II.ÚS 654/02 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 654/02 ze dne 29. 1. 2004   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Jiřího Nykodýma v právní věci navrhovatele F. K., zastoupeného advokátem JUDr. Z., o ústavní stížnosti proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. 10. 2001, čj. 31 T 47/2000-342, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2002, čj. 61 To 581/2001-387, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. 6 Tdo 380/2002, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 4, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu České republiky jako účastníků řízení, takto: Návrh se odmítá. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 9. 10. 2002 a i v ostatním splňovala náležitosti zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), napadl stěžovatel rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu České republiky, uvedená v záhlaví. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně garantovaná práva dle čl. 39 a čl. 40 odst. 2, 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 31 T 47/2000, z něhož zjistil následující: Obvodní soud pro Prahu 4 uznal rozsudkem ze dne 31. 7. 2000, čj. 31 T 47/2000-233, stěžovatele vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákon“). Odsoudil ho k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon mu podmíněně odložil na zkušební dobu dvou let. Poškozeného J. V. odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle zjištění soudu prvního stupně se stěžovatel trestné činnosti dopustil tak, že 19. 10. 1999 kolem 7.00 h v Praze, v ulici R. 20, po předchozí slovní rozepři fyzicky napadl J. V., kterému údery pěstí a kopy do hlavy způsobil poranění mozku a krční páteře, jež si vyžádalo lékařské ošetření a hospitalizaci od 19. 10. do 5. 11. 1999. Stejným rozhodnutím stěžovatele podle § 226 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní řád“), zprostil obžaloby pro skutek, že v přesně nezjištěné době v červenci 1999 v České pojišťovně na Praze 4 předložil k proplacení za opravu vozu zn. Peugeot Boxer, SPZ ABA 23-13, ve vlastnictví E.K. – R., fakturu firmy A. K., s.r.o., znějící na částku 374.379,- Kč, ač věděl, že tato opravna vozidlo neopravila, a že byly účtovány položky, jež u tohoto typu vozidla nemohly být v důsledku dopravní nehody ze dne 18. 12. 1998 poškozeny a opravovány. Doplatek ve výši 121.761,- Kč mu nebyl pro tyto rozpory poskytnut. Tím měl spáchat pokus trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 k § 250 odst. 1, 2 trestního zákona. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel i obvodní státní zástupce (v neprospěch stěžovatele) odvolání. Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. 12. 2000, čj. 61 To 679/2000-266, napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Odvolací soud dospěl k závěru, že s ohledem na určitý posun ve výpovědi svědka T. je třeba vyslechnout svědka G. navrhovaného obhajobou. Teprve poté bude mít soud k dispozici ucelený a vyčerpávající podklad pro svoje rozhodnutí a právo obhajoby stěžovatele tím bude beze zbytku respektováno. Soudu prvního stupně bylo vytknuto i to, že nedostatečně a nepřesvědčivě vysvětlil použitou právní kvalifikaci trestným činem ublížení na zdraví dle § 221 odst. 1 trestního zákona. Uložil mu, aby znovu řešil otázku, zda poranění poškozeného má povahu újmy na zdraví dle § 221 trestního zákona či těžké újmy na zdraví dle § 222 odst. 1 trestního zákona, a to s ohledem na charakter porušení zdraví, přesahující 6 týdnů. Dle jeho názoru neobstál ani zprošťující rozsudek. Soudu I. stupně uložil, aby vyslechl svědka K., který ohledal havarované vozidlo a likvidoval předmětnou pojistnou událost, a aby vyžádal znalecký posudek z oboru silniční dopravy, jenž posoudí, které položky v uplatněné faktuře neodpovídají dopravní nehodě. Soud prvního stupně doplnil dokazování vyžádáním znaleckého posudku z oboru silniční dopravy a výslechem svědků Z. G. a I. K. Poté rozsudkem ze dne 1. 10. 2001, čj. 31 T 47/2000-342, uznal stěžovatele vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 trestního zákona. Odsoudil ho k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon mu podmíněně odložil na zkušební dobu tří let. Rozhodl i o náhradě škody. Učinil stejná skutková zjištění, jako v předcházejícím zrušeném rozsudku s tím dodatkem, že poranění poškozeného si vyžádalo následnou neschopnost do 4. 