II.ÚS 657/26 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 657/26 ze dne 22. 4. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně, soudce Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) R. P., zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, sídlem Na Strži 2102/61a, Praha 4, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. prosince 2025 č. j. 4 To 55/2025-12293, stěžovatele 2) M. Z., zastoupeného Mgr. Miloslavem Strnadem, advokátem, sídlem Jugoslávská 620/29, Praha 2, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. prosince 2025 č. j. 4 To 55/2025-12293, stěžovatele 3) R. M. a stěžovatele 4) M. B., obou zastoupených Mgr. Bronislavem Šerákem, advokátem, sídlem Na Bělidle 830/2, Praha 5, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. prosince 2025 č. j. 4 To 55/2025-12293, a to v části výroku, kterou bylo podle § 262 trestního řádu nařízeno, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu, a stěžovatele 5) O. K., zastoupeného Mgr. Petrem Malcem, advokátem, sídlem Korunní 2206/127, Praha 3, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. prosince 2025 č. j. 4 To 55/2025-12293, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnosti se odmítají. Odůvodnění: I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení 1. Stěžovatelé v ústavní stížnosti navrhují, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Vrchního soudu v Praze ("vrchní soud"), nebo jeho výrok nařizující projednání v jiném složení senátu. Podle jejich názoru soud jeho vydáním porušil jejich ústavně zaručená práva uvedená v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelé, kteří vystupují ve stejném trestním řízení v postavení obžalovaných, podali ústavní stížnosti samostatně [stěžovatel 3) a stěžovatel 4) podali společně jednu ústavní stížnost]. Vzhledem k tomu, že jejich ústavní stížnosti spolu souvisejí a týkají se téhož soudního rozhodnutí, Ústavní soud usnesením ze dne 25. 3. 2026 rozhodl, že se ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. II. ÚS 657/26, sp. zn. II. ÚS 662/26, sp. zn. III. ÚS 667/26 a sp. zn. II. ÚS 688/26 spojují ke společnému řízení a nadále budou vedeny pod sp. zn. II. ÚS 657/26. 2. Z ústavních stížností a předložených podkladů vyplývá, že rozsudkem ze dne 17. 2. 2025 sp. zn. 10 T 14/2019 rozhodl Městský soud v Praze (městský soud) tak, že podle § 226 písm. b) tr. řádu stěžovatele zprostil obžaloby pro skutek popsaný v rozsudku, kterým měli spáchat zločin podvodu dle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ve spolupachatelství, neboť uvedený skutek není trestným činem. Podle § 229 odst. 3 tr. řádu poškozenou společnost ČEZ OZ uzavřený investiční fond a.s., soud odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Skutek měl velmi zkráceně a zjednodušeně popsáno spočívat v uvedení v omyl při výstavbě fotovoltaické elektrárny při neoprávněném vyčíslení doplatku na zhotovení díla ve výši 80 mil. Kč. 3. Proti rozsudku podala státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze odvolání v neprospěch stěžovatelů, neboť závěr o tom, že skutek popsaný v obžalobě není trestným činem, považovala za nesprávný a rozporný s provedenými důkazy. Vrchní soud napadeným usnesením ze dne 11. 12. 2025 č. j. 4 To 55/2025-12293 rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil. Zároveň nařídil, aby věc podle § 262 tr. řádu projednal a rozhodl v jiném složení senátu. Jedná se přitom o v pořadí druhé rozhodnutí vrchního soudu, přičemž již ve svém předchozím zrušujícím usnesení uvedl, že ačkoliv městský soud provedl dostatečné množství důkazů, dopustil se při jejich hodnocení vadných postupů. II. Argumentace stěžovatelů 4. Stěžovatelka 1) konstatuje, že nalézací soud ve druhém zprošťujícím rozsudku splnil požadavky odvolacího soudu na doplnění dokazování. Stále podle ní platí, že tvrzený skutek není trestným činem. Ani z pohledu údajného poškozeného, objednatele díla, nejde o protiprávní jednání v rovině občanskoprávní, neboť objednatel proti zaplacené ceně díla nic nenamítá a připojil se s nárokem na náhradu škody jen s marginální částkou. Trestní řízení tak zasahuje do smluvní svobody a porušuje zásadu subsidiarity trestní odpovědnosti. Stěžovatelka 1) zdůrazňuje, že je v tvrzeném skutku zmiňována zcela okrajově. Státní zástupkyně v odvolání proti druhému zprošťujícímu rozsudku namítla podjatost senátu městského soudu, kterou dovozovala z toho, že v napadeném rozsudku vyšel z argumentace stěžovatele 2) bez vlastního komplexního hodnocení důkazů. Této námitce vrchní soud v napadeném usnesení přisvědčil, když hodnocení důkazů označil za tendenční. Dospěl k závěru, že tento fakt činí senát nalézacího soudu neschopným zaujmout nezbytný nestranný postoj i v budoucnu. 