II.ÚS 713/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 713/21 ze dne 10. 5. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatelky, obchodní korporace A - ASSISTANCE technická záchranná služba, s. r. o., sídlem Pod Hájem 1404, Švermov, Kladno, zastoupená JUDr. Danielem Bartoněm, LL.M. (Cantab), Ph.D., advokátem, sídlem Ječná 505/2, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2020 č. j. 23 Cdo 3883/2019-572, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. dubna 2019 č. j. 47 Co 32/2019-499 a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 29. listopadu 2018 č. j. 20 C 104/2017-459, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Jaroslava Kalvody - Bazar Roudnice, sídlem Roudnice 72, Roudnice a LM Ranč Trade s.r.o., sídlem Ohradní 1087/63, Praha 4 - Michle, jako vedlejších účastníků, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králová (dále jen "krajský soud") a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové (dále jen "okresní soud"). Z ústavní stížnosti, soudních rozhodnutí a dalších dokumentů přiložených k ústavní stížnosti zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k podstatě ústavní stížnosti. 2. Okresní soud rozsudkem ze dne 22. 3. 2018 č. j. 20 C 104/2017-237 zamítl žalobu stěžovatelky s návrhem, aby jí vedlejší účastník Jaroslav Kalvoda - Bazar Roudnice vydal nákladní vozidlo Tatra a jeho příslušenství. Dále rozhodl o nákladech řízení. V odůvodnění uvedl, že stěžovatelka nebyla k žalobě aktivně legitimována, protože vlastnictví nákladního vozidla převedla kupní smlouvou na jinou osobu. Proto podle okresního soudu nebyla jeho vlastníkem a nemohla tedy požadovat jeho vrácení. K odvolání stěžovatelky krajský soud usnesením ze dne 31. 7. 2018 č. j. 47 Co 110/2018-252 rozsudek okresního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Podle krajského soudu nebyl závěr okresního soudu o nedostatku aktivní žalobní legitimace stěžovatelky přezkoumatelný, a to dílem pro nesrozumitelnost a dílem pro nedostatek důvodů. 3. Následně okresní soud napadeným rozsudkem žalobu stěžovatelky zamítl. V odůvodnění uvedl, že byť zjistil, že vedlejší účastník nebyl v okamžiku nákupu v dobré víře, byla tato otázka pro řízení nevýznamná, neboť stěžovatelka podle jeho názoru postrádala aktivní žalobní legitimaci. Okresní soud považoval po provedeném dokazování za prokázané a jisté, že stěžovatelka převedla vlastnictví k nákladnímu vozidlu kupní smlouvou, která podle okresního soudu nebyla absolutně neplatnou. 4. Krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem odvolání stěžovatelky zamítl a rozsudek okresního soudu potvrdil. Podle krajského soudu řešil okresní soud otázku tvrzeného vlastnického práva stěžovatelky jako otázku předběžnou. Podle názoru krajského soudu nelze pokládat kupní smlouvu o prodeji nákladního vozu, kterou stěžovatelka k němu pozbyla vlastnické právo, za rozpornou se zákonem, protože se stěžovatelce nepodařilo prokázat, že byla antedatována a uzavřena, v době, kdy již prokurista stěžovatelky pozbyl oprávnění nakládat s jejím majetkem. Rovněž podle jeho názoru nebylo prokázáno, že by uzavření kupní smlouvy bylo v rozporu se zájmy stěžovatelky či v rozporu s dobrými mravy. 5. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. usnesením odmítl. V odůvodnění uvedl, že námitka stěžovatelky o absolutní neplatnosti kupní smlouvy, kterou pozbyla vlastnické právo k nákladnímu vozidlu, směřovala k jinému skutkovému stavu, než byl zjištěn okresním soudem, a nikoli k právnímu posouzení. Dále Nejvyšší soud uvedl, že pokud se stěžovatelka dovolávala relativní neplatnosti s tím, že příslušnou námitku učinila v podáních adresovaných Policii České republiky, pak taková námitka není adresovaným právním jednáním. Proto podle názoru Nejvyššího soudu nebyly splněny podmínky přípustnosti dovolání. