II.ÚS 699/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 699/23 ze dne 17. 4. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatelky ALLBAUTECH s.r.o., se sídlem Na Plzeňce 2, Praha 5, zastoupené JUDr. Janem Langmeierem, advokátem, se sídlem Na Bělidle 15, Praha 5, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. ledna 2023, č. j. 7 Ads 198/2022-21, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. června 2022, č. j. 10 Ad 9/2021-62 a rozhodnutí Státního úřadu inspekce práce ze dne 24. května 2021, č. j. 8594/1.30/20-6, sp. zn. S9-2020-253, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a řízení před správními soudy 1. Ústavní stížností podle čl. 82 odst. 3 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Stěžovatelka je zaměstnavatelkou, která brojila proti uložení pokuty před správními soudy ve výši 140 000 Kč. Žalobou proti rozhodnutí se domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného Státního úřadu inspekce práce (vedlejšího účastníka). Rozhodnutím ze dne 8. 10. 2020, č. j. 9393/9.30/20-12, shledal Oblastní inspektorát práce pro Jihomoravský kraj a Zlínský kraj (dále též "oblastní inspektorát") stěžovatelku vinnou ze spáchání dvou přestupků: přestupku dle § 140 odst. 1 písm. c) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti (dále jen "zákon o zaměstnanosti") a přestupku dle § 140 odst. 1 písm. g) zákona o zaměstnanosti. Prvního přestupku (dle § 140 odst. 1 písm. c) zákona o zaměstnanosti) se stěžovatelka dopustila tím, že umožnila výkon nelegální práce, jak ji definuje § 5 písm. e) bod 2 zákona o zaměstnanosti. Stěžovatelka umožnila na pracovišti provozovny společnosti ATOMO PROJEKT, s. r. o. (dále též "společnost ATOMO") cizinci výkon závislé práce. V období od 25. 3. 2019 do 29. 3. 2019 žalobkyně umožnila cizinci výkon závislé práce bez povolení k zaměstnání. V období od 1. 4. 2019 do 5. 4. 2019 pak žalobkyně dále umožnila cizinci výkon závislé práce v rozporu s vydaným povolením k zaměstnání, č. j. BEA-440/2019-za, a to konkrétně v rozporu s místem výkonu práce. Přestupku dle § 140 odst. 1 písm. g) zákona o zaměstnanosti se pak dopustila tím, že zastřeně zprostředkovávala zaměstnání, jak je definováno v § 5 písm. g) zákona o zaměstnanosti. Konkrétně bez povolení ke zprostředkování zaměstnání přidělila pracovní sílu v podobě několika pracovníků k výkonu manipulačních pomocných prací společnosti ATOMO. Za přestupky byla stěžovatelce uložena pokuta ve výši 140 000 Kč a paušální náhrada nákladů řízení ve výši 1 000 Kč. V záhlaví uvedeným rozhodnutím vedlejší účastník rozhodnutí oblastního inspektorátu částečně změnil v části výroku týkajícího se umožnění výkonu závislé práce v období od 25. 3. 2019 do 29. 3. 2019 bez povolení k zaměstnání. Dále ve výroku napadeného rozhodnutí opravil písařskou chybu v názvu místa výkonu práce. Ve zbytku nicméně vedlejší účastník napadené rozhodnutí potvrdil. 3. Městský soud v Praze žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí vedlejšího účastníka zamítl v záhlaví uvedeným rozsudkem. Stěžovatelka se hájila tím, že několik osob vyslala do společnosti ATOMO, aby tam plnili smlouvu o dílo, která měla být uzavřena mezi stěžovatelkou a společností Europa Workintense spol. s r. o. (dále též "společnost Europa"). Společnost Europa pak zase měla uzavřenou smlouvu o díle se společností ATOMO. Stěžovatelka tak v závazkovém vztahu mezi společností Europa a společností ATOMO figurovala jako subdodavatel společnosti Europa. Dle městského soudu nicméně z podkladů správního spisu jasně vyplynulo, že stěžovatelka přes řetězec smluvních vztahů ve skutečnosti poskytla pracovní sílu společnosti ATOMO, která jediná jako původní objednatel pomocných dělnických prací mohla požívat konkrétní výsledky práce zaměstnanců žalobkyně. Proto městský soud nepřisvědčil námitce týkající se přítomnosti jejích zaměstnanců ve společnosti ATOMO kvůli provádění smlouvy o díle. Neshledal důvodnou ani námitku, že osoba cizince byla v dané provozovně na služební cestě, jeho přítomnost totiž nenesla znaky vyslání na pracovní cestu ale výkon práce pro potřeby společnosti ATOMO. Městský soud současně neshledal pochybení správních orgánů stran neprovedení výslechů všech navrhovaných zaměstnanců pro jejich nadbytečnost. 