II.ÚS 687/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 687/24 ze dne 15. 10. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele F. W., právně zastoupeného JUDr. Jakubem Hlínou, advokátem, sídlem Havlíčkova 1680/13, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2023 č. j. 21 Cdo 3025/2023-694 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. května 2023 č. j. 15 Co 30/2022-659, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a X, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci, obsah napadených rozhodnutí a námitky stěžovatele 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s právem na svobodu jednání podle čl. 2 odst. 3 Listiny a zásadou pacta sunt servanda podle čl. 1 odst. 1 Ústavy, jakož i právo na spravedlivou odměnu za práci a uspokojivé pracovní podmínky podle čl. 28 Listiny. 2. Jak vyplývá z napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti, stěžovatel se domáhal vydání rozsudku, kterým by bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 14. 3. 2019, kterým měl skončit jeho pracovní vztah k vedlejší účastnici založený pracovní smlouvou ze dne 16. 1. 2017, a to ke dni 18. 3. 2019, je neplatné. Dne 18. 3. 2019 bylo totiž stěžovateli doručeno okamžité zrušení pracovního poměru z důvodu porušení pracovněprávních povinností. Podstata věci spočívala v tom, že stěžovatel uzavřel s vedlejší účastnicí dne 16. 1. 2017 pracovní smlouvu na pozici ředitele se dnem nástupu 19. 1. 2017. Přílohu pracovní smlouvy tvořila dohoda o mzdových podmínkách a bonusech, podle které náležela stěžovateli měsíční hrubá mzda ve výši 30 000 Kč a roční bonus ve výši 5 816 500 Kč splatný ve dvou splátkách v červenci a v prosinci každého kalendářního roku. Mimořádná valná hromada vedlejší účastnice rozhodla dne 7. 3. 2017 o jmenování stěžovatele jediným členem představenstva. Stěžovatel a vedlejší účastnice řízení neuzavřeli smlouvu o výkonu funkce člena představenstva, přičemž valná hromada stěžovateli odměnu ani jiné plnění v souvislosti s výkonem funkce neschválila. 3. Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou (dále jen "soud prvního stupně") provedl rozsáhlé dokazování listinnými důkazy i výslechem řady svědků a poté ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 9. 11. 2021 č. j. 10 C 121/2019-428, kterým žalobu na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru zamítl (výrok I), stěžovateli uložil povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 66 731,50 Kč (výrok II) a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 952 Kč ve prospěch České republiky na účet Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou (výrok III). 4. Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") stěžovatelem napadený rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, změnil jej ve výroku ohledně náhrady nákladů řízení a ve výroku o nákladech řízení státu jej potvrdil. Na náhradě nákladů odvolacího řízení soud uložil stěžovateli zaplatit vedlejší účastnici částku 24 515,10 Kč. 5. Rozsudek odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné. V napadeném usnesení potvrdil, že závěr odvolacího soudu, že vykonává-li zaměstnanec v pracovním poměru k obchodní korporaci činnost, kterou po svém zvolení (jmenování) má vykonávat jako statutární orgán společnosti, zaniká jeho pracovní poměr konkludentní dohodou o rozvázání pracovního poměru, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. 6. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak tato rozhodnutí, tak jeho průběh jsou účastníkům řízení známy. 7. Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí s právními závěry odvolacího soudu aprobovanými napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu, považuje je za nesprávné, ve vztahu ke stěžovateli za poškozující; mají za následek zásadní zásah do právní jistoty účastníků soukromoprávních vztahů. Podle stěžovatele napadená rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu nerespektují základní zásady aplikovatelné v rámci těchto vztahů, zejména pak zásadu pacta sunt servanda. Odvolací soud v rámci svého rozhodnutí podle stěžovatele nepřípustným způsobem vyložil právní jednání dvou stran, čímž došlo k narušení práv stěžovatele. Odvolací soud po více než šesti letech od uzavření pracovní smlouvy, kterou se její smluvní strany řídily a plnily ji po více než dva roky, stanovil, že tato pracovní smlouva zanikla konkludentně z důvodu souběhu funkcí, aniž by o tom strany věděly v době zániku smlouvy. Ani jedné straně nebyl institut souběhu funkcí znám. Až v rámci řízení o neplatnosti zrušení pracovního poměru byla po dvou letech běhu řízení vznesena ze strany vedlejší účastnice zcela účelově námitka souběhu funkcí, kterou se snaží popřít veškerou dohodu stran a využít tak již překonané judikatury k tomu, aby dle uzavřené pracovní smlouvy nemusela plnit smluvené peněžní nároky stěžovatele. 8. Stěžovatel je přesvědčen, že jím podané dovolání mělo být Nejvyšším soudem meritorně projednáno. Stěžovatel v rámci dovolání vymezil několik dovolacích bodů, avšak Nejvyšší soud se vypořádal pouze s některými z nich, a to způsobem odporujícím Listině a ústavně garantovaným právům stěžovatele. Dovolací soud uvedl, že otázky vznesené stěžovatelem již byly uspokojivě řešeny judikaturou Nejvyššího soudu a jsou rovněž souladné se závěry Ústavního soudu. Stěžovatel však tvrdí, že problematika souběhu funkcí nebyla dle jeho přesvědčení jednotným a přesvědčivým způsobem řešena, když přístup Nejvyššího soudu a Ústavního soudu k této problematice není jednotný. Nejvyšší soud v rámci napadeného rozhodnutí neshledal argumentaci stěžovatele důvodnou, neboť údajně ve shodě s odvolacím soudem dospěl k závěru, že pracovní smlouva zanikla ke dni 8. 3. 2017, neboť k tomuto dni byl stěžovatel jmenován jediným členem představenstva vedlejší účastnice a souhlasil s tím, že převezme jeho povinnosti. II. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. 11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ús