II.ÚS 709/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 709/25 ze dne 2. 7. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu z předsedy Pavla Šámala, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jiřího Přibáně v řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky Libuše Karbanové, zastoupené Mgr. Lukášem Černým, advokátem, sídlem nám. Soukenné 115/6, Liberec, proti usnesením Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2957/2024-528 ze dne 27. 11. 2024, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 28 Co 185/2022-298 ze dne 3. 8. 2022, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 42 C 155/2018-275 ze dne 4. 2. 2022 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2958/2024-526 ze dne 26. 11. 2024, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 28 Co 193/2024-493 ze dne 25. 7. 2024, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 42 C 155/2018-472 ze dne 2. 5. 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, České republiky - Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že soudy porušily její základní právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. V červnu 2010 byla proti stěžovatelce nařízena exekuce pro vymožení povinnosti vyklidit byt. Stěžovatelka byt opustila v roce 2013. Exekuční řízení pravomocně skončilo v červenci 2017. 3. Stěžovatelka se žalobou u civilních soudů proti vedlejší účastnici řízení domáhala zaplacení 1 855 000 Kč. Žalovaná částka měla představovat zadostiučinění za nemajetkovou újmu a náhradu škody, které jí měly vzniknout v důsledku předmětného exekučního řízení vedeného u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 72 EXE 6642/2010. Stěžovatelka konkrétně požadovala 105 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou exekučního řízení, 1 400 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou vedením nezákonného exekučního řízení a 350 000 Kč jako náhradu majetkové škody. 4. Obvodní soud pro Prahu 2 ("nalézací soud") stěžovatelčinu žalobu zamítl (ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 4. 2. 2022). Městský soud v Praze ("odvolací soud") prvostupňové rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 3. 8. 2022. Odvolací soud své rozhodnutí odůvodnil následovně: Ohledně nemajetkové újmy za nepřiměřeně dlouhé exekuční řízení odvolací soud dospěl k závěru, že za plnohodnotnou formu zadostiučinění lze považovat konstatování porušení práva na přiměřenou délku řízení, což vedlejší účastnice stěžovatelce již dříve učinila. Podle odvolacího soudu v období od 7. 6. 2010 do 26. 10. 2016 byla délka řízení způsobena v nezanedbatelné míře obstrukčním chováním stěžovatelky, nemohla proto negativně zasáhnout do její psychické sféry; to platí i pro následné období do 13. 10. 2021, kdy exekuční řízení probíhalo výlučně z důvodu procesní aktivity stěžovatelky (bod 15 napadeného rozsudku ze dne 3. 8. 2022). Odvolací soud dále dospěl k závěru, že právo stěžovatelky na zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež jí měla být způsobena nezákonně vedeným exekučním řízením, bylo promlčeno. Stěžovatelka se o vzniku nemajetkové újmy dozvěděla z usnesení exekučního soudu ze dne 26. 10. 2016, kterým byl zamítnut návrh na nařízení exekuce proti stěžovatelce jako povinné, respektive z usnesení ze dne 24. 11. 2016, kterým bylo právě zmíněné usnesení zrušeno a řízení bylo zastaveno. Stěžovatelka na obě usnesení reagovala podáním ze dne 9. 12. 2016, nejpozději v ten den se proto dozvěděla o zastavení exekuce a zároveň o vzniklé nemajetkové újmě. Podle odvolacího soudu ode dne 10. 12. 2016 stěžovatelce běžela šestiměsíční promlčecí lhůta, která skončila dne 12. 6. 2017; stěžovatelka uplatnila předběžně svůj nárok u vedlejší účastnice až dne 26. 1. 2018 (bod 16 tamtéž). Podle odvolacího soudu nalézací soud žalobu řádně zamítl rovněž ohledně nároku na náhradu majetkové škody; stěžovatelka totiž tento nárok i přes výzvu soudu nedoplnila (nekonkretizovala) [bod 18 tamtéž]. 5. Stěžovatelka proti rozsudku odvolacího soudu brojila dovoláním; požádala přitom o osvobození od soudních poplatků za dovolací řízení. Nalézací soud řízení o této žádosti stěžovatelky zastavil a odvolací soud uvedené rozhodnutí potvrdil (viz ústavní stížností napadená usnesení ze dne 2. 5. 