II.ÚS 695/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 695/25 ze dne 12. 3. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky Jiřiny K. (jedná se o pseudonym), zastoupené JUDr. Reném Příhodou, Ph.D., advokátem, sídlem Škroupova 471/14, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 2608/2024-822 ze dne 8. ledna 2025, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 39 Co 59/2024-711 ze dne 17. dubna 2024 ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze č. j. 39 Co 59/2024-745 ze dne 12. července 2024 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 č. j. 8 C 208/2020-609 ze dne 21. června 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení a Richarda K. (jedná se o pseudonym), jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, v čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky, jakož i její právo podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka se současně domáhá odkladu vykonatelnosti napadených rozhodnutí. 2. Vedlejší účastník se žalobou domáhal určení, že je vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti jedné poloviny na jednotce č. X1, způsob využití byt, umístěné v domě č. p. X2, stojícím na pozemku parc. č. X3 včetně příslušné jedné poloviny z podílu o velikosti 675/10000 na společných částech domu a na pozemcích parc. č. X4 (zahrada) a X3 v katastrálním území V., obec P., (byt) na základě opakovaného odvolání daru pro nevděk. Uvedl, že darovací smlouvou ze dne 9. února 2016 převedl svůj spoluvlastnický podíl k bytu na stěžovatelku (bývalou manželku). Ta mu poté úmyslně ublížila, když mu v době od června do prosince 2018 systematicky bránila ve styku s jejich nezletilou dcerou, pěstovala a udržovala v ní strach z něj, a to přes opakovaná upozornění opatrovnického soudu, orgánu péče o dítě i organizace Pro Dialog, z. s. Poté, co bylo z důvodu tohoto jejího jednání vydáno předběžné opatření svěřující dceru do péče vedlejšího účastníka, unesla dceru na Slovensko (červen 2018) a půl roku bránila jakémukoliv styku vedlejšího účastníka s ní. Dále stěžovatelka v době od srpna do září 2019 bez souhlasu vedlejšího účastníka v rozporu s uzavřenou dohodou o smíru a v rozporu s rozhodnutím opatrovnického soudu dceru opětovně přemístila na Slovensko, nechala ji navštěvovat základní školu v N., což zatajila jak vedlejšímu účastníkovi, tak i opatrovnickému soudu, a předstírala, že dcera dále bydlí v P. a navštěvuje tam základní školu. V době od dubna do května 2021 pak stěžovatelka dceru naváděla, aby rozesílala dopisy ombudsmanovi a slovenské prezidentce s tím, že se chce vrátit na Slovensko, sdělovala totéž třídní učitelce, psycholožce a řediteli školy. Stěžovatelka tak činila v úmyslu narušit vztah mezi vedlejším účastníkem a dcerou. Z uvedených důvodů vedlejší účastník odvolal svůj dar podáními dne 1. dubna 2019, 26. května 2020 a 21. září 2021. 3. Obvodní soud pro Prahu 3 napadeným rozsudkem určil, že vedlejšímu účastníkovi náleží spoluvlastnický podíl o velikosti ideální jedné poloviny předmětného bytu (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Jednání stěžovatelky měl za mimořádně škodlivé, neboť šlo o zjevný úmysl poškodit vztah vedlejšího účastníka s dcerou a výrazně omezit jeho rodičovská práva. Ve vztahu stěžovatelky k dceři shledal přinejmenším hrubou nedbalost. Ačkoliv cílem stěžovatelky pravděpodobně nebylo ublížit dceři, jednání stěžovatelky jí významně ubližovalo. Chování vedlejšího účastníka v minulosti, kdy se na stěžovatelce dopouštěl domácího násilí, neměl za omluvitelný důvod pro opakované protiprávní jednání stěžovatelky, která tak navíc činila za situace, kdy byla soudními rozhodnutími podrobně upozorňována na závadnost svého chování a důrazně nabádána k jeho změně. Obvodní soud proto shledal důvodnými všechna tři odvolání daru pro nevděk. 4. Městský soud v Praze k odvolání stěžovatelky napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu změnil jen tak, že povinnost nahradit náklady řízení stanovil ve splátkách, jinak jej v tomto výroku a ve věcném vyhovujícím výroku I potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Souhlasil s obvodním soudem, že vedlejší účastník (postupně třikrát) perfektně a důvodně odvolal dar pro nevděk. 5. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl, neboť shledal, že městský soud se při řešení v dovolání stěžovatelkou vznesených otázek neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Jde-li o skutkové závěry městského soudu, ty odpovídají provedenému dokazování a nevykazují extrémní rozpor s obsahem spisu a zjevně nebyly učiněny v důsledku procesních excesů při dokazování či v důsledku jiného svévolného jednání. 6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti s odkazem na lékařské zprávy a rozsudky obvodního soudu a městského soudu ve věci vedené obvodním soudem pod sp. zn. 14 T 122/2017 (trestní řízení vedené proti vedlejšímu účastníkovi pro zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí a přečin ohrožování výchovy dítěte) uvádí, že jí vedlejší účastník dlouhodobě psychicky i fyzicky týral, za což byl pravomocně odsouzen. Svým jednáním způsobil stěžovatelce posttraumatickou stresovou poruchu. Stěžovatelce bylo doporučeno z tohoto důvodu orgánem péče o dítě opustit s dcerou Českou republiku a vrátit se na Slovensko. Výslech pracovnice OSPOD, která měla toto doporučení stěžovatelce sdělit, byl v řízení zamítnut. Obecné soudy se nevypořádaly s tím, zda týrání a pronásledování stěžovatelky nemohlo být v příčinné souvislosti s jejím následným jednáním a zda takové chování "nediskvalifikuje vedlejšího účastníka z odvolání daru". Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že městský soud vycházel v napadeném rozsudku ze skutečností známých mu z řízení o péči o dceru. Takovým postupem porušil právo stěžovatelky na soudní ochranu, když pravděpodobně vycházel z důkazů a zjištění, které nebyly v současném řízení provedeny (některé ani navrženy) a stěžovatelka se k nim nemohla vyjádřit. Městský soud se ani nevypořádal s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, když neposuzoval vzájemné chování účastníků vztahu (ve vztahu k jednání vedlejšího účastníka, který se dopustil trestného činu těžkého ublížení na zdraví s psychickými následky pro stěžovatelku). S těmito námitkami se řádně nevypořádal ani Nejvyšší soud. 7. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou a řádně zastoupenou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní stížnost je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. 8. Ústavní soud není další přezkumnou instancí a zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ústavnosti. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. 9. Ústavní soud se v souladu se svou shora vymezenou působností zabýval stěžovatelkou namítaným porušením jejích základních práv, zejména práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny, a konstatuje, že k jeho porušení napadenými rozhodnutími ani postupem obecných soudů předcházejícím jejich vydání nedošlo. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž soudy dospěly při posuzování, zda byly naplněny zákonné předpoklady pro odvolání daru pro nevděk (§ 2072 a násl. občanského zákoníku). Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. 10. Ústavní soud zjistil, že důvody, pro které obvodní soud a městský soud rozhodly ve věci samé napadenými rozsudky (následně je Nejvyšší soud shledal souladnými s jeho ustálenou judikaturou), a s nimiž stěžovatelka nesouhlasí, jsou v odůvodněních těchto rozsudků v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto na ně Ústavní soud (i na usnesení Nejvyššího soudu) odkazuje a konstatuje, že obecné soudy se podmínkami odvolání daru pro nevděk zevrubně zabývaly. Přijatému právnímu závěru o jejich naplnění nelze z ústavněprávního pohledu nic vytknout. 11. Jak bylo v napadených rozhodnutích uvedeno, vedlejší účastník odvolal dar celkem třikrát. Obvodní soud i městský soud zkoumaly splnění