II.ÚS 657/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 657/21 ze dne 30. 3. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele R. R., zastoupeného Mgr. Alenou Raisovou, advokátkou se sídlem Krhanická 988/7, Praha 4, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 8 As 184/2020-35 ze dne 6. 1. 2021, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 14 A 15/2017-32 ze dne 18. 8. 2020 a proti záznamu Generálního ředitelství cel č. j. 7896-3/2016-900000-311 a 7896/2016-900000-313 ze dne 4. 3. 2016, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení 1. Celní pátrací úřad Hamburk požádal v roce 2015 podle Úmluvy o vzájemné pomoci a spolupráci mezi celními správami, vypracované na základě článku K.3 Smlouvy o Evropské unii, publikované pod č. 50/2009 Sb. m. s. (dále jen "Neapolská úmluva II"), o sdělení údajů týkajících se stěžovatele, který byl vyšetřován pro podezření z organizovaného daňového úniku. Generální ředitelství cel na základě této žádosti zaslalo německým orgánům dne 4. 3. 2016 výše specifikovaný záznam s dožádanými informacemi o stěžovateli. Podle stěžovatele obsahoval záznam nesprávné osobní údaje, a proto stěžovatel požádal Generální ředitelství cel o jejich opravu a současně podal stížnost na postup při zpracování údajů. Tu předložil i státnímu zastupitelství k posouzení, zda jednání zpracovatelů nenaplňuje znaky přestupku. Generální ředitelství cel na podání reagovalo přípisem, v němž označilo postup ve věci za oprávněný. Státní zástupce pak přípisem stěžovateli sdělil, že se ve věci nejedná o podezření ze spáchání trestného činu či přestupku a že podání stěžovatele nepovažuje ani za žádost o přezkum postupu policejního orgánu, neboť k postupu došlo mimo úkony v rámci trestního spisu vedeného u příslušného obvodního státního zastupitelství. Stěžovatel se následně domáhal soudní ochrany ve správním soudnictví zásahovou žalobou ze dne 31. 7. 2017. 2. Městský soud v Praze napadeným usnesením žalobu stěžovatele odmítl podle § 46 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního pro nedostatek podmínek řízení. Podle městského soudu Generální ředitelství cel při vypracování a předání záznamu jednalo v roli orgánu činného v trestním řízení, přičemž správní soudy nemají pravomoc posuzovat a přezkoumávat zákonnost úkonů orgánů činných v trestním řízení. Městský soud poukázal na to, že Neapolská úmluva II dle čl. 3 odst. 1 upravuje vzájemnou pomoc a spolupráci v trestněprávní oblasti. Nadto tomuto hodnocení odpovídá i následný průběh řízení ve věci stěžovatele, v níž došlo k podepsání dohody o vytvoření společného vyšetřovacího týmu za účelem šetření trestné činnosti stěžovatele, proti kterému byla nakonec podána v Německu obžaloba. 3. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl kasační stížnost stěžovatele. Nejvyšší správní soud podřadil postup při poskytnutí informací na dožádání podle Neapolské úmluvy II pod pojem trestního řízení podle § 12 odst. 10 trestního řádu, kterým se rozumí řízení podle trestního řádu i procesy a postupy dle zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů. I tam, kde mezinárodní smlouva upravuje určité oblasti justiční spolupráce dostatečně určitě a zákon o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních se s ohledem na § 3 odst. 2 tohoto zákona a čl. 10 Ústavy nepoužije, je třeba pojem trestního řízení ve smyslu § 12 odst. 10 trestního řádu vykládat v tom směru, že trestním řízením se rozumí i řízení či postup podle mezinárodní smlouvy upravující mezinárodní spolupráci v trestních věcech. Podle Nejvyššího správního soudu pak vystupovalo Generální ředitelství cel při vyřizování žádosti v postavení policejního orgánu. Policejním orgánem se totiž dle § 12 odst. 2 písm. d) bodu 4 trestního řádu rozumějí také pověřené celní orgány v řízení o trestných činech spáchaných porušením daňových předpisů v případech, kdy jsou celní orgány správcem daně podle jiných právních předpisů a dle § 4 odst. 1 písm. d) zákona č. 17/2012 Sb., o Celní správě České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o celní správě") platí, že Generální ředitelství cel je orgánem celní správy, který má ve věcech vymezených trestním řádem postavení policejního orgánu. Ve věci stěžovatele bylo vedeno trestní řízení "kvůli podezření z organizovaného daňového