II.ÚS 698/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 698/21 ze dne 8. 6. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Z. K., t. č. ve Vazební věznici Praha - Pankrác, zastoupeného JUDr. Helenou Martiňákovou, advokátkou, se sídlem Na Křivině 4, Praha 4, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2021 č. j. 61 To 115/2021-50 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 29. 12. 2020 č. j. 20 Nt 2020/2020-19, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9 jako účastníků řízení a Městského státního zastupitelství v Praze jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení 1. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále také "vazební soud") a Městského soudu v Praze (dále také "stížnostní soud"), protože jimi mělo být porušeno zejména jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a v důsledku toho i jeho právo na osobní svobodu zaručené čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny. 2. Ústavní soud z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a vyžádaných spisů Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 20 Nt 2020/2020 a Městského soudu v Praze sp. zn. 61 To 115/2021 zjistil následující. Stěžovatel je stíhán pro skutek kvalifikovaný jako zvlášť závažný zločin vraždy ve stadiu pokusu podle § 140 odst. 1 ve spojení s § 21 odst. 1 trestního zákoníku. Dne 7. 9. 2020 byl stěžovatel vazebním soudem vzat do tzv. útěkové vazby, tj. do vazby z důvodu podle § 67 písm. a) trestního řádu. Stěžovatel je občanem Arménie a usnesení o vzetí do vazby bylo třeba přeložit do arménského jazyka (srov. § 28 odst. 2 trestního řádu). Usnesení o vzetí do vazby včetně překladu bylo stěžovateli doručeno dne 29. 9. 2020. Stížnost proti tomuto usnesení stěžovatel nepodal. 3. Napadeným usnesením rozhodl vazební soud o dalším trvání vazby stěžovatele podle § 72 odst. 1 trestního řádu a to tak, že stěžovatele ve vazbě ponechal. Vazební soud při svém rozhodování vycházel z toho, že tříměsíční lhůta pro periodický přezkum důvodnosti vazby podle právě zmíněného ustanovení uplyne 3. 1. 2021, neboť usnesení o vzetí do vazby včetně jeho překladu bylo stěžovateli doručeno dne 29. 9. 2020, stěžovatel si proti němu v zákonné třídenní lhůtě nepodal stížnost, a usnesení tedy nabylo právní moci 3. 10. 2020. O dalším trvání vazby tak vazební soud rozhodl napadeným usnesením dne 29. 12. 2020. Napadené usnesení vazebního soudu včetně jeho překladu bylo stěžovateli doručeno dne 3. 2. 2021. 4. Stížnostní soud v napadeném usnesení ze dne 18. 2. 2021 (téhož dne pravomocném) postup vazebního soudu aproboval. Poukázal přitom na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 329/20 ze dne 3. 3. 2020, sp. zn. IV. ÚS 905/20 ze dne 12. 5. 2020 a sp. zn. IV. ÚS 3780/18 ze dne 5. 2. 2019 (N 21/92 SbNU 214). II. Argumentace účastníků řízení 5. Stěžovatel má za to, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jeho právo na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny a jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). V ústavní stížnosti stěžovatel zejména zdůrazňuje, že usnesení o vazbě bylo vyhlášeno v přítomnosti osob oprávněných podat opravný prostředek (a také v přítomnosti tlumočníka), a proto mělo být aplikováno ustanovení § 137 trestního řádu, dle něhož za těchto podmínek lhůta k podání stížnosti běží od okamžiku vyhlášení rozhodnutí. Jelikož stížnost podána nebyla, nabylo usnesení o vzetí do vazby právní moci dne 11. 9. 2020, a o dalším trvání vazby tak mělo být rozhodováno nejpozději dne 11. 12. 2020, a nikoliv až 29. 12. 2020. Dle stěžovatele nelze judikaturu Ústavního sodu zneužívat pro umělé protahování zákonné lhůty pro rozhodování o dalším trvání vazby. Takový postup by totiž nepřímo nutil obviněné vzdávat se práva stížnosti v okamžiku vyhlášení rozhodnutí o vazbě, případně nepožadovat překlad takového rozhodnutí, aby zabránili průtahům při rozhodování o dalším trvání vazby. Dle stěžovatele je ústavně konformní ten výklad ustanovení o lhůtách pro další přezkum vazby, který umožňuje uskutečnit takovýto přezkum dříve [stěžovatel v této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1119/15 ze dne 16. 6. 2015 (N 116/77 SbNU 697)]. 6. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby byla jeho stížnost z důvodu naléhavosti věci (stěžovatel má za to, že od 11. 