II.ÚS 717/26 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 717/26 ze dne 6. 5. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce Pavla Šámala a soudce zpravodaje Martina Smolka o ústavní stížnosti stěžovatelky TRAMON s.r.o., sídlem Smetanovo náměstí 23, Litomyšl, zastoupené JUDr. Josefem Moravcem, advokátem, sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 22 As 264/2025-47 ze dne 14. ledna 2026 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích č. j. 52 A 29/2025-221 ze dne 8. října 2025, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníků řízení, a Krajského úřadu Pardubického kraje, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení rozhodnutí správních soudů označených v záhlaví. Tvrdí, že jimi bylo porušeno její právo na ochranu vlastnictví a zákaz uložení daní a poplatků bez zákona [čl. 11 odst. 1 a 5 spolu a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listiny")], právo svobodně podnikat (čl. 26 odst. 1 Listiny) a právo na spravedlivý proces (čl. 32 odst. 2 Listiny). 2. Stěžovatelka dvakrát požádala o trvalé odnětí pozemků ze zemědělského půdního fondu, aby na nich mohla založit skládku inertních materiálů a přilehlé technické stavby. Městský úřad v Litomyšl jedním závazným stanoviskem a jedním rozhodnutím s odnětím souhlasil. Následně dalšími dvěma rozhodnutími za odnětí stěžovatelce stanovil odvod ve výši více než 13 milionů Kč (podle § 11 zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, "zákon o ochraně ZPF"). Odvod stanovil koeficientem x10, jelikož se všechny pozemky nacházely v chráněné oblasti přirozené akumulace vod ("CHOPAV") ve smyslu části B písm. B přílohy k zákonu o ochraně ZPF. Odvolání stěžovatelky vedlejší účastník zamítl. 3. Stěžovatelka se bránila žalobou u Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a poté také kasační stížností u Nejvyššího správního osudu. Oba soudy její návrhy s obdobnou argumentací zamítly. Konkrétně Nejvyšší správní soud uvedl, že správní orgány nemusely prokazovat a zjišťovat skutečné negativní ovlivnění životního prostředí při odnímání ze ZPF. Zákonodárce tuto úvahu již udělal tím, že pozemky z oblasti CHOPAV zařadil do části B sazebníku odvodů s koeficientem 10. Za použití jazykového, systematického a teleologického výkladu ze zákona o ochraně ZPF vyplývá, že pokud se nějaký pozemek nachází v oblasti CHOPAV, automaticky je vynětím ze ZPF dotčený. Odvod podle části D sazebníku se poté vypočítá jako desetinásobek ceny pozemku - právě za použití koeficientu 10 z části B sazebníku. II. Argumentace stěžovatelky 4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vznáší jedinou námitku, která směřuje ke způsobu stanovení výše odvodu za odnětí půdy ze ZPF. Tento odvod je poplatkem v širším slova smyslu, proto jej lze uložit pouze na základě zákona. Pokud právo umožňuje dvojí výklad při ukládání daní/poplatků, pak je potřeba použít ten příznivější pro jednotlivce (in dubio mitius). Část D, bod 2 přílohy k zákonu o ochraně ZPF říká, že orgán ochrany ZPF zjistí, bude-li negativně ovlivněn některý faktor životního prostředí. Výklad správních soudů nicméně vytvořil fikci, že pokud je pozemek umístěný v CHOPAV, automaticky je tento faktor ovlivněný. Pokud by však zákonodárce chtěl takovou fikci vytvořit, použil by slova jako "hledí se" nebo "považuje se". Při použití principu racionálního zákonodárce měly správní soudy vycházet z toho, co je v zákoně skutečně napsané, a ne z toho, co zákonodárce chtěl do normy vtělit. 5. V důsledku tohoto výkladu nevzaly správní soudy vůbec v potaz faktický stav krajiny. Nešlo o nový zábor panenské přírody, skládka zde již funguje na základě dočasného odnětí ze ZPF, nyní ho chce stěžovatelka pouze odejmout trvale. Půda je již degradovaná, bonita půdy už má nejnižší stupeň ochrany a je zde prokazatelná absence rizika pro vody, které se zde přirozeně kumulují. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud shledal, že jsou splněné procesní podmínky k projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem předcházejících řízení; je zastoupená advokátem (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu); vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 8. Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nezasahuje do rozhodovací činnosti správních soudů. Není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nepřehodnocuje skutkové a právní závěry správních soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Ústavní soud zasahuje do výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže aplikace tohoto práva v daném konkrétním případě byla neústavní (srov. nález sp. zn. I. ÚS 504/03 ze dne 25. 11. 2003; nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007). Žádné takové ústavněprávní vady v projednávané věci Ústavní soud neshledal. 9. Zaprvé, stěžovatelce lze dát za pravdu v tom, že odvod za odnětí půdy ze ZPF představuje podobně jako daň či poplatek veřejnoprávní zásah do majetkové sféry a vlastnického práva poplatníka (nález sp. zn. III. ÚS 2331/23 ze dne 18. 6. 2024, bod 18). Stěžovatelce je možno přisvědčit i v tom, že v případech, kdy je možné především v oblasti výběru daní a poplatků použít dvojího výkladu normy, mají orgány veřejné správy vybrat ten příznivější pro jednotlivce (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 643/06 ze dne 13. 9. 2007, body 49 a 50). Současně ale Ústavní soud dodává, že aby vůbec bylo možné uvažovat o dvou různých výkladech jedné normy, musí se jednat o výklady rovnocenné a vzájemně si konkurující. Nepostačí pouze těžko obhájitelný či neudržitelný výklad (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2888/16 ze dne 27. 6. 2017, bod 14; nebo sp. zn. IV. ÚS 4257/16 ze dne 5. 12. 2017). Obecné soudy mají sice prvotně vycházet z doslovného jazykového výkladu, ten není nicméně jedinou interpretační metodou. V případě rozporu doslovného znění daného ustanovení s jeho smyslem a účelem, o jejichž jednoznačnosti a výlučnosti není jakákoli pochybnost, lze upřednostnit výklad teleologický před výkladem jazykovým [stanovisko pléna ÚS sp. zn. Pl. ÚS-st. 1/96 ze dne 21. 5. 1996; nález sp. zn. IV. ÚS 563/20 ze dne 17. 3. 2020, bod 13]. Ani v daňové oblasti (nebo nynější situaci) není na ústavní úrovni zakázané použít i rozšiřující výkladové metody (nález sp. zn. I. ÚS 2693/23 ze dne 30. 4. 2025, bod 27). 10. Z pohledu těchto ústavních pravidel správní soudy nepochybily. Stěžovatelčina argumentace se opírá pouze o doslovný jazykový výklad části D bodu 2 sazebníku zákona o ochraně ZPF a použití slov zjistí, bude-li odnětím půdy ze zemědělského půdního fondu negativně ovlivněn. Nejvyšší správní soud nicméně doplnil, že tento výklad funguje pouze, pokud se část D sazebníku čte izolovaně. Taktéž jazykový výklad části B sazebníku zase naopak podporuje závěr správních soudů - část B stanovuje fikci, že faktory v něm vyjmenované, budou ovlivněny. Je tedy třeba číst obě části sazebníku dohromady - z části D přejít do části B a zjistit, které faktory jsou ovlivněny. Současně Nejvyšší správní soud jasně a přesvědčivě vysvětlil, že jím zastávanému výkladu svědčí také systematika a smysl a účel zákona. Podrobně vysvětlil, že zákon o ochraně ZPF vymezuje faktory životního prostředí, které budou negativně ovlivněné odnětím půdy ze ZPF a přiděluje jim podle této logiky koeficienty, které odpovídají závažnosti ovlivnění (body 24-29 rozsudku NSS). 11. Jinými slovy, stěžovatelka staví jazykový výklad pouze části zákona proti jazykovému, systematickému a teleologickému výkladu celého zákona o ochraně ZPF. To ale nejsou dvě rovnocenné výkladové varianty. Správní soudy se tedy nedopustily porušení jejích základních práv. 12. Zadruhé, k námitce stěžovatelky, že správní soudy nevzaly v potaz skutečný stav krajiny, Ústavní soud uvádí, že takový postup odpovídá výkladu zákona o ochraně ZPF, který přijaly a který je popsaný v předchozích odstavcích. Správní soudy upřesnily, že se pozemky stěžovatelky opravdu nachází v CHOPAV, přesně identifikovaly, o jakou oblast se jedná a že dodnes je platně a účinně takto vymezená - konkrétně v nařízení vlády č. 85/1981 Sb. (bod 31 rozsudku NSS). Stěžovatelka by musela zpochybnit, že pozemky vůbec nejsou součástí CHOPAV, aby za ně nebyl stanovený odvod s koeficientem x10. Tento postup správních soudů je v souladu s tím, co řekly k předchozí námitce a Ústavní soud na něm tedy neshledává nic protiústavního. 13. Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti úč