II.ÚS 686/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 686/22 ze dne 31. 5. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Olgy Svobodové a 2) Jiřího Svobody, obou zastoupených Mgr. Tomášem Vejsadou, advokátem, sídlem Michalská 39/4, Litoměřice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2021 č. j. 22 Cdo 2570/2021-441, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. března 2021 č. j. 10 Co 210/2020-390 a rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 4. června 2020 č. j. 15 C 90/2014-370, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Litoměřicích, jako účastníků řízení, a dále Václava Povy, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi byla porušena jejich práva na přístup k soudu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny. II. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. 3. Stěžovatelé byli majiteli bytové jednotky č. X v J. V roce 2013 došlo k dražbě této nemovitosti v exekučním řízení, kdy novým vlastníkem se stal vedlejší účastník. Stěžovatelé užívali předmětný byt i poté, co k němu pozbyli vlastnictví, a to v rozporu s dohodou s vedlejším účastníkem, že byt vyklidí. Dne 22. 1. 2014 došlo k incidentu mezi účastníky, při kterém zasahovala Policie ČR, která zjistila, že stěžovatel disponuje pistolí s náboji. Stěžovatelé proto byli policií zadrženi a převezeni na služebnu. Vedlejší účastník mezitím předmětný byt uzamkl a následně stěžovatele různými způsoby vyzýval, aby si své věci z bytu dobrovolně vyklidili, což stěžovatelé neučinili, a to s tvrzením, že jim v tom vedlejší účastník bránil (s výjimkou dne 8. 2. 2014, kdy jim byl byt na 30 minut zpřístupněn, aby si odnesli nejnutnější věci). Vedlejší účastník následně věci z bytu vyklidil, umístil ve skladu a později zlikvidoval. 4. Dne 4. 6. 2014 stěžovatelé podali žalobu, jíž se domáhali, aby soud uložil vedlejšímu účastníku povinnost vydat jim movité věci uvedené v soupisu, který k žalobě přiložili, jež se měly nacházet v předmětném bytě, do něhož jim byl znemožněn přístup. Dne 28. 8. 2014 byli stěžovatelé usnesením Okresního soudu v Litoměřicích (dále jen "okresní soud") č. j. 15 C 90/2014-29 vyzváni, aby doplnili svou žalobu o přesný popis věcí, které měly být vedlejším účastníkem zadržovány, s označením jejich hodnoty. Zároveň byli poučeni o tom, že stávající "soupis věcí", který byl soudu předložen, je sice rozsáhlý, nicméně nekonkrétní a na některých místech též rozporuplný, a proto nebude-li podání řádně doplněno, nebude možné pro tento nedostatek návrh stěžovatelů projednat. Na tuto výzvu stěžovatelé reagovali podáním, v němž opět uvedli desítky věcí obecného charakteru. Okresní soud následně svým rozsudkem ze dne 8. 11. 2016 č. j. 15 C 90/2014-229 žalobu zamítl s odůvodněním, že stěžovatelé byli opakovaně vyzváni, aby specifikovali věci, jejichž vydání se domáhají, a to tak, že je popíší takovými znaky, jimiž se odlišují od jiných věcí téhož druhu, což však neučinili, a soudu proto nezbylo, než žalobu zamítnout. Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatelé odvolali. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") rozhodnutí okresního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, aby opětovně poučil účastníky, vedl je k odstranění vad jejich podání a rozhodl o změně žaloby, kterou stěžovatelé navrhli a o níž dosud nebylo rozhodnuto. 5. Okresní soud proto při jednání dne 8. 2. 2018 opětovně stěžovatele poučil o nutnosti doplnění specifikace části věcí, jejichž vydání bylo stěžovateli žádáno, k čemuž jim stanovil lhůtu třiceti dnů. Následně usnesením ze dne 2. 5. 2018 č. j. 15 C 90/2014-274 připustil změnu žaloby, pokud se stěžovatelé domáhali zaplacení částky 10 000 Kč (výrok I.), a nepřipustil změnu žaloby, jíž se stěžovatelé domáhali pro případ, že se ukáže, že vedlejší účastník není jakoukoli movitou věc schopen vydat, uložení povinnosti zaplatit jim společně a nerozdílně náhradu škody za nevydání této věci (výrok II.), a dále nepřipustil ani změnu žaloby, jíž se stěžovatelé domáhali zaplacení částky ve výši 977 223 Kč. Toto usnesení stěžovatelé napadli ústavní stížností, která byla usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2018 sp. zn. IV. ÚS 2041/18 jako nepřípustná odmítnuta. Poukázal přitom na stanovisko pléna ze dne 15. 