II.ÚS 717/02 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 717/02 ze dne 5. 11. 2003   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Pavla Rychetského v právní věci stěžovatelů V.F. a J. F., obou zastoupených advokátem Mgr. F.P., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 9. 2002, čj. 20 Co 295/2002-179, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, a nezletilé K. F., zastoupené Magistrátem města Hradce Králové, oddělení sociálně právní ochrany dětí, jako opatrovníkem, R. F., zastoupeného advokátkou JUDr. J. S., a A. P., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Návrh se odmítá. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), napadli stěžovatelé v záhlaví uvedené rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové. Domnívají se, že jím došlo k porušení čl. 3 a 12 Úmluvy o právech dítěte (dále jen „Úmluvy“). Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Hradci Králové, sp. zn. P 541/95, z něhož zjistil následující: Okresní soud v Hradci Králové stanovil rozsudkem ze dne 18. 4. 2002, čj. P 541/95-153, že otec nezletilé K. F. R. F. (vedlejší účastník) má právo stýkat se s ní každý sudý týden v roce vždy v sobotu od 9.00 h do 17.00 h, kdy si nezletilou převezme a předá ji v místě bydliště pěstounů, a každý lichý týden v roce vždy ve středu od 15.00 h do 17.00 h za stejných místních podmínek, jakož i každého 25. 12. v roce do 9.00 h do 17.00 h za stejných místních podmínek. V ostatním návrh vedlejšího účastníka zamítl. Proti uvedenému rozhodnutí se odvolali pěstouni (dále jen „stěžovatelé“) i otec nezletilé. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 25. 9. 2002, čj. 20 Co 295/2002-179, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že otec nezletilé je oprávněn se s ní stýkat každý sudý týden v roce od pátku 18.00 h do neděle 18.00 h, dále každou středu v době od 15.00 h do 18.00 h, o vánocích každého roku vždy od 26. 12. od 9.00 h do 27. 12. do 18.00 h, o letních prázdninách po dobu dvou týdnů od soboty 9.00 h prvého týdne do neděle 18.00 h druhého týdne vždy s tím, že termín tohoto styku oznámí pěstounům vždy do 31. 5. každého roku, a s tím, že si nezletilou převezme a předá vždy v jejím bydlišti. Stěžovatelé napadli rozhodnutí odvolacího soudu projednávanou ústavní stížností. Domnívají se, že soudy dostatečně nezohlednily zájmy dítěte, konkrétně jeho zdravotní stav, které mají být podle čl. 3 Úmluvy předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí. Dále tvrdí, že odvolací soud nezletilé neumožnil, aby se svobodně vyjádřila, zda chce k otci docházet či ne (čl. 12 Úmluvy). Namítají, že soud se před začátkem jednání nedotázal účastníků, zda souhlasí s obsazením senátu, čímž porušil ustanovení § 15a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Napadené rozhodnutí není podle jejich názoru přesvědčivé a nevyhovuje tak požadavkům uvedeným v ustanovení § 157 odst. 2 o.s.ř. Soud podle jejich názoru pojal celé řízení jako vztah otec-jeho nová manželka, otec-pěstouni. Zdůrazňují, že přitom zcela „ignoroval“ zdravotní stav dítěte, čímž podle jejich názoru došlo rovněž k dotčení jeho práva na zdraví. Domnívají se, že otec o dítě opravdový zájem nemá a nikdy neměl. Připomínají, že otcovství k němu uznal až přibližně po roce od jeho narození, přičemž krevní zkouška nikdy nebyla provedena. Namítají, že na manželku otce soud pohlížel jako na účastníka řízení, ačkoli jím ve skutečnosti není. Stěžovatelé dále uvádějí, že pěstouni vychovávají dítě od jeho narození a že bez jejich péče by již dávno bylo chovancem dětského domova. Skutečnost, že je na nich dítě závislé, považují proto za naprosto přirozenou. Cítí se dotčeni a znechuceni tvrzením odvolacího soudu, že pokud nebudou řádně respektovat právo otce na styk s dcerou, je to důvod pro změnu výchovného prostředí. Podle ustanovení § 32 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníka řízení, Krajský soud v Hradci Králové, i vedlejší účastníky řízení, K.F., zastoupenou Magistrátem města Hradce Králové, oddělení sociálně právní ochrany dětí, jako opatrovníkem, R. F. A. P., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili. Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření považuje ústavní stížnost za nedůvodnou. K námitkám stěžovatelů odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí. Připomíná, že při svých úvahách zajisté respektoval zmíněnou Úmluvu o právech dítěte. Ta však ponechává na úvaze soudu, jakým způsobem si stanovisko nezletilého dítěte s ohledem na jeho věk, sociální a psychickou zralost opatří. Soud uvádí, že názor nezletilé zjištěný ze znaleckého posudku z oboru dětské psychologie zohlednil, v daném případě nicméně převážily jiné zájmy dítěte. Připomíná, že stanovisko nezletilé v posuzované věci bylo silně ovlivněno jednáním pěstounů. Magistrát města Hradce Králové, oddělení sociálně právní ochrany dětí, jako opatrovník nezletilé, se k projednávané ústavní stížnosti ve lhůtě k tomu stanovené nevyjádřil. R. F., otec nezletilé, zastoupený advokátkou JUDr. J. S., Advokátní kancelář se sídlem v Hradci Králové, Ulrichovo náměstí 737, považuje ústavní stížnost za neopodstatněnou. Uvádí, že řada tvrzení, která obsahuje, jsou zkreslená či přímo nepravdivá. Sám se na výchově dcery vždy podílel a od jejího narození ji pravidelně navštěvoval. Jejich vzájemný vztah považuje za velmi pěkný. V rámci dříve vedeného řízení o vyživovací povinnosti potvrdila tyto skutečnosti sama pěstounka. Připomíná, že důvodem svěření nezletilé do péče pěstounů nebyl jeho nezájem, nýbrž nezájem matky nezletilé. Zákonná domněnka otcovství tehdy svědčila manželovi matky. Poté, co bylo otcovství manžela popřeno, uznal své otcovství on. Vzhledem k tehdejšímu věku nezletilé i ke skutečnosti, že v tu dobu vedlejší účastník pracoval na směny, nemohl péči o dceru osobně zajistit. Výchovy se proto ujali jeho rodiče, čehož si váží. Nepředpokládal však, že nynější zájem o péči o nezletilou bude jeho matka negativně hodnotit a začne dítě na sebe nepřiměřeně vázat. Domnívá se, že pokud je dcera u něho bez vlivu pěstounky, je spokojená. Upozorňuje na to, že ani po vydání napadeného rozsudku pěstouni svůj postoj nezměnili a stále více dítě na sebe fixují. Vedlejší účastník si uvědomuje, že zdravotní stav jeho dcery není dobrý. Má však za to, že nyní je schopen, s pomocí své manželky, dceru vychovávat a důvody pro další trvání pěstounské péče tak odpadly. Uvádí, že proto podal Okresnímu soudu v Hradci Králové návrh na zrušení pěstounské péče a svěření dcery do své péče, o němž nebylo zatím rozhodnuto. Ví, že pro dceru je vazba na pěstouny důležitá, je ale v zájmu nezletilé kontakt s otcem rozšiřovat a postupně tak zajistit pozdější bezproblémový přechod do jeho péče. A. P., matka nezletilé, se k projednávané ústavní stížnosti ve lhůtě k tomu stanovené nevyjádřila. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí obecného soudu z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud především shledal, že ústavní stížnost postrádá ústavní rozměr a pouze polemizuje se závěry obecných soudů stran splnění předpokladů pro stanovení, resp. rozšíření práva otce (vedlejšího účastníka) stýkat se s dcerou, která je v péči pěstounů. Ústavní soud opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo možno považovat za protiústavní pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, pokud by bylo projevem libovůle či dokonce svévole soudce při aplikaci či interpretaci jednoduchého práva, nebo by se protivilo elementárním požadavkům spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud posuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí pouze v kontextu otázky, zda jimi bylo porušeno ústavně zaručené právo. K takovému závěru ovšem Ústavní soud nedospěl. Stěžovatelé budují svou argumentaci na projeveném nesouhlasu s interpretací ustanovení § 27 odst. 2 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o rodině“), tak, jak ji provedly obecné soudy, a s jejich následnou aplikací. Podle uvedeného ustanovení, soud styk rodiče