II.ÚS 702/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 702/24 ze dne 13. 8. 2025 Nemožnost změny zabezpečovací detence na ochranné léčení a nezávislé znalecké posouzení   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně Dity Řepkové a soudce zpravodaje Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatele R. T. L., t. č. ve Věznici a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Opava, zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem, sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. března 2025 č. j. 47 To 19/2025-1004, usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 4. prosince 2024 č. j. 19 Dt 4/2016-981, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. prosince 2023 č. j. 47 To 401/2023-920 a usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 13. září 2023 č. j. 19 Dt 4/2016-900, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Opavě, jako účastníků řízení, takto: I. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. března 2025 č. j. 47 To 19/2025-1004 a usnesením Okresního soudu v Opavě ze dne 4. prosince 2024 č. j. 19 Dt 4/2016-981 byla porušena stěžovatelova ústavní práva podle čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. března 2025 č. j. 47 To 19/2025-1004 a usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 4. prosince 2024 č. j. 19 Dt 4/2016-981 se ruší. III. Ve zbytku se ústavní stížnost zamítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vedenou pod sp. zn. II. ÚS 702/24, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 21. 12. 2023 č. j. 47 To 401/2023-920 a usnesení Okresního soudu v Opavě (dále jen "okresní soud") ze dne 13. 9. 2023 č. j. 19 Dt 4/2016-900 s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv, vyplývajících z čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Ústavní stížností vedenou pod sp. zn. III. ÚS 1355/25 se stěžovatel domáhal zrušení usnesení krajského soudu ze dne 27. 3. 2025 č. j. 47 To 19/2025-1004 a usnesení okresního soudu ze dne 4. 12. 2024 č. j. 19 Dt 4/2016-981 s tím, že jimi došlo k porušení týchž ústavních práv. 3. Usnesením ze dne 9. 7. 2025 č. j. II. ÚS 702/24-44 vyhověl Ústavní soud návrhu stěžovatele a obě ústavní stížnosti spojil ke společnému řízení, které je nadále vedeno pod sp. zn. II. ÚS 702/24. 4. Z ústavní stížnosti a spisu okresního soudu sp. zn. 19 Dt 4/2016 vyplývá, že usnesením ze dne 13. 9. 2023 č. j. 19 Dt 4/2016-900 okresní soud zamítl stěžovatelovu žádost o změnu zabezpečovací detence na ústavní ochranné léčení (výrok I.), dále rozhodl, že stěžovatel se ze zabezpečovací detence nepropouští (výrok II.) a že zabezpečovací detence nadále trvá (výrok III.). Po obsáhlém dokazování zkoumajícím jeho aktuální zdravotní stav dospěl okresní soud k závěru, že u stěžovatele došlo k drobnému pozitivnímu posunu, avšak většina lékařů hodnotila jeho spolupráci jako pouze formální. Stěžovatel se nadále odmítá bavit o své sexualitě (jak o deviantní, tak o nedeviantní složce), což je podle znalců překážkou jeho možné léčby. Motiv tohoto stěžovatelova postoje zůstává nejasný. Další nabízené způsoby léčby (jakož i měření testosteronu) stěžovatel odmítá. Při takovém postoji by ústavní léčení plnilo pouze detenční funkci. 5. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel stížnost, kterou krajský soud zamítl napadeným usnesením ze dne 21. 12. 2023 č. j. 47 To 401/2023-920. Ztotožnil se v něm se závěry okresního soudu. Z provedených důkazů je sice patrný jistý pozitivní trend ve stěžovatelově přístupu k léčbě a zabezpečovací detenci, avšak je motivován pouze snahou o úlevy a zmírnění omezení osobní svobody, nikoliv náhledem na trestnou činnost a diagnózu. Není tedy splněn základní předpoklad úspěšné léčby, jak jej konstantně popsali všichni lékaři a znalci. 6. Poté usnesením ze dne 4. 12. 2024 č. j. 19 Dt 4/2016-981 okresní soud rozhodl, že stěžovatelova zabezpečovací detence nadále trvá. U stěžovatele je možné pozorovat jistý pozitivní trend v přístupu k léčbě, avšak stěžovatel nadále odmítá probírat a řešit jak svou poruchu osobnosti, tak sexuální deviaci. Tím přetrvává vysoké riziko recidivy. Bez tohoto náhledu není podle ošetřující lékařky možná úspěšná sexuologická léčba. 