II.ÚS 714/26 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 714/26 ze dne 15. 4. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně (soudce zpravodaj) a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala v řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky J. S., zastoupené Mgr. Bc. Kateřinou Šímovou, advokátkou, sídlem Brandlova 1685/9, Ostrava, proti výroku I. a II. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 12. 2025 č. j. 14 Co 109/2025-427 a výroku I. rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. 10. 2024 č. j. 0 P 213/2021-357, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a 1) M. S. a nezletilé 2) K. S., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkový stav věci a průběh předchozího řízení 1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 10 odst. 2, čl. 26 odst. 3, čl. 32 odst. 1, odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, ve spojení s čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. 2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, Okresní soud v Ostravě ("okresní soud") napadeným rozsudkem zamítnul návrh stěžovatelky na zvýšení výživného, jakož i návrh vedlejšího účastníka na snížení výživného pro nezletilou (výrok I). Současně zamítnul návrh vedlejšího účastníka na rozšíření styku s nezletilou dcerou (výrok II). 3. K odvolání vedlejšího účastníka i stěžovatelky ve věci rozhodoval Krajský soud v Ostravě ("krajský soud"), který napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu potvrdil ve výroku o výživném (výrok I). Současně toto rozhodnutí změnil ve výroku o úpravě styku nezletilé s otcem, přičemž stanovil běžný i prázdninový režim styku, a to v širší podobě než v předchozím období (výrok II). II. Argumentace stěžovatelky 4. Stěžovatelka s těmito rozhodnutími nesouhlasí a navrhuje jejich zrušení (ve shora uvedeném rozsahu). Vymezuje se vůči rozšíření styku. Má za to, že krajský soud nevysvětlil, proč je nově stanovený harmonogram v nejlepším zájmu nezletilé. Upozorňuje, že soud dostatečně nezohlednil názor a přání dcery dosavadní režim péče neměnit. Stěžovatelka nesouhlasí rovněž se zamítnutím návrhu na zvýšení výživného, jež neodpovídá nárůstu příjmů otce. III. Splnění podmínek řízení 5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatelka je zastoupena advokátkou. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny procesní prostředky ochrany svých práv. IV. Věcné posouzení 6. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. 7. Ústavní soud připomíná, že není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů. Dle své dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Řečeno stručně, není úkolem Ústavního soudu, aby na základě vlastního úsudku určoval konkrétní podobu režimu styku dítěte s rodičem, nebo aby stanovil konkrétní částku výživného. Naopak úkolem Ústavního soudu je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě obecné soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak soud své právní závěry ke skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné jeho postup hodnotit jako protiústavní. 8. V posuzované věci má Ústavní soud za to, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelky zasaženo nebylo. Rozhodnutí okresního soudu i krajského soudu vycházejí z relevantních zákonných ustanovení, skutkové i právní závěry soudů jsou v napadených rozhodnutích vyloženy a Ústavní soud je neshledal svévolnými či excesivními. To platí rovněž pro rozhodnutí krajského soudu, jenž podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přistoupil (po doplnění dokazování) k částečné změně prvostupňového rozhodnutí. 9. Odůvodnění krajského soudu je sice poměrně stručné, nicméně lze z něj jednoznačně určit, jakými úvahami se tento soud ve svém rozhodování řídil. Co se týká výživného, krajský soud vzal v potaz nárůst otcova příjmu, nicméně zohlednil širší kontext zahrnující zvýšení příjmů stěžovatelky a otcovu další (novou) vyživovací povinnost. Krajský soud - obdobně jako okresní soud - přihlédl k tomu, že odůvodněné potřeby nezletilé se v mezidobí od posledního rozhodnutí nezměnily (srov. rozsudek krajského soudu, bod 24; rozsudek okresního soudu, bod 14). Krajský soud dostatečně odůvodnil i rozšíření harmonogramu styku s nezletilou. Přihlédl mj. k tomu, že se otec dceři věnuje, ta se s ním cítí dobře a je s ním spokojená. Zohlednil, že dosavadní režim byl poměrně omezený, a to i vzhledem ke vzdálenosti bydlišť rodičů (tamtéž, bod 27). Soudy též zajistily participační práva nezletilé, byť krajský soud její názor částečně přehodnotil. V neposlední řadě lze uvést, že rozhodnutí krajského soudu nelze považovat za překvapivé, neboť možnost rozšíření stávajícího režimu styku byla ve hře od samého začátku nyní posuzovaného řízení (srov. návrh otce). 10. Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal ústavněprávní deficit, resp. nepovažuje je za excesivní, což teprve by bylo způsobilé založit potřebu kasačního zásahu Ústavního soudu. Jak totiž vyplývá z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí, soudy - navzdory odlišnému názoru stěžovatelky - při rozhodování kladly důraz především na splnění základního postulátu řízení o úpravě poměrů k nezletilým, tj. nejlepšího zájmu dítěte. 11. Ústavní soud konstatuje, že soudy neporušily základní práva stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. dubna 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu