II.ÚS 657/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 657/22 ze dne 6. 4. 2023 N 52/117 SbNU 189 Restituce majetku rodu z Lichtenštejnu   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka, soudce Davida Uhlíře a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatelů FÜRST VON LIECHTENSTEIN STIFTUNG, sídlem Bergstrasse 5, Vaduz, Lichtenštejnské knížectví, a S. D. Fürst Hanse Adama II. von und zu Liechtenstein, zastoupených Dr. Erwinem Hanslikem, MRICS, advokátem, sídlem kanceláře U Prašné brány 1, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2021 č. j. 22 Cdo 815/2021-1151, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. září 2020 č. j. 30 Co 83/2020-863 a rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 29. listopadu 2019 č. j. 19 C 318/2018-650, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kolíně jako účastníků řízení a 1. České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, zastoupené Mgr. Evou Dvořákovou, pověřenou generální ředitelkou, 2. České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, zastoupené prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, CSc., advokátem, sídlem kanceláře Pobřežní 370/4, Praha 8, 3. České republiky - Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, sídlem Karmelitská 529/5, Praha 1, zastoupené Mgr. Ondřejem Růžičkou, pověřeným zaměstnancem, 4. Ředitelství silnic a dálnic, sídlem Na Pankráci 546/56, Praha 4, zastoupeného JUDr. Petrem Wünschem, advokátem, sídlem kanceláře Italská 753/27, Praha 2 - Vinohrady, 5. Správy železnic, státní organizace, sídlem Dlážděná 1003/7, Praha 1, zastoupené Mgr. Martinem Bělinou, advokátem, sídlem kanceláře Pobřežní 370/4, Praha 8, 6. Lesů České republiky, státní podnik, sídlem Přemyslova 1106/19, Hradec Králové, zastoupených JUDr. Petrem Šťovíčkem, Ph.D., advokátem, sídlem Malostranské náměstí 5/28, Praha 1 - Malá Strana, 7. Povodí Vltavy, státní podnik, sídlem Holečkova 3178/8, Praha 5 - Smíchov, zastoupeného JUDr. Vladanou Tikalovou, advokátkou, sídlem Jeremenkova 88, Praha 4, 8. Povodí Labe, státní podnik, sídlem Víta Nejedlého 951/8, Hradec Králové, zastoupeného JUDr. Karlem Havlíčkem, pověřeným právníkem státního podniku, a 9. BALMED Praha, státní podnik, sídlem Lysolajské údolí 15, Praha 6 - Lysolaje, jako vedlejších účastníků, takto: Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, konkrétně rozsudku Okresního soudu v Kolíně (dále jen "okresní soud"), rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") a usnesení Nejvyššího soudu. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh, vyjádření účastníků řízení a vedlejších účastníků, repliky stěžovatelů a vyžádaného spisu vedeného okresním soudem pod sp. zn. 19 C 318/2018 zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k podstatě ústavní stížnosti. 3. Původním vlastníkem sporných nemovitých věcí byl František Josef II. z Lichtenštejnu, právní předchůdce stěžovatelů. V roce 1945 se na základě dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, (dále jen "dekret prezidenta republiky") chopil jeho držby československý stát. Okresní národní výbor v Olomouci (dále jen "ONV") vyhláškou ze dne 31. 7. 1945 č. j. 470/pres. označil právního předchůdce stěžovatelů za osobu německé národnosti podle dekretu prezidenta republiky. 4. Okresní soud napadeným rozsudkem zamítl žalobní návrhy stěžovatelů na vyklizení určených nemovitostí proti vedlejším účastníkům (výroky I, V, IX, XIII, XVII, XXI, XXV, XXIX a XXXIII), zamítl žalobní návrhy stěžovatelů na zaplacení určité částky proti vedlejším účastníkům (výroky II, III, VI, VII, X, XI, XIV, XV, XVIII, XIX, XXII, XXIII, XXVI, XVII, XXX, XXXI, XXXIV a XXXV), zamítl žalobní návrhy na určení vlastnictví specifikovaných nemovitostí (výroky IV, VIII, XII, XVI, XX, XXIV, XXVIII, XXXII a XXXVI) a rozhodl o nákladech řízení (výroky XXXVII-LVI). 5. V odůvodnění okresní soud uvedl, že stěžovatelé nemohou mít naléhavý právní zájem na určení vlastnictví, protože určovací žaloba není stěžovateli využita jako nástroj prevence, ale nástroj, kterým mají být nahrazeny právní prostředky ochrany nevyužité nebo neúspěšné ve své době, čímž má být zpochybněna zákonnost před více než sedmdesáti lety uskutečněných veřejnoprávních postupů. Proto podle okresního soudu nemíří k nastolení právní jistoty, ale k jejímu narušení na straně současných vlastníků, tj. vedlejších účastníků. Délka doby, po niž stávající vlastníci nemovitosti vlastní, je také nepřiměřeně znevýhodňuje, neboť nemusí být schopni doložit nabývací titul vzniklý před více než padesáti lety. Takové zatížení žalované strany by bylo podle okresního soudu v rámci civilního řízení neospravedlnitelné. 