7. Proti posledně uvedenému usnesení okresního soudu podal stěžovatel stížnost, kterou krajský soud zamítl usnesením ze dne 27. 3. 2025 č. j. 47 To 19/2025-1004. V něm se zcela ztotožnil se skutkovými i právními závěry okresního soudu. II. Argumentace stěžovatele 8. Stěžovatel v první ústavní stížnosti namítá, že okresní soud vede řízení bez ohledu na povinnost periodického přezkumu každých 12 měsíců. Řízení zatěžuje zbytečnými překážkami, jakými v dané věci bylo např. vypracování (přesněji spíše doplnění) dalšího znaleckého posudku, které zabralo 8 měsíců. Veřejné zasedání bylo poté konáno až dva a půl měsíce po doručení tohoto znaleckého posudku. Trvání zabezpečovací detence nad limit zákonné lhůty nakonec trvalo 131 dní, přičemž vinu za tento průtah nese pouze soud. Důvody napadených rozhodnutí jsou podle stěžovatele účelové, aby ospravedlnily procesní selhání jednajících soudců. Závěry jsou v extrémním rozporu se zásadami spravedlivého procesu. Soudy pomíjejí, že stěžovatel se nedomáhá propuštění na svobodu, nýbrž změny zabezpečovací detence na ústavní ochranné léčení, které rovněž omezuje jeho osobní svobodu. Znalci jednoznačně potvrdili, že stěžovatel je v současné době takového léčení schopen. Odmítnout tento závěr nelze pouze poukazem na stěžovatelovu neochotu doznat se k trestnému činu (ta může být vyvolána řadou jiných okolností, např. amnézií kvůli intoxikaci v době jeho spáchání). Stejně tak prostý fakt odmítání sexuální deviace (která se u stěžovatele od roku 2009 nijak neprojevila), nemůže být překážkou ochranného léčení. Soudy navíc nezohledňují přiměřenost dopadů zabezpečovací detence se závažností spáchané kriminality (jediný sexuální delikt). Zatímco recidivisté ve stejné oblasti jsou po pár letech propouštěni na svobodu, stěžovatel je na osobní svobodě omezen více než 15 let. Soud mu přesto znemožňuje absolvovat ochranné léčení. Stěžovatel je tak vlastně trestán za své přesvědčení. K tomu stěžovatel dodává, že ani soudy, ani znalci neuvedli žádnou konkrétní okolnost, z níž by mělo vyplývat riziko recidivy. Stěžovatel prošel v zabezpečovací detenci významnou vnitřní proměnou směrem k přijetí křesťanské víry. 9. V ústavní stížnosti, původně zaevidované pod sp. zn. III. ÚS 1355/25, stěžovatel jako svévolný hodnotí stav, v němž není spis okresního soudu po dobu 14 měsíců zapůjčen Ústavnímu soudu k posouzení předchozí ústavní stížnosti. Napadená rozhodnutí jsou prakticky opakováním rétoriky předchozích rozhodnutí, aniž by brala v potaz běh času a proměnu stěžovatele. Ačkoliv stěžovatel znaleckým posudkem prokázal schopnost podrobit se sexuologické léčbě, soud nadále preferuje zprávy terapeutického týmu v ústavu zabezpečovací detence. Stěžovatel detenci vykonává již devět let a chová se řádně. Nebyl u něj pozorován žádný projev sexuální deviace, přestože neužívá žádnou medikaci. Stěžovateli je vyčítána neochota bavit se o sexuálních tématech, aniž by soudy (jakož i lékaři) vzaly v potaz ovlivnění stěžovatele křesťanskými hodnotami. Prostředí zabezpečovací detence navíc příliš sexuálních podnětů neposkytuje. Podle stěžovatele není možné, aby psychoterapeuti v ústavu zabezpečovací detence mohli splnit požadavek řádné terapie. I z toho důvodu stěžovatel požaduje ochranné léčení. Celková doba omezení stěžovatelovy osobní svobody je nepřiměřená a riziko recidivy je dovozováno zcela uměle. Stěžovatel je ochoten se podrobit ochrannému ústavnímu léčení, je ochoten spolupracovat při svém pozorování, je ochoten akceptovat léčbu, která mu bude vysvětlena. Považuje však za porušení svých ústavních práv, je-li mu vnucováno přiznání deviace, kterou sám nepociťuje a kterou nijak neprojevuje. Stěžovatel od jednání mařícího léčbu upustil a je schopen léčby. Je trestán toliko pro své tvrzení, že sexuální poruchu na sobě nepozoruje. Za této situace jeho držení v zabezpečovací detenci je zcela v rozporu s ústavními principy platnými pro možnosti zbavení osobní svobody. Vždy musí být volen takový způsob, který je schopen chránit společnost, ale přitom zachovat i maximální množství práv osoby omezené na osobní svobodě, která nejsou v rozporu s ochranou společnosti. III. Vyjádření ostatních účastníků řízení a replika stěžovatele 10. Soudce zpravodaj postupem podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům. 11. Krajský soud navrhl, aby Ústavn