5. Stěžovatelka zdůrazňuje, že i podle doktríny by mělo být rozhodování v jiném složení senátu nařizováno odvolacím soudem jen výjimečně a ne za účelem dosažení jiného rozhodnutí nalézacího soudu za každou cenu. V praxi se tak zpravidla děje tehdy, jestliže lze mít pochybnosti o nepodjatosti dosavadního senátu ve vztahu k projednávané věci. Poměrem k věci však není míněn odlišný právní názor soudce a z něho vycházející přístup k projednávané věci. Pokud odvolací soud vytýká nalézacímu soudu pochybení při hodnocení důkazů, nelze z toho dovozovat závěr o důvodnosti vyloučení senátu nalézacího soudu. Jinými slovy řečeno, pokud má nalézací soud jiný právní názor než soud odvolací, nelze z toho dovozovat jeho podjatost. 6. Odvolací soud v napadeném usnesení dostatečně nekonkretizoval, v čem nalézací soud porušil § 2 odst. 6 tr. řádu. Nevysvětlil ani své pochybnosti o tom, že nalézací soud nedostatky odstraní, bude-li rozhodovat ve stejném složení senátu. 7. Je nesporné, že odvolací soud nemůže hodnotit důkazy, které sám neprovede. To však nemůže činit ani prostřednictvím vyvozování nových právních závěrů založených na nových skutkových základech. Provedení důkazů velkého rozsahu v odvolacím řízení by přesáhlo rámec odvolacího řízení. Pokud za tohoto stavu odvolací soud neuvede své výhrady konkrétně, dává tím podle názoru stěžovatelky 1) nově složenému senátu nalézacího soudu paušální pokyn shledat stěžovatele vinnými. 8. Stěžovatel 2) odvolacímu soudu vytýká, že na verzi skutkového děje předkládanou obhajobou nahlíží v pejorativním kontextu, čímž a priori snižuje její relevanci. Snahu nalézacího soudu vyhodnotit pochybnosti v souladu se zásadou in dubio pro reo tak odvolací soud interpretuje jako projev nekritického přejímání tvrzení obhajoby. Odvolací soud přitom neidentifikoval jediný objektivní důvod podjatosti senátu nalézacího soudu. Přiklonění se k závěrům obhajoby pro odvolací soud představuje indikátor podjatosti, což stěžovatel označuje za nebezpečný precedent. Odvolací soud tím vybočil ze své role instančního přezkumu, když se toliko snaží prosadit vlastní skutková zjištění, aniž by sám provedl důkazy, a to včetně posouzení věrohodnosti svědků a obžalovaných. Stěžovatel 2) připomíná, že projednávaná věc se týká skutků, k nimž mělo dojít v letech 2010 a 2011, přičemž soudní fáze trestního řízení probíhá od roku 2019. V důsledku rozhodnutí odvolacího soudu má být věc projednána u nalézacího soudu znovu od počátku. Takové rozhodnutí nutně povede k dalším masivním průtahům, neboť nový senát bude muset již provedené dokazování zopakovat. 9. Stěžovatel 3) a stěžovatel 4) ve společné ústavní stížnosti napadají toliko výrok, kterým vrchní soud nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Nesouhlasí s odůvodněním, že by nalézací soud v budoucnu nebyl schopen věc nestranně posoudit, neboť námitkám vysloveným v předchozím kasačním rozhodnutí plně vyhověl. Postupoval při tom s respektem k zásadě in dubio pro reo. Pokud vrchní soud vnucuje nalézacímu soudu svůj pohled na hodnocení důkazů, překračuje tím své pravomoci. Pokud odvolací soud druhé kasační rozhodnutí spojil s nařízením rozhodovat věc v jiném složení senátu, měl by prokázat existenci okolností, které odůvodňují závěr, že dosavadní senát je podjatý. Podle stěžovatelů nalézací soud věnoval ve druhém rozsudku hodnocení provedených i doplněných důkazů mimořádnou pozornost a pokyny odvolacího soudu bezezbytku splnil. Odvolací soud poté přesto konstatoval, že nalézací soud zopakoval shodné již jednou vytčené vady. Stěžovatelé rozporují zavádějící tvrzení obžaloby, které vrchní soud adoptoval. Analýza obsahu dokumentu Vyjádření k usnesení vrchního soudu a provedenému dokazování zpracovaná advokátem Mgr. Lokajíčkem s obsahem odůvodnění zprošťujícího rozsudku městského soudu vykazuje podle nich nízkou míru podobnosti. Právní texty vztahující se k téže trestněprávní problematice totiž z logiky věci obsahují tytéž odborné i právní termíny. Za původní zdroj obou dokumentů stěžova