II.ÚS 682/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 682/23 ze dne 25. 7. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti obchodní společnosti APTM s. r. o., sídlem K Pasekám 1553, Zlín, zastoupené Mgr. Alenou Raisovou, advokátkou, sídlem Krhanická 988/7, Praha 12 - Kamýk, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2022 č. j. 25 Cdo 3407/2022-1008, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. července 2022 č. j. 7 Co 860/2022-962 a usnesení Okresního soudu v Prachaticích ze dne 4. ledna 2022 č. j. 6 C 121/2011-908, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Prachaticích, jako účastníků řízení, a obce Zdíkov, sídlem Zdíkov 215, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo porušeno její právo na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a že napadenými usneseními Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Prachaticích (dále jen "okresní soud") bylo vedle práva na spravedlivý proces a soudní ochranu porušeno i její právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že okresní soud rozsudkem ze dne 12. 5. 2017 č. j. 6 C 121/2011-559 zamítl stěžovatelčinu žalobu na náhradu škody ve výši 24 197 000 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení jednak mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí (jako žalovanou), jednak vůči státu. K odvolání stěžovatelky krajský soud rozsudkem ze dne 6. 2. 2018 č. j. 22 Co 1659/2017-728 rozsudek okresního soudu potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Na základě stěžovatelčina dovolání Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. 4. 2020 č. j. 25 Cdo 2909/2018-798 oba tyto rozsudky ve věci samé zrušil, to však (jen) co do částky 3 348 000 Kč s příslušenstvím, zrušil je i ve výrocích o náhradě nákladů řízení a věc v tomto rozsahu vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Ústavní stížnost stěžovatelky pak Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 8. 9. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2183/20 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na adrese https://nalus.usoud.cz). 3. Na návrh obou účastnic okresní soud řízení podle § 110 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), usnesením ze dne 29. 6. 2020 č. j. 6 C 121/2011-828, které nabylo právní moci 17. 7. 2020, přerušil. Návrh na pokračování v řízení spolu s návrhem prominutí zmeškání lhůty podala stěžovatelka dne 16. 9. 2021. Tyto návrhy však okresní soud usnesením ze dne 23. 9. 2021 č. j. 6 C 121/2011-848 zamítl, mj. z důvodu nedodržení lhůty podle § 58 odst. 1 věty druhé o. s. ř., přičemž toto rozhodnutí potvrdil krajský soud svým usnesením ze dne 30. 11. 2021 č. j. 7 Co 1352/2021-903. Následně podané dovolání Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 10. 5. 2022 č. j. 25 Cdo 839/2022-946. Toto rozhodnutí napadla stěžovatelka ústavní stížností, Ústavní soud ji však jako zjevně neopodstatněnou odmítl usnesením ze dne 24. 8. 2022 sp. zn. III. ÚS 2196/22. 4. Okresní soud pak napadeným usnesením podle § 111 odst. 4 o. s. ř. řízení o zaplacení částky 3 348 000 Kč s příslušenstvím zastavil (výrok I), stěžovatelce (jako žalobkyni) uložil zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení částku 1 757 453,70 Kč (výrok II) a dále jí uložil zaplatit České republice - okresnímu soudu na náhradě nákladů řízení státu částku 1 190,80 Kč (výrok III). Jde-li o výrok II, okresní soud vyšel z toho, že vedlejší účastnice byla co do částky 20 849 000 Kč s příslušenstvím úspěšná, a tudíž jí náleží náhrada nákladů řízení podle § 142 odst. 1 o. s. ř., a že stejně tak jí toto náhrada náleží i ve vztahu k částce 3 348 000 Kč s příslušenstvím, neboť stěžovatelka ve smyslu § 146 odst. 2 věty první o. s. ř. zavinila, že řízení muselo být zastaveno. 5. Krajský soud napadeným usnesením zamítl stěžovatelčin návrh na přerušení řízení do rozhodnutí o dovolání stěžovatelky proti již zmíněnému usnesení krajského soudu č. j. 7 Co 1352/2021-903 (výrok I) a k jejímu odvolání usnesení okresního soudu ve výroku I potvrdil (výrok II), ve výroku II je změnil tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení částku 1 685 446,39 Kč (výrok III), a dále rozhodl, že České republice - okresnímu soudu je na náhradě nákladů řízení stěžovatelka povinna zaplatit částku 1 107,40 Kč a vedlejší účastnice částku 83,40 Kč (výrok IV) a že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 13 491,50 Kč (výrok V). 6. Proti tomuto usnesení brojila stěžovatelka dovoláním, to však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl a rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Dospěl k závěru, že na stěžovatelkou položené otázce (výkladu § 58 odst. 1 o. s. ř.) rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, a proto dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné, a domáhá-li se stěžovatelka zrušení rozhodnutí krajského soudu o nákladech řízení, dovolání není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. II. Stěžovatelčina argumentace 7. Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu stěžovatelka uvádí, že ve fázi rozhodování o návrhu na prominutí zmeškání lhůty se soudy nižších stupňů nezabývaly její námitkou nesprávného stanovení počátku běhu patnáctidenní lhůty (§ 58 odst. 1 věta druhá o. s. ř.), a proto podala dovolání, ovšem ani Nejvyšší soud se touto otázku nezabýval. Z tohoto důvodu jí nezbylo, než námitku nesprávné aplikace uvedeného ustanovení uplatnit ve fázi rozhodování o zastavení řízení. I když podle jejího názoru se v ní řeší jen zastavení řízení podle § 111 odst. 4 o. s. ř., z přezkumu zákonnosti postupu podle tohoto ustanovení nelze naplnění podmínek pro jeho uplatnění, tj. správnou aplikaci § 58 odst. 1 věty druhé o. s. ř., za popsané situace vyjmout. Stěžovatelka se proto nemůže ztotožnit s názorem Nejvyššího soudu, podle kterého rozhodování v této fázi na použití posledně uvedeného ustanovení nezávisí. 8. Nejvyšší soud měl pochybit i v tom ohledu, že odmítl její dovolání směřující proti rozhodnutí krajského soudu o nákladech řízení, což stěžovatelka odůvodňuje tím, že došlo k tak extrémnímu excesu při aplikaci právních norem podústavního práva, že to zasahuje do jejích základních práv. 9. Bez ohledu na to mělo podle stěžovatelky dojít k samostatnému zásahu do jejích základních práv rozhodováním soudů nižších stupňů o nákladech řízení. Podle stěžovatelky není možné, aby soud u zastavení řízení podle § 111 odst. 4 o. s. ř. kombinoval zásadu úspěchu ve věci se zásadou zavinění. Na základě (kasačního) rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 2909/2018-789 zůstal předmětem daného řízení nárok ve výši 3 348 000 Kč s příslušenstvím, přičemž okresní soud nemohl rozhodnout v rozporu s pokyny Nejvyššího soudu a "náklady separovat", resp. měl pouze zkoumat otázku zavinění, nikoliv míry úspěchu ve věci, navíc podle stěžovatelky rozhodování v těchto intencích může záviset na celé řadě dalších okolností, které mohou v průběhu řízení nastat a které nelze do doby pravomocného meritorního rozhodnutí předvídat. 10. Závěrem stěžovatelka namítá, že u některých přiznaných nákladů nelze vyvodit, o jaký úkon by mělo jít, výpočet míry úspěchu ve věci odporuje zákonnému a rozhodovací praxí definovanému postupu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, jelikož stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o