II.ÚS 685/26 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 685/26 ze dne 22. 4. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně (soudce zpravodaje) a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky A, zastoupené JUDr. Oldřichem Nejdlem, advokátem, sídlem Valentinská 56/11, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 11. 2025, č. j. 3 To 42/2025-28599, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 5. 2025, č. j. 2 T 2/2022-28191, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a napadená rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená základní práva podle čl. 8 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1, odst. 2 a odst. 3 písm. b), c), d), čl. 7 odst. 1 čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě. 2. Stěžovatelka taktéž žádá o odklad vykonatelnosti napadených usnesení podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, neboť ke dni 19. 3. 2026 mělo dojít ke vkladu vlastnického práva státu k nemovitostem, jež fakticky tvoří areál hotelu X v L., jehož vlastníkem a provozovatelem je stěžovatelka. Tato skutečnost by vedla k neprodlenému zastavení provozu a znehodnocení nemovitostí, což pro stěžovatelku znamená nepoměrně větší újmu, než jaká může vzniknout jiným osobám. 3. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") bylo v trestní věci odsouzených J. V. a J. J. rozhodnuto tak, že se podle § 101 odst. 2 písm. e) trestního řádu stěžovatelce jako zúčastněné osobě ukládá ochranné opatření zabrání věci , a to pozemku parc. č. X1, zastavěná plocha a nádvoří včetně stavby: H. č. p. X2, ubytovací zařízení, v obci L., kat. území H., zapsané Katastrálním úřadem pro Ústecký kraj, katastrální pracoviště Most, na l. v. č. X3 (dále jen "předmětné nemovitosti") s tím, že podle § 104 odst. 1 trestního zákoníku zabraná věc připadá státu. Krajský soud v napadeném usnesení uvedl, že rozsudkem krajského soudu ze dne 18. 4. 2023, sp. zn. 2 T 2/2022, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 4. 3. 2024, sp. zn. 3 To 52/2023, byli J. V. a J. J. uznáni vinnými ze spáchání zločinu dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, odst. 6 písm. a) trestního zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství, dále ze spáchání zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, odst. 5 trestního zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství, a ze spáchání zločinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), c) trestního zákoníku, taktéž spáchaného ve spolupachatelství. Skutkově spočívalo jednání odsouzených v tom, že nerespektovali dotační pravidla v řízení o dotaci z Regionálního operačního programu NUTS II Severozápad pro období 2007-2013, když v případě projektu Výstavba hotelu X v L. (při požadované dotaci ve výši 37 052 597,20 Kč) porušili podmínky dotačního řízení, a to klamáním v soutěži o získání dotace o významných ekonomických a hospodářských údajích, a zmanipulováním výběru dodavatele stavebních prací na úkor jiných soutěžitelů, to vše v úmyslu obohatit jimi ovládanou společnost B (což je od 16. 2. 2018 stěžovatelka), resp. též další jimi ovládanou společností C, která projekt následně realizovala. Dotační orgán právní předchůdkyni stěžovatelky poskytl na realizaci projektu Výstavba hotelu X v L. dotaci, jejíž výše ve výsledku činila 35 150 064,35 Kč. 4. Předmětné nemovitosti byly v přípravném řízení zajištěny policejním orgánem usnesením ze dne 27. 12. 2019, č. j. NCOZ-5829-532/TČ-2018-417401-H, a to ve spojení s usnesením vrchního soudu ze dne 27. 2. 2020, sp. zn. 6 To 9/2020, podle § 79a odst. 1 trestního řádu s tím, že výsledky vyšetřování odůvodňují závěr, že jde o výnos z trestné činnosti. Vlastníkem předmětných nemovitostí je právě stěžovatelka jako zúčastněná osoba. 5. Stěžovatelka napadla usnesení krajského soudu stížností, jež byla napadeným usnesením vrchního soudu jako nedůvodná podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka namítá, že jí nebylo možno uložit ochranné opatření v plném rozsahu, neboť v době spáchání trestného činu platila jiná právní úprava. K tomuto dále stěžovatelka uvádí, že zabrání téměř veškerého jejího majetku je zjevně nepřiměřené a nepřípustně poškozuje též věřitele stěžovatelky, na jejichž úkor se stát obohatil. 7. Stěžovatelka dále brojí postupu soudů, které jí neumožnily účinně zpochybnit závěr o spáchání trestného činu jejími bývalými jednateli, neboť označily jejich předchozí odsouzení za závazné. Krajský soud tak nepřipustil provádění důkazů předložených stěžovatelkou ve vztahu k vině statutárních orgánů stěžovatelky s výjimkou vlastního rozsudku o vině. V této souvislosti stěžovatelka namítá i existenci opomenutých důkazů. 8. Stěžovatelka taktéž namítá, že v řízení o zabrání věci nebylo umožněno se procesně podílet společnosti Stavby Holding cz a. s., které byla rozhodnutím soudů způsobena škoda v řádu desítek milionů Kč. 9. Zabrání věci dle stěžovatelky odporuje principu subsidiarity trestního práva jako ultima ratio, kdy ukládání ochranných opatření se nevyznačuje obligatorní povahou a jde především o preventivní funkci takového opatření. Zabrání předmětných nemovitostí pak neodpovídá funkci, jakou tento institut plní v trestním řízení. 10. Stěžovatelka nepovažuje soudy, které rozhodly v její věci, za nezávislé a nestranné. Takto stěžovatelka brojí proti přísedícím, kteří údajně byli do svých funkcí voleni na základě volné úvahy zastupitelstva Ústeckého kraje, který v předmětném řízení vystupoval v postavení poškozeného. Dále soudy předjímaly vinu stěžovatelky, když konstatovaly, že jejímu trestnímu stíhání zabránilo toliko to, že v předmětné době ještě nebyla účinná právní úprava umožňující trestní stíhání právnických osob. Státní zástupce měl nadto v rozporu s obžalovací zásadou svévolně zahájit řízení o zabrání věci stěžovatelce. 11. Stěžovatelka je konečně tohoto názoru, že její námitky nebyly v řízení před soudy dostatečně vypořádány, čímž taktéž došlo k porušení jejího práva na spravedlivé soudní řízení. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 12. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která se účastnila řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny prostředky k ochraně svých práv. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti právnické osoby je toliko ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud není povolán k přezkumu použití běžného zákona a může tak činit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody stěžovatele. 14. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka svou ústavní stížností toliko opakuje svou argumentaci uplatněnou v řízení před obecnými soudy, která však již (opakovaně) byla vypořádána v rámci trestního řízení. Úkolem Ústavního soudu pak není široce rekapitulovat argumentaci stěžovatelky (jejíž ústavní stížnost čítá 40 stran textu a je pojata spíše jako řádný opravný prostředek) ani argumentaci soudů, které námitky stěžovatelky dostatečně vypořádal. Z napadených rozhodnutí je seznatelné, jakými úvahami se soudy řídily, a napadená rozhodnutí je tedy možno v tomto ohledu považovat za prostá svévole a plně přezkoumatelná v souladu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy. 15. Stěžejní námitky stěžovatelky se dotýkají samotného uložení institutu zabrání věci, kdy zejména namítá nezákonný rozsah zabrání, jeho nepřiměřenost a konečně i postavení tohoto ochranného opatření v rámci trestního řízení jako prostředku ultima ratio. Ústavní soud v první řadě podotýká, že samotné zajištění či zabrání majetku osoby, která nebyla ani nebude odsouzena, nelze považovat za rozporné s Úmluvou, pokud je takovéto osobě umožněno se efektivně bránit v rámci vnitrostá