II.ÚS 660/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 660/21 ze dne 20. 4. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného Mgr. Martinem Urbáškem, advokátem se sídlem Bráfova 50, Třebíč, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. prosince 2020 č. j. 4 To 207/2020-367, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. V návrhu na zahájení řízení doručeném Ústavnímu soudu dne 11. března 2021, navrhl stěžovatel postupem dle § 72 a násl. zákona č. 183/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zrušení v záhlaví označeného soudního rozhodnutí s tím, že jím mělo být zasaženo do ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí plyne, že stěžovatel dne 3. července 2020 podal v postavení odsouzeného u Okresního soudu v Třebíči návrh na obnovu řízení vedeného v prvním stupni před Okresním soudem v Třebíči pod sp. zn. 1T 123/2017. V původním řízení byl stěžovatel pravomocně uznán vinným z přečinu útisku podle § 177 odst. 1 trestního zákoníku, za což mu byl uložen podmíněný trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců a ochranné ambulantní psychiatrické léčení. Důvodem pro podání návrhu na povolení obnovy řízení měly být nové výpovědi dvou svědků, kteří dle tvrzení stěžovatele měli mít z důvodu účasti na určitém ritualizovaném setkání a pohovoru k věci nové poznatky (a nebyli vyslechnuti v původním trestním řízení). Tyto nové poznatky měly (mimo jiné) zpochybnit věrohodnost poškozené a tak i správnost skutkových zjištění v původním řízení. Okresní soud tyto navržené svědky vyslechl prostřednictvím dožádaného policejního orgánu a při veřejném zasedání provedl důkazy čtením protokolu o jejich výpovědích. První ze svědků, kterým byl farář Církve římskokatolické (dále jen "svědek"), k věci nesdělil nic relevantního, když uvedl, že si prakticky nic nepamatuje. Druhým svědkem byla pastorační asistentka Biskupství brněnského (dále jen "svědkyně"). Svědkyně se v průběhu výslechu odvolala na povinnost mlčenlivosti dle § 99 trestního řádu, přičemž také odmítla nahlédnout a seznámit se s obsahem písemnosti, jež měla být pro zjištění skutkového stavu věci dle tvrzení stěžovatele podstatná. Postup svědkyně okresní soud akceptoval, když došel k závěru, že na ni dopadá zákaz výslechu s ohledem na povinnost mlčenlivosti jí uloženou § 7 odst. 1 písm. e) zákona č. 3/2002 Sb., o církvích a náboženských společnostech, ve znění pozdějších předpisů, a dokumenty Církve římskokatolické, v nichž jsou za duchovní osoby označeny i ostatní osoby vykonávající duchovenské služby. Okresní soud došel k závěru, že při zohlednění činnosti svědkyně a povahy daného setkání a rozhovoru šlo o výkon práva obdobný zpovědnímu tajemství, a nevyhověl požadavku obhajoby na opakovaný výslech svědkyně. Okresní soud po vyhodnocení provedených důkazů dospěl k závěru, že tyto nejsou podkladem definovaným v § 278 odst. 1 trestního řádu k povolení obnovy řízení, tj. nejsou důkazem, jenž sám o sobě, anebo s dalšími důkazy či skutečnostmi již známými, mohl odůvodnit jiné rozhodnutí o vině, trestu či náhradě škody. Proto návrh na povolení obnovy podle § 283 písm. d) ve spojení s § 278 trestního řádu zamítl svým usnesením ze dne 5. října 2020 č. j. 1T 123/2017-354. 3. Stěžovatel podal proti usnesení okresního soudu stížnost ke Krajskému soudu v Brně. Klíčovou stížnostní námitkou byl argument nezákonného způsobu provedení výslechu svědkyně, neboť podmínky zákonné povinnosti mlčenlivosti neměly být ve skutečnosti naplněny. Dle stěžovatele se na svědkyni povinnost mlčenlivosti nevztahuje, neboť ji bez dalšího nelze považovat za duchovní osobu - okresní soud její postavení dle tvrzení stěžovatele dostatečně podrobně nezkoumal. Dané setkání a pohovor, jehož se měla svědkyně účastnit, pak nebyl zpovědí, nýbrž jen určitým ritualizovaným setkáním zakončeným modlitbou, nadto za přítomnosti vícero osob. Na podporu svých tvrzení stěžovatel poukázal též na skutečnost, že svědek se povinnosti mlčenlivosti na rozdíl od svědkyně nedovolal. Krajský soud stížnost v záhlaví citovaným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl, neboť se ztotožnil se závěry okresního soudu uvedenými v napadeném usnesení, které označil za zcela logické a přiléhavé. 4. Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Věcně je ústavní stížnost založena na argumentu chybně vyhodnocené existence uložené povinnosti mlčenlivosti u dané svědkyně a neprovedení jejího "komplexního" výslechu. Ústavněprávní rozměr případu spatřuje stěžovatel v "obecném požadavku na řádný zákonný způsob provádění výslechu svědků dovolávajících se uložené povinnosti mlčenlivosti". Pochybení soudů obou stupňů měla dle stěžovatele dosáhnout "takového významu a rozsahu, že se jedná o vážný zásah do ústavně garantovaných základních práv stěžovatele jako odsouzeného". 5. Ústavní soud před meritorním posouzením ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje procesní požadavky stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud v tomto ohledu dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. proti napadenému usnesení zákon jiný opravný prostředek neposkytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). 6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, seznámil se s napadeným rozhodnutím, a došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 7. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a řízení před Ústavním soudem není pokračováním řízení před obecnými soudy, nýbrž zvláštním a specializovaným řízením, jehož předmětem je posouzení, zdali v předchozích řízeních nedošlo k zásahu do stěžovatelových základních práv a svobod zaručených mu ústavním pořádkem. 8. Obnova řízení dle § 277 a násl. trestního řádu je mimořádným opravným prostředkem, který má za cíl odstranit případné nedostatky ve skutkových zjištěních, na nichž je založeno pravomocné soudní rozhodnutí, a to za stavu, kdy tyto nedostatky vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Hlavním smyslem obnovy řízení je odstranění případného justičního omylu. V rámci posuzování podmínek pro obnovu řízení nedochází ze strany obecných soudů, natož v řízení před Ústavním soudem, k přezkumu správnosti původního rozhodnutí napadeného návrhem na povolení obnovy řízení [k tomu viz např. nález ze dne 24. února 2009 sp. zn. I. ÚS 2517/08 (N 34/52 SbNU 343), dostupný též na http://nalus.usoud.cz).] V řízení o ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí ve věci obnovy řízení se pak přezkumná činnost Ústavního soudu zásadně omezuje na to, zda soud rozhodující o této obnově rozhodl ústavně konformním způsobem, tedy zda návrh na povolení obnovy řádně projednal, adekvátně odůvodnil a zda jeho právní závěry nejsou excesem či libovůlí, přičemž zamítne-li takový návrh, stěžejní zejména je, zda dostatečně odůvodnil, proč předestřené nové skutečnosti neshledal takovými, které by povolení obnovy řízení opodstatňovaly [k tomu srov. např. nález ze dne 14. dubna 2011 sp. zn. III. ÚS 2959/10 (N 70/61 SbNU 89)]. 9. V souzené věci stěžovatel svou ústavní stížností brojí proti způsobu provedení části dokazování v řízení o návrhu na povolení obnovy (původního) řízení, jehož průběhu byli vyslechnuti dva noví svědci. Korektnost provedení výslechu svědka a jeho vyhodnocení stěžovatel nerozporoval - v ústavní stížnosti se soustředí toliko na procesní postup soudu prvního stupně při výslechu svědkyně a vyhodnocení naplnění zákonných podmínek pro zákaz jejího výslechu dle § 99 trestního řádu, který Krajský soud v Brně napadeným rozhodnutím aproboval. 10. K tomu Ústavní soud konstatuje, že mu zpravidla nepřísluší výklad podústavního práva (včetně norem práva procesního) provedený k tomu určeným orgánem veřejné moci přehodnocovat, a to ani v případě odlišného názoru na správnou interpretaci určité právní normy [k tomu srov. např. nález ze dne 21. května 2008 sp. zn. I. ÚS 1056/07 (N 94/49 SbNU 409, nález ze dne 3. května 2006 sp. zn. I. ÚS 351/05 (N 94/41 SbNU 253), nebo nález ze dne 21. března 2006 sp. zn. II. ÚS 259/05 (N 65/40 SbNU 647)]. Ústavní soud však rovněž opakovaně vyslovil, že pokud při interpre