12. 2020 je nezákonně omezována jeho osobní svoboda) projednána mimo pořadí (přednostně) a aby Ústavní soud vydal předběžné opatření, jímž by stížnostnímu soudu uložil propustit stěžovatele z vazby na svobodu. 7. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřily soudy, jejichž rozhodnutí byla ústavní stížností napadena a Městské státní zastupitelství v Praze. Tato vyjádření však k věci nepřinesla nic nového, proto Ústavní soud nepovažoval za nutné posílat je stěžovateli k vyjádření. III. Hodnocení Ústavního soudu 8. Ústavní soud při posuzování případu stěžovatele vychází ze skutečnosti, že stěžovatel měl k dispozici i další prostředek ochrany před nezákonnou vazbou - a to žádost o propuštění z vazby, který nevyužil. Bere však v potaz i to, že vedle této možnosti zákon poskytuje každé vazebně stíhané osobě ochranu též formou přezkumu důvodnosti dalšího trvání vazby automaticky v pravidelných intervalech (tedy formou periodického přezkumu). Dle § 72 odst. 1 trestního řádu má k přezkumu v přípravném řízení docházet "nejpozději každé tři měsíce od právní moci rozhodnutí" o vzetí do vazby nebo jiného rozhodnutí o vazbě. Listina ani Úmluva však požadavek periodického přezkumu důvodnosti dalšího trvání vazby výslovně neuvádí. 9. Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") čl. 5 odst. 4 Úmluvy nezaručuje zadržené osobě právo na úplný přezkum zákonnosti zadržení či vazby se všemi průvodními zárukami procesní spravedlnosti, kdykoliv jej taková osoba chce, ale toliko v přiměřených intervalech (viz výše citovaný rozsudek ve věci Lebedev proti Rusku, § 79). Rovněž systém založený na automatickém periodickém přezkumu může vyhovovat požadavkům čl. 5 odst. 4 Úmluvy (srov. rozsudek ve věci Abdulkhakov proti Rusku ze dne 2. 10. 2012, stížnost č. 14743/11, § 209). Přiměřenost intervalu v kontextu takového periodického soudního přezkumu pak ESLP posoudil v různých věcech odlišně, a to v závislosti na důvodu zbavení osobní svobody (viz souhrn relevantní judikatury ESLP v právě citovaném rozsudku ve věci Abdulkhakov proti Rusku, § 212-214). Přiměřenost intervalu ESLP posuzuje rozdílně v závislosti na tom, zda má zároveň i sám obviněný možnost žádat o přezkum důvodnosti vazby či nikoliv. Má-li obviněný tuto možnost, ESLP interval periodického přezkumu v konkrétní věci označí za nepřiměřený, pokud významně překračuje délku intervalu stanovenou vnitrostátním právem. Ve věci Patalakh proti Německu (rozsudek ze dne 8. 3. 2018, stížnost č. 22692/15) se ESLP zabýval přiměřeností intervalu mezi dvěma rozhodnutími o ponechání obviněného ve vazbě za následujících okolností. Podle vnitrostátního práva měl obviněný jak právo žádat o propuštění z vazby, tak právo na její periodický přezkum v intervalu nejvýše tří měsíců. Tříměsíční lhůta se nicméně pozastavovala, jakmile byl spis předložen soudu. Lhůtu pro rozhodnutí soudu vnitrostátní právo nestanovovalo (§ 21-22). Poprvé bylo o ponechání obviněného ve vazbě rozhodnuto koncem července 2014, další rozhodnutí bylo vyhlášeno v polovině dubna 2015 a doručeno v polovině května 2015, tedy devět a půl měsíce od prvního rozhodnutí (§ 11 a 20). ESLP za těchto okolností shledal porušení čl. 5 odst. 4 Úmluvy. Zdůraznil, že vnitrostátní právo předpokládalo automatický periodický přezkum v intervalu ne delším než tři měsíce, a interval v délce devět a půl měsíce označil za nepřiměřený (§ 43). 10. Význam automatického periodického přezkumu spočívá i v pravidelném konání vazebního zasedání, při kterém je jednak obviněný v kontaktu se soudcem, jednak má soudce možnost osobně zhlédnout obviněného. Tohoto významu vazebního zasedání si byl ostatně vědom i zákonodárce, podle něhož "osobní přítomnost obviněného v souvislosti s rozhodováním o vazbě je významnou zárukou proti porušování jeho práv" (viz Poslanecká sněmovna, 6. volební období, 2010-2013, sněmovní tisk 335/0). Dle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3326/13 ze dne 15. 1. 2014 (N 5/72 SbNU 69) či nálezu sp. zn. II. ÚS 4085/17 ze dne 24. 4. 2018 (N 82/89 SbNU 239) je účelem periodického přezkumu "možnost obviněného předstoupit před soud, což patří nejen mezi záruky spravedlivého procesu, ale i prevenci špatného zacházení s osobami zbavenými osobní svobody" (bod 45). 11. O vazbě je rozhodováno usnesením (srov. § 119 odst.