6. Okresní soud dále uvedl, že rozhodnutí vydané správním orgánem v souvislosti s konfiskací majetku podle dekretu prezidenta republiky mělo deklaratorní povahu, protože k přechodu vlastnického práva došlo nabytím účinnosti dekretu, byly-li splněny jím stanovené podmínky. Podle jeho názoru v civilním soudním řízení nelze přezkoumávat věcnou správnost individuálních právních aktů správních orgánů. Rozhodnutí ONV není podle jeho názoru nicotné, protože tvrzený nedostatek v místní působnosti není důvodem nicotnosti. K tomu dodává, že ani v případě nicotnosti rozhodnutí ONV by nenastala možnost přezkoumávat přechod vlastnického práva na československý stát, protože soudům nepřísluší zabývat se otázkou přechodu vlastnického práva na stát konfiskací podle dekretu prezidenta republiky. Podle okresního soudu nejde o diskriminaci ani podle majetku, ani podle státní příslušnosti, protože stanovení rozhodného období dopadá na všechny adresáty stejně a uplatňuje se bez zřetele na státní občanství. 7. Okresní soud dále uvedl, že právním důvodem přechodu vlastnického práva byla konfiskace podle dekretu prezidenta republiky. V jejím důsledku právní předchůdce stěžovatelů pozbyl vlastnické právo. Rozhodnutí ONV není nicotným právním aktem a je podle názoru okresního soudu nutno z něj vycházet, přičemž ten nemá pravomoc jej po věcné stránce přezkoumávat. Stěžovatelé proto nejsou vlastníky sporných nemovitostí a nemohou se s úspěchem domáhat jejich vyklizení. Stejný závěr pak podle okresního soudu platí i pro eventuální návrh na zaplacení peněžité náhrady v případě, že neuspějí s návrhem na vyklizení nemovitých věcí. 8. Krajský soud napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. Podle krajského soudu nebylo odvolání důvodné. Okresní soud podle jeho názoru správně dovodil, že má pravomoc spor projednat a rozhodnout a ani nedošlo k vynětí věci z pravomoci národních soudů. Stěžovatelé vystupují ve sporu jako soukromé osoby a ten vyplývá z poměrů soukromého práva. 9. Podle krajského soudu také okresní soud dospěl ke správnému závěru o absenci naléhavého právního zájmu na určení vlastnického práva. Jako správný označil krajský soud také závěr okresního soudu o chybějícím titulu pro uplatnění vyklizovacího nároku a doplnil, že nelze v současnosti přezkoumávat splnění podmínek pro aplikaci konfiskačního dekretu. Dále uvedl, že okresní soud nedospěl ke skutkovému zjištění stran národnosti právního předchůdce stěžovatelů ani přímo neaplikoval příslušný dekret prezidenta republiky z toho důvodu, že mu nepřísluší posuzovat splnění podmínek dekretem předvídaných. 10. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů odmítl. Podle Nejvyššího soudu není dovolání přípustné, protože rozhodnutí krajského soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, který nemá důvod se od ní odchýlit. K odnětí majetku právnímu předchůdci stěžovatelů došlo podle Nejvyššího soudu jak na základě právního předpisu, tak příslušnými konfiskačními akty. Je podle něj nesporné, že nemovitosti přešly do vlastnictví státu dnem účinnosti dekretu prezidenta republiky a tímto dnem také zaniklo vlastnické právo právního předchůdce stěžovatelů, který proto nemohl tento majetek dále darovat. Podle Nejvyššího soudu nelze připustit námitky stěžovatelů stran nicotnosti konfiskačního rozhodnutí, protože tvrzení o vadách rozhodnutí vydaného v konfiskačním řízení nemůže bez dalšího zpochybnit účinky konfiskace, neboť právním titulem přechodu vlastnického práva není správní akt, nýbrž dekret samotný. To platí podle Nejvyššího soudu i pro tvrzené otázky jurisdikční imunity právního předchůdce stěžovatelů. Podle Nejvyššího soudu je rozsudek odvolacího soudu z hlediska uplatněného dovolacího důvodu věcně správný, je založen na právní otázce, kterou odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a dovolací soud nemá důvod vyřešenou právní otázku posoudi