti. Takový příklad byl pro posouzení věci rozhodný. Stěžovatelka jím hodlala ozřejmit, že majetková hodnota může zaniknout ve prospěch státu, přestože pro daňový subjekt fakticky plní funkci rezervy na budoucí daňové povinnosti a přestože počátek běhu prekluzivní lhůty není transparentní. Správní soudy tedy přijaly ústavně rozporný výklad zákona a nevyhověly ani požadavku stěžovatelky podat podle čl. 95 odst. 2 Ústavy návrh na zrušení § 160a daňového řádu. Ten stěžovatelka navrhuje zrušit i nyní. Je si vědoma zdrženlivosti Ústavního soudu při přezkumu daňového zákonodárství, ovšem v nynější věci nejde o typický problém rozsahu daňové povinnosti. Podstatou nynější věci je zásah do majetkové sféry propadnutím částky náležící daňovému subjektu, aniž právní řád poskytuje náležité procesní a informační záruky pro uplatnění práva. Neústavní není samotná lhůta, ale její běh v kontextu dané právní úpravy a její aplikace. Musí být rozhodující, zda byl okamžik počátku této lhůty daňovému subjektu v relevantním čase transparentně, určitě a bez dalšího zjistitelný. Právní úprava také odporuje principu rovnosti - je to právě správce daně, kdo vede daňovou evidenci. Vratitelný přeplatek by tedy neměl propadnout jen proto, že daňový subjekt zůstal pasivní. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, je včasná a přípustná. Stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud rovněž akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních věcí, je proto zásadně věcí správních soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). 9. Podle Ústavního soudu se správní soudy v napadených rozhodnutích vypořádaly se vším podstatným. Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích žádné kvalifikované vady a v právní úpravě nespatřil nic, co by z hlediska ústavnosti vyžadovalo bližší pozornost. 10. Jde-li o tvrzený chybějící přezkum zjistitelnosti okamžiku počátku prekluzivní lhůty podle § 160a daňového řádu, vysvětlily správní soudy dostatečně srozumitelně, že takové úvahy se míjí s podstatou věci. Zde nezbývá, než úvahy správních soudů parafrázovat, protože stěžovatelka úvahy správních soudů nadále nereflektuje. Tedy znovu: stěžovatelka sama tvrdí, že před uplynutím lhůty podle § 160a daňového řádu a před převedením vratitelného přeplatku do státního rozpočtu nezjišťovala, jaký je u ní evidován vratitelný přeplatek, natož kdy vznikl, tedy kdy počala běžet uvedená lhůta. To je důvod, proč správní soudy blíže nezjišťovaly, zda konkrétně v jejím případě daňové evidence tyto informace obsahovala. V běžných případech a podle právní úpravy to ověřitelné je. Další zjištění z daňové evidence by ve věci stěžovatelky na uplynutí lhůty nic nezměnila, protože lhůta marně uplynula nikoli proto, že stěžovatelka nebyla schopná určité údaje zjistit, nýbrž proto, že o vrácení přeplatku nepožádala, jak zákon předpokládá. Argumentace stěžovatelky je hypotetická, a tedy pro vyřešení její věci není podstatná. 11. V nynější věci dále Ústavní soud neshledal vadu označovanou jako tzv. opomenutí důkazů. Správní soudy se náležitě vypořádaly s námitkami stěžovatelky, že vratitelný přeplatek může plnit funkci rezervy a že nelze určit počátek běhu prekluzivní lhůty. K prvnímu argumentu lze odkázat na bod 38 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, podle nějž možnost propadnutí vratitelného přeplatku je také limitována tím, že vznikne-li v průběhu lhůty pro vrácení přeplatku u správce daně nedoplatek, anebo je mu doručena žádost jiného správce daně o převedení přeplatk