II.ÚS 659/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 659/23 ze dne 5. 4. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Bureše, zastoupeného Mgr. Pavlem Uhlířem, advokátem, se sídlem Hradec Králové, Karla IV. 468, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2022, č. j. 27 Cdo 3519/2022-199, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 20. července 2022, č. j. 27 Co 101/2022-180, a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 31. ledna 2022, č. j. 10 C 230/2020-155, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a argumentace v ústavní stížnosti 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a práva vlastnit majetek dle článku 11 odst. 1 Listiny. 2. Stěžovatel se žalobou na určení vlastnického práva domáhal vyslovení, že je spoluvlastníkem ideální jedné poloviny ve vztahu k celku nemovitostí (pozemku, jehož součástí je i stavba rodinného domu) s tím, že druhou polovinu vlastní žalovaní (rodiče, vedlejší účastníci) ve společném jmění manželů. V žalobě uvedl, že ke dni uzavření první kupní smlouvy (tj. dne 4. 8. 1997) byl výlučným vlastníkem spoluvlastnického podílu ve výši jedné ideální poloviny a žalovaní byli bezpodílovými spoluvlastníky podílu ve výši jedné ideální poloviny. Ke dni podání žaloby (tj. dne 31. 7. 2020) již byli vedlejší účastníci výlučnými vlastníky (celku) ve společném jmění manželů. Uzavřenou kupní smlouvou mezi stěžovatelem a vedlejšími účastníky na straně jedné (jako prodávajícím), a společností PRISMA-CZ, a.s., na straně druhé (jako kupujícím), byla nemovitost prodána za kupní cenu 1 100 000 Kč. Z uvedené částky měl stěžovatel v hotovosti obdržet 450 000 Kč, což se dle jeho tvrzení nestalo. Následně dne 21. 2. 2007 a 28. 2. 2007 podepsala společnost PRISMA-CZ, a.s., jako prodávající a vedlejší účastníci jako kupující, novou kupní smlouvu, jejímž předmětem byl opět úplatný převod vlastnického práva k téže nemovité věci. Poté došlo ke vkladu vlastnického práva ve prospěch vedlejších účastníků. Kupní cena v tomto případě byla sjednána na částku 100 Kč. Touto kupní smlouvou, jejímž účastníkem již nebyl stěžovatel, se vlastnické právo vrátilo vedlejším účastníkům. Podle stěžovatele úmyslem vedlejších účastníků již v roce 1997 nebylo úplatně převést vlastnické právo, ale ve skutečnosti pouze dočasně vyvést majetek z jejich sféry. Jednalo se tak o pouhý simulovaný právní úkon, o skryté financování potřeb vedlejších účastníků, neboť těmto šlo prakticky o pouhé poskytnutí úvěru. Stěžovatel zdůraznil, že společnost PRISMA-CZ, a.s., neměla a dosud ani nemá oprávnění k poskytování úvěrů a evidentně tuto absenci oprávnění obcházela uzavíráním kupních smluv. Žalovaná vedlejší účastnice pak byla členkou dozorčí rady jmenované společnosti. Společnost PRISMA-CZ, a.s., zvolila tuto nekalou formu "podnikání" v celé řadě jiných případů, v nichž uzavírala s jednotlivými fyzickými osobami obdobné kupní smlouvy. 3. Okresní soud v Ústí nad Orlicí žalobu stěžovatele v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítl. Smlouva o prodeji nemovitostí podle soudu představovala platný právní úkon podle § 43 a následujících zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, (dále jen "obč. zák."). Účastníci smlouvy následně uzavřeli smlouvu o předkupním právu věcném, a to dne 24. 9. 1997. Předmětná smlouva rovněž splňovala náležitosti § 602 a následujících obč. zák. Okresní soud považoval za významné, že to byl sám stěžovatel, který se posléze předkupního práva k uvedeným nemovitostem vzdal, a to smlouvou o předkupním právu věcném ze dne 21. 8. 1998 - podpis stěžovatele na předmětné smlouvě byl úředně ověřen. Stěžovatel se tedy svého spoluvlastnického práva na nemovitostech vzdal výše označenou kupní smlouvou a následně se zbavil možnosti zpětné koupě svého spoluvlastnického podílu podpisem smlouvy o předkupním právu věcném. Bylo pak již jen na rozhodnutí společnosti PRISMA-CZ, a.s., jakým způsobem s uvedenými nemovitostmi naloží. Společnost uzavřela se žalovanou vedlejší účastnicí dne 8. 12. 