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka tvrdí, že pravomocnými rozhodnutími obecných soudů v řízení, jehož byla účastnicí, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Konkrétně uvádí, že bylo porušeno její právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 7. Stěžovatelka je přesvědčena, že okresní soud postupoval nesprávně při dokazování a klíčové svědky nesprávně vyslechl prostřednictvím dožádaného soudu a po provedení dokazování došlo ke změně předmětu dokazování. Stěžovatelka je přesvědčena, že nebyly splněny podmínky hospodárnosti, protože advokáti museli k tomu výslechu cestovat a otázky nebyly zaměřeny na platnost smlouvy. 8. Stěžovatelka dále uvádí, že obecné soudy postupovaly přepjatě formalisticky a nerespektovaly smysl a účel právních norem a judikatury dotýkajících se neplatnosti právního jednání. Podle stěžovatelky byla kupní smlouva na nákladní vozidlo uzavřena v rozporu s dobrými mravy a s veřejným pořádkem, protože smlouva byla vytvořena zpětně. Podle stěžovatelky nic nebránilo vyslovení absolutní neplatnosti a pouze tímto způsobem mohla být dostatečně ochráněna její práva. Postup obecných soudů, který byl odlišný považuje stěžovatelka za přepjatě formalistický. Ke stejnému závěru dospívá stěžovatelka také v případě relativní neplatnosti, neboť nepovažuje za správné a spravedlivé, aby úkony namítající relativní neplatnost byly adresovány straně, která takovou smlouvu uzavřela. 9. Ve své stížnosti stěžovatelka dále konstatuje, že se zejména okresní soud nevypořádal s jejími námitkami a argumenty. Stejný nedostatek pak shledává i v postupu krajského soudu. Stěžovatelka také uvádí, že sice respektuje, že okresní soud nevzal antedataci kupní smlouvy za prokázanou, přesto považuje postup Nejvyššího soudu, který vyhodnotil, že její námitky směřují ke skutkovému stavu, a nikoli k právním otázkám, za nesprávný. Je přesvědčena, že položila Nejvyššímu soudu takové otázky, které jeho rozhodovací praxí doposud nebyly zodpovězeny a odmítnutí dovolání proto považuje za formalistické. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s požadavky kladenými § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není řazen do soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), ani jim není instančně nadřízen. Ústavní soud také nemá pravomoc zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, ledaže by došlo k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody v důsledku porušení objektivního práva. Jako jakýkoli jiný orgán veřejné moci, i Ústavní soud je povinen respektovat limity své pravomoci dané ústavním pořádkem, zákonem o Ústavním soudu, ale také principem dělby moci. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu, interpretace a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny v prvé řadě obecným soudům, a Ústavní soud má pravomoc do nich zasáhnout jen v extrémních případech, kdy porušení práva představuje zásah do základních práv a svobod osob (stěžovatelů). Ústavní soud není povolán k tomu, aby svá hodnocení skutkového stavu, či svůj výklad práva nadřadil soudům. Nemá pravomoc je nahrazovat. Jeho úkolem, svěřeným mu Ústavou, je posoudit, zda jsou závěry obecných soudů podloženy racionálními, bezrozpornými a ucelenými argumenty a zda je veškerý postup soudů souladný s ústavním pořádkem. 12. Stěžovatelka napadá provedení výslechu svědků na dožádání jiným soudem podle § 39 odst. 1 o. s. ř. Nenapadá způsob provedení výslechu, podle jejího názoru však pro takový postup nebyl důvod. Okresní soud však ve svém rozhodnutí důvody uvádí. Podle jeho názoru bylo hospodárnější výslech provést jiným soudem. Kategorie hospodárnosti však neobsahuje pouze náklady na přítomnost právních zástupců účastníků, ale také svědků. Vzhledem k tomu, že hodnocení důkazů obecnými soudy lze provést, i v případě jsou-li provedeny jiným soudem po splnění podmínek dožádání [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 57/04 ze dne 12. 10. 2004 (N 144/35 SbNU 37)], nelze v postupu okresního soudu spatřovat zásah do základních práv a svobod stěžovatelky. 13. Stěžovatelka rovněž uvádí, že postup obecných soudů byl přepjatě formalistický