2024 a ze dne 25. 7. 2024). 6. Nejvyšší soud dovolání v meritu věci odmítl jako nepřípustné ve smyslu § 237 občanského soudního řádu (ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 27. 11. 2024). Stěžovatelčino dovolání ve věci zastavení řízení o žádosti stěžovatelky o osvobození od soudních poplatků Nejvyšší soud odmítl pro nepřípustnost podle § 238 odst. 1 písm. i) o. s. ř. (ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 26. 11. 2024). 7. Argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti lze shrnout následovně: Stěžovatelka namítá, že soudy dospěly k protiústavnímu závěru o promlčení jejího práva na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné vedení exekuce, neboť chybně stanovily počátek lhůty k jeho uplatnění. Podle soudů se stěžovatelka dozvěděla o nemajetkové újmě již doručením nepravomocného usnesení o zastavení exekuce ze dne 26. 10 2016, ačkoliv exekuční řízení bylo pravomocně zastaveno až 26. 7. 2017. Soudy protiústavně pominuly, že proti usnesení o zastavení exekuce podala odvolání nejen stěžovatelka jako povinná, ale současně také oprávněná protistrana. Právní nejistota stěžovatelky neskončila v říjnu 2016, jelikož exekuční řízení dále probíhalo, a to nikoliv jen z důvodu procesní aktivity stěžovatelky (jak soudy svévolně dovodily). Podá-li odvolání i protistrana, je zjevné, že výsledek řízení je stále nejistý, a to minimálně v otázce náhrady nákladů řízení. Soudy ostatně za pravomocné skončení exekuce označují den 26. 7. 2017, je proto nelogické a nespravedlivé, že lhůtu k uplatnění nároku počítají od jiného data. Závěr soudů o promlčení odporuje § 8 zákona č. 82/1998 Sb., podle něhož je podmínkou pro uplatnění nároku z nezákonného rozhodnutí okamžik nabytí právní moci rozhodnutí, kterým bylo nezákonné rozhodnutí zrušeno; v případě stěžovatelky šlo o pravomocné zastavení exekuce. Soudy zkrátily promlčecí lhůtu nároku o více než 7 měsíců. Napadená rozhodnutí jsou v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2485/2013 ze dne 10. 2. 2014, z něhož přímo vyplývá, že "[p]ředpoklad odpovědnosti státu za škodu způsobenou rozhodnutím o nařízení exekuce je splněn až v okamžiku nabytí právní moci usnesení o zastavení exekuce. Poškozenému nemůže začít běžet promlčecí doba dříve než ode dne nabytí právní moci rozhodnutí o zastavení exekuce, přestože se subjektivně o vzniku škody a o tom, kdo za ni odpovídá, mohl dozvědět již dříve". Ke shodnému závěru podle stěžovatelky dospívá i komentářová literatura. Nejvyšší soud dovolání protiústavně odmítl; odvolací soud nadto rozhodl bez nařízení jednání. Stran rozhodnutí ve věci osvobození od soudních poplatků stěžovatelka jednak namítá, že ji odvolací soud nesprávně poučil o možnosti podat dovolání, dále tvrdí, že napadená usnesení byla svévolná. Nalézací soud zastavil řízení z formálního důvodu, že o návrhu stěžovatelky bylo již rozhodnuto (stěžovatelka byla dříve osvobozena v rozsahu 75 %), aniž řádně zvážil podstatnou změnu majetkových poměrů, kterou stěžovatelka řádně doložila (snížení důchodu, růst cen, zvýšení daně z nemovitosti a další mimořádné výdaje). 8. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]; je včasná a není nepřípustná podle § 75 odst. 1 téhož zákona; stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem. 9. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatelky a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. 10. Podstatou ústavní stížnosti stěžovatelky je opakovaná polemika se závěrem civilních soudů o okamžiku počátku šestiměsíční promlčecí lhůty. Nejvyšší soud podle Ústavního soudu v napadeném usnesení ústavně konformně odůvodnil, proč se podle něj odvolací soud neodchýlil od ustálené judikatury. Ústavní soud nemá z ústavního hlediska co vytknout závěru soudů, podle kterého se o vzniku tvrzené újmy stěžovatelka dozvěděla (nejpozději) v okamžiku, kdy jí bylo doručeno rozhodnutí, z něhož bylo patrné, že oprávněná vzala svůj návrh na nařízení exekuce zpět a že vůči stěžovatelce exekuce nakonec nařízena nebude, tedy z rozhodnutí, jímž bylo řízení o návrhu na nařízení exekuce zastaveno (viz bod 16 napadeného rozsudku odvolacího soudu ze dne 3. 8. 2022 a bod 6 napadeného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2024). 11. Namítá-li stěžovatelka, že byla v nejis