1998 smlouvu o koupi najaté věci, vedlejší účastníci posléze uzavřeli kupní smlouvu se jmenovanou společností, přičemž stěžovatel již nebyl oprávněn domáhat se svého spoluvlastnického práva k předmětným nemovitostem. Argument stěžovatele, že mu dosud nebyla vyplacena kupní cena za prodej spoluvlastnického podílu ve výši 450 000 Kč, okresní soud nepovažoval za relevantní pro posouzení opodstatněnosti žaloby. Stěžovateli totiž nic nebránilo uplatnit své tvrzené právo bezprostředně po uzavření kupní smlouvy, ten tak po dobu 23 let neučinil. Tato skutečnost by ani neměla vliv na platnost kupní smlouvy ze 4. 8. 1997. Žalovaná vedlejší účastnice pak se společností PRISMA-CZ, a.s., uzavřela smlouvu o koupi najaté věci dne 8. 12. 1998. Stalo se tak tedy více než 1,5 roku po uzavření původní kupní smlouvy. Ze samotného časového odstupu je tedy zřejmé, že uzavření původní kupní smlouvy nebylo bezprostředně vázáno na uzavření této následující smlouvy o koupi najaté věci. Okresní soud závěrem vyslovil, že na straně žalované vedlejší účastnice neshledal nepoctivý úmysl, jak tvrdil stěžovatel, a to obzvláště za situace, kdy posléze v roce 2002 sepsala závěť a veškerý svůj majetek odkázala stěžovateli. Okresní soud proto žalobu shledal nedůvodnou a uvedl, že další stěžovatelem označené důkazy neprováděl z důvodu jejich nadbytečnosti, současně rozhodl o nákladech nalézacího řízení. 4. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích posléze v záhlaví specifikovaným rozhodnutím potvrdil rozsudek okresního soudu a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Plně se ztotožnil s posouzením okresního soudu, které považoval za důsledně podložené a pečlivě odůvodněné. Neshledal nepřezkoumatelnost rozsudku okresního soudu, neb ten odpověděl na všechny stěžovatelem přednesené argumenty. Další stěžovatelem navržené důkazy i podle názoru odvolacího soudu nemusely být provedeny pro jejich nadbytečnost. Krajský soud poznamenal, že veškerá právní jednání stěžovatele, která v souladu se žalovanými vedlejšími účastníky činil za účelem prodeje předmětné nemovitosti či uzavírání smluv o předkupním právu věcném, činil dobrovolně. Jeho podpis na smlouvě o předkupním právu věcném byl úředně ověřen a dobrovolně se tedy vlastnického práva k předmětné nemovitosti vzdal. Vedlejší účastníci dle krajského soudu správně poznamenali, že v kontextu výše uvedeného se tvrzení stěžovatele o tom, že mu nebyla vyplacena částka 450 000 Kč za prodej jeho spoluvlastnického podílu na nemovitosti, zdá jen stěží uvěřitelné. Finanční leasing nemovité věci byl a je běžnou a zákonem dovolenou aktivitou, krajský soud k tomu odkázal na zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, či § 2201 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014, (dále jen "o. z."). Pakliže vedlejší účastníci po doplacení leasingových splátek od společnosti PRISMA-CZ, a.s., nemovitost za zůstatkovou částku 100 Kč vykoupili a opět se tak stali jejími vlastníky (již jako celku), nedopustili se tím jednání v rozporu se zákonem či dobrými mravy. 5. Nejvyšší soud následné dovolání stěžovatele odmítl pro nepřípustnost. Nejvyšší soud zejména odmítl argumentaci stěžovatele stran procesního pochybení, které mělo spočívat v neprovedení jím navržených důkazů. Soudy nižších stupňů vzaly dle Nejvyššího soudu v úvahu všechna tvrzení stěžovatele, odpovídajícím způsobem na ně reagovaly provedeným dokazováním. Posouzení otázky rozporu právního úkonu s dobrými mravy jakožto důvodu neplatnosti daného právního úkonu ve smyslu § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen "obč. zák.") je věcí úvahy soudu v nalézacím řízení. Při posuzování skutkových okolností, které měly být důvodem rozporu kupní smlouvy s dobrými mravy, vzaly nižší soudy v úvahu vše, co vyšlo za řízení najevo. Argumentace stěžovatele, jejímž prostřednictvím se snaží zpochybnit závěr odvolacího soudu o tom, že kupní smlouva není neplatná pro rozpor s dobrými mravy, tak nemohla založit přípustnost dovolání. 6. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti rozsáhle rekapituluje dosavadní průběh řízení a svou dosavadní argumentaci, přičemž poukazuje na neprovedení jím navržených důkazů prvostupňovým soudem. Náležité dokazování v soudním řízení je nedílnou součástí materiálního právního státu a z této skutečnosti vyplývajícího práva stěžovatele na spravedlivý proces v souladu s ústavněprávními kautelami čl. 36 odst. 1 Listiny. Zejména nižší soudy rezignovaly na přesvědčivé odůvodnění svých závěrů. Odmítly provedení důkazů, které by vedlo k prokázání absolutní neplatnosti kupních smluv,