II.ÚS 674/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 674/24 ze dne 20. 3. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelů Ladislava Kováče a Ilony Kováčové, obou zastoupených Mgr. Josefem Smutným, advokátem, sídlem Pernerova 444, Pardubice, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 16. listopadu 2023 č. j. 18 Co 208/2023-243, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti Legal Interest s. r. o., sídlem Horní náměstí 371/1, Olomouc, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení výroků II., III. a IV. v napadeném rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud"), přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno základní právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Stěžovatelé dále v ústavní stížnosti navrhli, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost výroků II. a III. napadeného usnesení krajského soudu. 3. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že vedlejší účastnice se žalobou podanou u soudu dne 23. 1. 2018 domáhala proti stěžovatelům jako žalovaným zaplacení částky ve výši 4 246 796,02 Kč s příslušenstvím s tím, že stěžovatelé porušili svoji povinnost splácet úvěr poskytnutý jim společností Raiffeisenbank, a. s., na základě smlouvy o úvěru ze dne 25. 6. 2008 č. 602/1015/07/1/01, přičemž pohledávka z této smlouvy byla postoupena vedlejší účastnici. 4. Okresní soud v Pardubicích (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 30. 6. 2023 č. j. 7 C 27/2018-222 zastavil řízení o zaplacení částky 4 246 796,02 Kč s příslušenstvím (výrok I.), vedlejší účastnici jako žalobkyni uložil povinnost nahradit stěžovateli jako žalovanému náklady řízení ve výši 100 869 (výrok II.), vedlejší účastníci uložil povinnost nahradit stěžovatelce jako žalované náklady řízení ve výši 100 869 Kč (výrok III.) a vedlejší účastnici vrátil část soudního poplatku ve výši 169 872 Kč (výrok IV.). Okresní soud řízení podle § 96 odst. 1, 2 a 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), zastavil a podle § 146 odst. 2 o. s. ř. přiznal stěžovatelům právo na náhradu nákladů řízení za jejich zastoupení advokátem, neboť v dané věci byla žaloba podána až po zahájení exekuce, která byla zahájena v důsledku realizace zástavního práva vedlejší účastnice pro shodnou pohledávku s příslušenstvím, a v exekuci byla řešena i totožná otázka rozsahu dlužného plnění vedoucího v konečném důsledku k realizaci samotného uspokojení vedlejší účastnice. Okresní soud uzavřel, že v postupu vedlejší účastnice spojeného s vyvoláním občanskoprávního řízení pro totožnou pohledávku s příslušenstvím, která byla již předmětem exekuce, není možné dovodit důvodnost takového návrhu na zahájení řízení o zaplacení a dovodil tak, že stěžovatelům svědčí právo na náhradu nákladů řízení proti vedlejší účastnici. 5. Proti usnesení okresního soudu podala vedlejší účastnice odvolání. Napadeným usnesením krajského soudu bylo odvolání vedlejší účastnice proti výroku IV. usnesení okresního soudu odmítnuto (výrok I.). V odvoláním napadeném výroku II. bylo usnesení okresního soudu změněno tak, že stěžovatel je povinen nahradit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 98 334 Kč (výrok II.). V napadeném výroku III. bylo usnesení okresního soudu změněno tak, že stěžovatelka je povinna nahradit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 98 334 Kč (výrok III.). Výrokem IV. bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení po zpětvzetí žaloby vedlejší účastnicí je třeba vycházet z toho, že nárok na náhradu nákladů řízení je nárokem majícím oporu v ustanovení práva procesního a nikoli práva hmotného. Okresní soud v předmětné věci sice na věc správně nahlížel z hlediska § 146 odst. 2 o. s. ř., aplikoval však nesprávnou větu uvedeného ustanovení. V dané věci podala vedlejší účastnice žalobu o zaplacení částky 4 246 796,02 Kč s příslušenstvím a následně vzala tuto žalobu zpět, neboť jí stěžovatelé pohledávku uhradili, byť se tak stalo postupem v jiném řízení. Krajský soud proto uzavřel, že žaloba byla podána důvodně a byla vzata zpět pro chování stěžovatelů (žalovaných) a vedlejší účastnice (žalobce) má podle § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem. Krajský soud proto usnesení okresního soudu v odvoláním napadených výrocích II. a III. změnil a přiznal vedlejší účastnici právo na náhradu nákladů řízení proti stěžovatelům. O nákladech odvolacího řízení rozhodl krajský soud podle § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 a § 142 odst. 2 o. s. ř. a žádnému z účastníků právo na jejich náhradu nepřiznal. II. Argumentace stěžovatelů 6. V ústavní stížnosti stěžovatelé nesouhlasí s tím, jak krajský soud posoudil otázku zavinění na zastavení předmětného řízení. Podle názoru stěžovatelů žaloba v předmětné věci sp. zn. 7 C 27/2018 nebyla účelným uplatňováním práva, ale byla zneužitím práva podle § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, jemuž nemá být poskytována ochrana. Krajský soud však tomuto zneužití poskytl soudní ochranu, když dospěl k závěru, že nelze uzavřít, že by se vedlejší účastnice jako obligační věřitel nemohla domáhat proti stěžovatelům vydání titulu o zaplacení částky. Stěžovatelé krajskému soudu vytýkají, že nehodnotil konkrétní skutečnosti, na něž poukazovali. Stěžovatelé namítají, že vedlejší účastnice podávala žalobu s vědomím probíhající exekuce soudním prodejem zástavy zajišťujícím předmětnou pohledávku, včetně toho, že stěžovatelé ji v rámci možností platí v měsíčních a mimořádných splátkách, ale v jí určené lhůtě ji zaplatit nemohou (stěžovatelé zde poukazují na duplicitu, tj. již probíhající exekuce s návrhem na její zastavení a následné žaloby na uložení povinnosti zaplatit zajištěnou a již exekuovanou pohledávku). Stěžovatelé přes podání návrhu na zastavení exekuce (který Nejvyšší soud shledal v usnesení ze dne 30. 11. 2023 č. j. 21 Cdo 172/2023-445 důvodným) platili měsíční, resp. mimořádné splátky, a to až do úplného zaplacení včetně náhrady nákladů exekuce. Činili tak na základě a pod tlakem exekučního titulu k soudnímu prodeji zástavy s tím, že při neúspěchu tohoto návrhu by došlo k exekučnímu prodeji jejich atraktivní nemovitosti v centru P., jejíž obvyklá cena je mnohonásobkem zajištěné pohledávky. Za uvedené procesní situace podle stěžovatelů nemůže být zaplacení této pohledávky ztotožňováno s chováním žalovaného ve smyslu § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř., a tudíž s povinností hradit náklady řízení, jak stanoví napadené usnesení. Při posuzování předmětné věci je podle stěžovatelů třeba brát zřetel i na okolnost, že po vydání usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 172/2023-445, kterým bylo vyhověno návrhu na zastavení exekuce pro nesplatnost zajištěné pohledávky, již nemůže být pravdivé tvrzení v napadeném usnesení, že žaloba byla podána důvodně, což znamená nesplnění podmínky podle § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. pro povinnost stěžovatelů hradit náklady řízení. Stěžovatelé dále uvádějí, že za stavu, kdy po usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo vyhověno návrhu na zastavení exekuce pro nesplatnost zajištěné pohledávky, a kdy tudíž žaloba na zaplacení nesplatné pohledávky by nemohla být úspěšná, by bylo v rozporu se zásadami jejich právní ochrany ve smyslu § 13 občanského zákoníku, aby stěžovatelé hradili náklady řízení při zpětvzetí zjevně v budoucnu neúspěšné žaloby. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudním