II.ÚS 658/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 658/22 ze dne 25. 4. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) P. H. a 2) P. H., obou zastoupených Mgr. Davidem Černým, advokátem se sídlem Horní nám. 365/7, Olomouc, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 15. 6. 2020, č. j. 81 T 2/2020-2914, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 4. 2021, č. j. 2 To 65/2020-3039, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2021, č. j. 6 Tdo 1243/2021-3155, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností, která splňuje procesní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelé napadají shora specifikovaná rozhodnutí obecných soudů a navrhují Ústavnímu soudu jejich zrušení, neboť jimi dle jejich názoru byla porušena ústavně zaručená základní práva dle čl. 8 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Stěžovatelé byli rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, uznáni vinnými, a to stěžovatel 1) P. H. zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a spáchaným ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku. Za toto jednání (popsané ve výrokové části citovaného rozsudku) byl podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku, za použití § 108 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále byl stěžovateli 1) uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu v obchodních korporacích, dále v zákazu činnosti, spočívající v zákazu výroby a úpravy kvasného lihu, konzumního lihu, lihovin a ostatních alkoholických nápojů (s výjimkou piva, ovocných vín a medoviny a ovocných destilátů získaných pěstitelským pálením) a koupě zboží za účelem dalšího prodeje alkoholických nápojů na dobu sedmi roků. Stěžovatel 2) P. H. byl uznán vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a spáchaným ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku. Za toto jednání (popsané ve výrokové části citovaného rozsudku) byl podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku, za použití § 108 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 66 odst. 1 tr. zákoníku byl dále obviněnému uložen trest propadnutí majetku, a to specifikovaných pozemků, a to v rozsahu spoluvlastnického podílu stěžovatele 2) ve výši jedné poloviny. Dále byl stěžovateli 2) uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu v obchodních korporacích, dále v zákazu činnosti, spočívající v zákazu výroby a úpravy kvasného lihu, konzumního lihu, lihovin a ostatních alkoholických nápojů (s výjimkou piva, ovocných vín a medoviny a ovocných destilátů získaných pěstitelským pálením) a koupě zboží za účelem dalšího prodeje alkoholických nápojů na dobu sedmi roků. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Česká republika - zastoupená Celním úřadem pro Olomoucký kraj se svým nárokem na náhradu majetkové škody ve výši 88 967 500 Kč odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. Proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, podali oba stěžovatelé odvolání, která Vrchní soud v Olomouci napadeným usnesením zamítl podle § 256 tr. ř. 4. Dovolání obou stěžovatelů Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. 5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti předně uvedli, že všechna napadená rozhodnutí trpí podstatnými vadami v oblasti dokazování, skutkových zjištění a odůvodnění, a to natolik zásadními, že zasahují do ústavní roviny. Ani Nejvyšší soud údajně namítaný stav nenapravil, neboť dovolací námitky nehodnotil a nepřihlédl tak k faktu, že vytýkané vady vybočují z mantinelů spravedlivého procesu. Stěžovatelé byli odsouzeni jako jedni z posledních v případu tzv. lihové mafie, přičemž však soudy nezohlednily značné rozdíly oproti případům lidí, kteří se skutečně do organizovaného obchodu s mimobilančním lihem pod vedením bratrů B. zapojili. Závěry, které nalézací soud v jejich případě formuloval, nemají žádný elementární logický vztah k obsahu provedeného dokazování. Nesoulad je podle názoru stěžovatelů extrémní. 6. Dále uvedli, že nalézací soud jednal v rozporu s trestním řádem, když čerpal z informací nabytých výlučně z protokolů či úředních záznamů o výpovědí osob slyšených v jiných řízeních, než v tomto řízení a fakticky tak použil k důkazu informace opatřené v rozporu s ustanovením § 211 tr. ř. 7. V další části ústavní stížnosti se stěžovatelé zaměřili na jednotlivé části rozhodnutí soudů nižších stupňů, ve kterých rozporují závěry v nich učiněné, nesouhlasně se vyjádřili k hodnocení jednotlivých důkazů, přičemž předložili své vlastní. V tomto směru primárně namítli nevěrohodnost "korunního svědka" T. B., přičemž podrobně poukázali na jednotlivé nesrovnalosti a údajné nepravdy v jeho výpovědi, stejně jako nesrovnalosti a nepravdivé části svědeckých výpovědí dalších svědků. Rovněž argumentovali tím, že se soudy chybně vypořádaly s množstvím odebíraného mimobilančního lihu, když se dostatečně nezabývaly skutečností, že dané množství lihu nemohli stěžovatelé nikterak skladovat ani spotřebovat. V této souvislosti poukázali na výsledek znaleckého posudku, který se zabýval množstvím lihu, který byli schopni zpracovat, na termíny údajných závozů mimobilančního lihu, které porovnávají s termíny celních kontrol a znovu na jednotlivé nesrovnalosti vyplývající z provedených důkazů. 8. Stěžovatelé poukazují na kauzu vedenou u Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, pod sp. zn. 69 T 1/2017, o níž se dozvěděli z médií. V této věci byl obžalovaný, který měl být rovněž odběratelem mimobilančního lihu od T. B., obžaloby zproštěn. Stěžovatelé v této kauze spatřují paralelu se svým případem. 9. Dále uvedli, že chybný je i závěr nalézacího soudu, že se jednání kladeného jím za vinu dopustili vědomě s členem organizované skupiny. 10. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci ve státě, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou, jinak by totiž popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatele. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ. 11. Stěžovatelé se z velké části domáhají toliko přezkoumání skutkových závěrů, které obecné soudy z výpovědi svědka T. B. v kontextu dalších důkazů vyvodily. Žádají tak po Ústavním soudu, aby sám přezkoumal provedené důkazy a na jejich základě ustálený skutkový stav, k čemuž však Ústavní soud povolán není. Dokazování v trestním řízení je ovládáno zásadou volného hodnocení důkazů. Zákon ani ústava nepředepisují soudu, jaký důkazní prostředek má k prokázání které skutečnosti zvolit [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 881/08 ze dne 6. 8. 2008 (N 137/50 SbNU 211)] a jakou důkazní sílu má jednotlivým důkazům připsat [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 859/13 ze dne 13. 3. 2014 (U 4/72 SbNU 575)], přičemž soud je oprávněn a zároveň povinen hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, a to jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1677/13 ze dne 23. 10. 2014 (N 195/75 SbNU 197) či nález sp. zn. I. ÚS 455/05 ze dne 24. 11. 2005 (N 210/39 SbNU 239)]. Už i jen odvolací soud může do volného hodnocení důkazů soudem nalézacím zasáhnout jen výjimečně, přičemž svůj postup musí velmi pe