11. 2016 sp. zn. Pl. ÚS-st. 43/16 (ST 43/83 SbNU 933), v němž Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost směřující proti usnesení, jímž se nepřipouští změna návrhu podle § 95 odst. 2 občanského soudního řádu, je podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná. Vyšel z toho, že takové usnesení je sice způsobilé zasáhnout do základních práv a svobod, přinejmenším do práva na soudní ochranu, současně však shledal, že účastník řízení podle okolností konkrétního případu se proti němu může bránit jednak tím, že podá nový návrh (žalobu), byť nejde stricto sensu o procesní prostředek ochrany práva, jednak je může napadnout v odvolání podaném ve věci samé, současně Ústavní soud nevyloučil ani podání změny návrhu přímo odvolacímu soudu. 6. Okresní soud poté v řízení pokračoval a usnesením ze dne 21. 8. 2018 č. j. 15 C 90/2014-294 odmítl část žaloby co do požadavku na vydání několika stovek věcí (mj. hygienických potřeb, potřeb pro psy, nářadí, nádobí, hraček, potravin apod.), neboť tyto věci nebyly stěžovateli i přes poučení, kterého se jim dostalo, řádně specifikovány, když stěžovatelé svá žalobní tvrzení v tomto ohledu nijak nedoplnili a žaloba tak v této části nebyla pro vady, které se nepodařilo odstranit, projednatelná. Toto rozhodnutí bylo usnesením krajského soudu ze dne 26. 3. 2019 č. j. 10 Co 311/2018-313 jako věcně správné potvrzeno. 7. Okresní soud následně zbývající část žalobního návrhu stěžovatelů (tj. ohledně požadavku na zaplacení částky 10 000 Kč a vydání blíže specifikovaných listin) rozsudkem ze dne 4. 6. 2020 č. j. 15 C 90/2014-370 zamítl (výrok I.) a dále rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Učinil tak s odůvodněním, že v řízení nebylo prokázáno, že by se částka 10 000 Kč dne 22. 1. 2014, kdy byl stěžovatelům znepřístupněn byt, který v té době protiprávně užívali a odmítali vyklidit, nacházela a že by tuto částku zadržoval vedlejší účastník. Stejný závěr pak okresní soud učinil i ohledně konkrétních dokladů, jejichž vydání stěžovatelé požadovali. Toto rozhodnutí bylo rozsudkem krajského soudu ze dne 17. 3. 2021 č. j. 10 Co 210/2020-390 potvrzeno. 8. Dovolání stěžovatelů bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2021 č. j. 22 Cdo 2570/2021-441 odmítnuto. Nejvyšší soud uvedl, že dovolání je v části, v níž směřuje proti zamítavému výroku ohledně zaplacení částky 10 000 Kč objektivně nepřípustné dle § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Ve zbývající čísti, tedy šlo-li o vydání věcí, dovolání přípustným neshledal, neboť přípustnost dovolání stěžovatelé opírali o údajný rozpor napadeného rozhodnutí s judikaturou dovolacího soudu ohledně specifikace věcí v žalobě. Na této otázce však rozhodnutí odvolacího soudu dle názoru Nejvyššího soudu nespočívalo, neboť bylo založeno na závěru, že stěžovatelé neprokázali, že by vedlejší účastník jejich věci zadržoval. III. 9. Rozhodnutí soudů všech stupňů stěžovatelé napadli ústavní stížností. Vyjádřili přesvědčení, že soudy rozhodující o jimi podané žalobě se nesprávně vypořádaly zejména s jejich návrhem na připuštění změny žaloby, jíž se domáhali, aby soud namísto původně uplatněné žaloby na vydání věcí připustil uplatnění nároku na zaplacení peněžní náhrady za věci, které již nebylo možné vydat, a dále na náhradu škody, která stěžovatelům měla neoprávněným zadržením jejich věcí vzniknout, to vše v návaznosti na vyřešení otázky, jakým způsobem je nezbytné specifikovat věci, jejichž vydání je tzv. reivindikační žalobou požadováno, tak, aby tato žaloba byla projednatelná. Soudy však k řešení těchto otázek dle názoru stěžovatelů přistoupily zcela formalisticky a vzhledem ke skutkovým okolnostem věci příliš přísně, přičemž důsledkem tohoto přístupu bylo neposkytnutí ochrany vlastnickému právu stěžovatelů. Podrobně pak zpochybnili důvody, jimiž okresní soud odůvodnil nepřipuštění změn žaloby, namítli, že tyto důvody neobstojí, příp. nemají oporu ve spise či byly zapříčiněny nesprávným postupem soudu, což činí rozhodnutí o nepřipuštění změny žaloby nejen nesprávným, ale též nepřezkoumatelným. IV. 10. Ústavní soud