4. Nejvyšší správní soud následnou kasační stížnost stěžovatelky v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou. Za klíčové považoval, že činnost stěžovatelky nepředstavovala vytváření díla pro společnost Europa, popřípadě v subdodavatelské rovině pro společnost ATOMO. Skutková zjištění učiněná žalovaným v projednávané věci odůvodňují závěr, že stěžovatelka materiálně vystupovala jako agentura práce bez příslušného povolení (nikoliv v souladu s § 307a zákoníku práce). Nejvyšší správní soud přisvědčil posouzením městského soudu a vedlejšího účastníka, že z jednotlivých smluv nešlo určit, jakou specifickou činnost by mohla stěžovatelka svými pracovníky zajišťovat. Práce zaměstnanců stěžovatelky neplnila znaky samostatného zhotovování díla. Dalším znakem agenturního zaměstnání je, že zaměstnanci vykonávají práci dle pokynů zaměstnavatele, k němuž je agenturní zaměstnanec přidělen. Klíčoví zaměstnanci nicméně podléhali při běžných každodenních činnostech souvisejících s výrobou řízení ze strany zaměstnanců společnosti ATOMO, nikoliv stěžovatelky. Ani ostatní námitky nepovažoval kasační soud za důvodné. II. Argumentace v ústavní stížnosti 5. Stěžovatelka považuje rozhodnutí za rozporná s právem na ochranu majetku a právem na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 11 Listiny, či čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. 6. Napadená rozhodnutí jsou podle její rozsáhlé rekapitulace řízení vystavěna na závěru, že nelegálně prováděla agenturní zaměstnávání. Tak tomu ovšem nebylo, což by správní soudy zjistily, kdyby připustily stěžovatelkou navrhované důkazy. Stěžovatelka v řízení mj. odkazovala na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 9 As 48/2013-46, ze dne 25. 7. 2013, dle kterého "cizince pracujícího na základě povolení k zaměstnání lze vyslat na pracovní cestu. Takový výkon práce mimo sjednané (a povolené) místo výkonu práce, nelze bez dalšího považovat za práci v rozporu s platným povolením k zaměstnání. Vyslání cizince na pracovní cestu ale musí být časově omezené a nesmí znamenat dlouhodobou (fakticky trvalou) změnu místa výkonu práce." Jelikož byl pan Galitski vyslán na pracovní cestu, kdy doba vyslání byla pouhý jeden měsíc, jednalo se dle stěžovatelky o vyslání na pracovní cestu, které je časově omezené a v žádném případě se nejednalo o dlouhodobou, natož trvalou změnu místa výkonu práce. Dle stěžovatelky tak bylo nezbytné vyslání považovat za pracovní cestu, a nikoli za výkon nelegální práce dle § 5 písm. e) bod. 2 zákona o zaměstnanosti. 7. Podle stěžovatelky účastníci řízení nedostatečně zjistili skutečný stav věci a při svém rozhodování vycházeli z neúplné znalosti věci, přičemž dle názoru stěžovatelky je tento postup orgánů v rozporu s ust. § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, když nebyl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Stěžovatelkou předložené důkazy byly vykládány pouze v její neprospěch, případně odmítnuty pro nadbytečnost v duchu zásady hospodárnosti řízení. Právo na spravedlivý proces je právo dané Listinou základních práv a svobod a není tak možné upřednostňovat jiná zákonná ustanovení a principy před tímto ústavním právem. 8. Konkrétně stěžovatelka navrhovala provedení opakovaných výslechů pana Luboše Žabáka, vedoucího výroby, paní Moniky Nárožné, asistentky jednatele a personalisty, tedy zaměstnanců společnosti ATOMO, a pana Ing. Petra Kašparce, za přítomnosti Mgr. Jany Markesové Ph.D., jednatelů společnosti ATOMO. Trvala na tom, že by výslechy těchto osob měly proběhnout za její přítomnosti, aby se k nim mohla vyjádřit a aby osobám mohla pokládat otázky. Výslechy osob, které navrhovala, jsou natolik klíčovými důkazy, že jasně prokazují stěžovatelčinu nevinu. Odůvodnění správních soudů i správních orgánů je v tomto směru nepřezkoumatelné a neústavní, v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. Stěžovatelka dále doložila v řízení objednávky za měsíce únor až duben 2019, které prokazovaly, že v místě kontroly vykonávala skrze své zaměstnance dílo na základě smlouvy o dílo a nejednalo se tak o zastřené agenturní zaměstnávání. Doložené objednávky díla jsou v souladu se zákonem a jsou dodatečně dostatečně konkretizovány. Skutečnost, že správní orgán pouze konstatoval, že toto ujednání je nedostatečně určité a že k tomuto důkazu tedy nebude přihlížet (a neprovede ani doprovodné fotografie), také představuje porušení práva stěžovatelky na řádný proces. 9. Pokut