1. 2000. Stejným rozsudkem stěžovatele podle § 226 písm. b) trestního řádu zprostil obžaloby pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin podvodu ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 k § 250 odst. 1, 2 trestního zákona. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že stěžovatel je z trestného činu ublížení na zdraví usvědčován výpověďmi poškozeného V. a svědků G. a T. Jejich výpovědi vyhodnotil jako věrohodné, neboť shodně stěžovatele usvědčili v tom, že poškozeného napadl ve dvou fázích a že celý útok byl zcela v jeho režii, přičemž poškozený neměl žádnou šanci se sám bránit. Až v konečné fázi, kdy již bezvládně ležel na zemi, mu přišel na pomoc svědek G., který dalšímu jednání stěžovatele zamezil. Soud připustil, že svědci v přípravném řízení nepopisovali oproti hlavnímu líčení manipulaci s penetrovací pistolí, nicméně z obsahu jejich svědectví je zřejmé, že této okolnosti nepřikládali význam, neboť manipulace s penetrovací pistolí nesehrála v průběhu incidentu žádnou roli. Oba setrvali na tom, že útočníkem byl stěžovatel, poškozený byl jeho jednáním zaskočen a sám rozhodně neútočil. Oba pouze připustili, že měl pistoli v rukou a není zřejmé, ve kterém okamžiku incidentu ji odložil. Obsah jejich výpovědí byl objektivně potvrzen lékařskými nálezy i závěry znaleckého posudku z oboru soudního lékařství. Soud prvního stupně naproti tomu nepřihlédl k výpovědím svědků K., N. a Š., které označil za navzájem rozporné a nepravděpodobné. Uvedl, že jejich výpovědi vzbudily důvodné pochyby o tom, zda svědkové konflikt v jeho závěrečné fázi vůbec viděli. Jeho pozornosti neuniklo, že obhajoba navrhla uvedené svědky až po skončení přípravného řízení. Soud oproti svému předchozímu rozhodnutí ve věci jednání kvalifikoval poté, kdy doplnil dokazování výslechem svědka G., jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 trestního zákona. Dospěl k závěru, že kromě krátkých silných ran do obličeje, po nichž poškozený upadl na zem, následovaly ještě kopance, z nichž jeden byl pro svoji razanci popisován jako naskočení na hlavu. S ohledem na charakter poranění poškozeného a jeho dlouhodobé omezení v obvyklém způsobu života učinil soud závěr, že u poškozeného nastala delší doba trvající poruchy zdraví ve smyslu § 89 odst. 7 písm. ch) trestního zákona. Stěžovatel se proti všem výrokům odsuzujícího rozsudku odvolal. V odvolání namítal, že soud přihlédl pouze k výpovědím svědků vypovídajících v jeho neprospěch a znevěrohodnil výpovědi těch osob, které jeho obhajobu potvrzovaly. Nesouhlasil ani s právní kvalifikací skutku. Městský soud v Praze zamítl odvolání stěžovatele usnesením ze dne 26. 3. 2002, čj. 61 To 581/2001-387. Konstatoval, že soud prvního stupně plně respektoval pokyny zrušujícího usnesení a vyčerpal všechny rozhodné důkazy. Uvedl, že důkazní řízení představuje spolehlivý podklad pro meritorní rozhodnutí. Rovněž postup soudu prvního stupně při hodnocení důkazů shledal správným. S odůvodněním jeho rozsudku se odvolací soud zcela ztotožnil a odkázal na jeho závěry. Také použitou právní kvalifikaci označil za správnou a zákonnou. Zdůraznil, že znalec jednoznačně konstatoval, že jednáním stěžovatele nesporně hrozil vznik vážné poruchy zdraví, tj. postižení důležitého orgánu mozku, pohmoždění mozku, případně krvácení do mozkových obalů. Uvedl, že pro posouzení věci je podstatné, že poranění poškozeného vedlo k bezvědomí, bylo bolestivé a dlouhodobě ho omezovalo v obvyklém způsobu života. Poškozený byl bezprostředně po napadení hospitalizován až do 5. 11. 1999 a jeho pracovní neschopnost byla ukončena 4. 1. 2000. Všechny skutkové okolnosti jednoznačně ukazují dle odvolacího soudu na správnost hodnocení způsobené újmy na zdraví jako těžké včetně zavinění stěžovatele ve vztahu k tomuto těžšímu následku, a to minimálně ve formě úmyslu nepřímého. Stěžovatel podal proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, v němž poukazoval na dovolací důvod podle ustanovení § 265b) odst. 1 písm. g) trestního řádu. Nejvyšší soud odmítl dovolání svým usnesením ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. 6 Tdo 380/2002, podle § 265i) odst. 1 písm. b) trestního řá