úniku v souvislosti s nezákonným užíváním mazacího oleje osvobozeného od daně jako pohonné látky. Za předpokladu, že by trestní řízení pro obdobnou věc bylo vedeno v České republice, byl by pověřený celní orgán příslušným policejním orgánem podle § 12 odst. 2 písm. d) bodu 4 trestního řádu ve spojení s § 4 odst. 1 písm. d) zákona o celní správě žalovaný, neboť podle § 1 odst. 4 písm. a) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, orgány Celní správy České republiky vykonávají správu spotřebních daní." Z toho dle Nejvyššího správního soudu vyplývá postavení Generálního ředitelství cel jako orgánu činného v trestním řízení. Nejvyšší správní soud přisvědčil stěžovateli, že městský soud nesprávně dovozoval postavení Generálního ředitelství cel z postavení německých orgánů a z průběhu trestního řízení vůči stěžovateli na území Německa. Přesto však dle Nejvyššího správního soudu dospěl městský soud ke správnému závěru, že v projednávané věci nemá pravomoc přezkoumávat úkony orgánu činného v trestním řízení. Vzhledem k tomu se pak Nejvyšší správní soud již nezabýval námitkou opožděnosti žaloby. II. Argumentace stěžovatele 4. Podle stěžovatele bylo napadenými rozhodnutími správních soudů porušeno jeho právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Postupem Generálního ředitelství cel spočívajícím ve vyhotovení a předání záznamu pak bylo porušeno jeho právo na ochranu osobních údajů dle čl. 10 odst. 1 a 3 Listiny. 5. Stěžovatel uvádí, že napadený záznam obsahuje řadu informací a osobních údajů, které jsou nepravdivé či nepodložené, některé podstatné informace byly zkresleny či vypuštěny, a záznam nadto obsahuje i informace o třetích osobách, které jsou se stěžovatelem neopodstatněně propojovány. 6. Stěžovatel uvádí, že Generální ředitelství cel zůstává správním orgánem a na jeho činnost se tak vztahují i § 60 a násl. zákona o celní správě upravující zpracování osobních údajů, avšak Generální ředitelství cel nepostupovalo v souladu s těmito ustanoveními. Stěžovatel brojí proti závěru, že Generální ředitelství cel mělo postavení orgánu činného v trestním řízení. Namítá, že toto postavení se nemůže odvozovat z řízení probíhajícího v Německu. Dále argumentuje, že Neapolská úmluva II není "výhradně trestněprávním předpisem", neboť se v ní výslovně uvádí, že se týká i předcházení porušování celních předpisů. Postavení Generálního ředitelství cel se tak mělo řídit vnitrostátními předpisy. Výklad pojmu trestní řízení dle § 12 odst. 10 trestního řádu Nejvyšším správním soudem pokládá stěžovatel za nepřípustně rozšiřující. Namítá, že jde o kogentní ustanovení a že "rozsah/dopad konkrétního ustanovení právní normy lze přizpůsobit výkladem pouze u těch ustanovení, které jsou svým charakterem dispozitivní", zatímco u "kogentních ustanovení lze pouze upřesnit aplikaci". Za absurdní pak označuje část argumentace týkající se toho, jaký orgán by byl příslušným policejním orgánem pro případ trestního řízení na území České republiky, neboť žádné takové řízení zde proti stěžovateli neprobíhá. 7. Stěžovatel současně dovozuje, že odmítnutím správní žaloby byl vyloučen "dosud jediný procesní prostředek ochrany stěžovatele proti nezákonnému zásahu u obecných soudů" a že právní řád neposkytuje stěžovateli žádnou jinou možnost, jak se ochrany práv dle čl. 10 Listiny domáhat. Stěžovatel uvádí, že z těchto důvodů napadá přímo i záznam vyhotovený Generálním ředitelstvím cel. Argumentuje, že nemohl podat ústavní stížnost dříve, neboť ve věci probíhalo řízení o zásahové žalobě, kterou stěžovatel pokládal za účinný procesní prostředek k ochraně svých práv. Vycházel proto z toho, že je povinen tento procesní prostředek vyčerpat. III. Hodnocení Ústavního soudu 8. Dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný. Dle § 43 odst. 1 písm. e) tohoto zákona pak návrh usnesením mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítne, je-li nepřípustný. 9. Podle správních soudů vystupovalo Generální ředitelství cel při vyhotovování a předání záznamu jako orgán činný v trestním řízení. Přezkum úkonů učiněných v trestním řízení přitom nespadá do pravomoci správních soudů, a proto bylo dle správních soudů nezbytné zásahovou žalobu odmítnout. Ústavní soud konstatuje, že dle ustálené judikatury správních soudů jsou ze soudního přezkumu ve s