II.ÚS 719/26 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 719/26 ze dne 22. 4. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně (soudce zpravodaje), soudkyně Veroniky Křesťanové a soudce Martina Smolka o ústavní stížnosti stěžovatele T. V., zastoupeného Mgr. Matyášem Semrádem, advokátem, sídlem Hodov 459, Úvaly, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2025, č. j. 8 Tdo 1063/2025-576, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2025, č. j. 9 To 248/2024-532 a rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 24. 6. 2024, č. j. 15 T 147/2022 - 443, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Příbrami, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Příbrami, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a napadená rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 6, čl. 7, čl. 8 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Příbrami (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným přečinem vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle § 326 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Za to mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 60 denních sazeb po 250 Kč, to je v celkové výměře 15 000 Kč. Skutek, za který byl odsouzen, spočíval - ve stručnosti vyjádřeno - v tom, že se v konkrétní dobu dne 1. 9. 2021 v prostorách Oblastní nemocnice Příbram, a. s., a v prostorách sídla policejního orgánu, hrubě vulgárně nadával službu konajícím policistům, kteří jej zajistili v úmyslu působit na výkon jejich pravomoci, rovněž vyjádřil přání, aby jejich manželky a dcery byly znásilněny a hovořil i o úmyslu policisty postřílet a jednomu z nich zastřelit dceru. Ve zbytku stíhaného skutku byl zproštěn, neboť nešlo o trestný čin. 3. Stěžovatel napadl rozsudek okresního soudu odvoláním proti všem jeho výrokům. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") nyní napadeným usnesením odvolání stěžovatele zamítl jako nedůvodné podle § 256 trestního řádu. 4. Stěžovatel napadl usnesení krajského soudu dovoláním, jež bylo nyní napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá podjatost předsedy senátu 9 To krajského soudu, Mgr. R. Lady, který vůči stěžovateli projevil natolik nepřátelský přístup, že to nelze přehlížet, např. tím, že stěžovatele při veřejném zasedání upomínal, že se má posadit, a to předtím, než si stěžovatel stihl vysvléct bundu a připravit poznámky; byl hrubě zastaven předsedou senátu s tím, že nemá mluvit, dokud nebude vyzván; bylo neúměrně kráceno jeho právo vyjádřit se k věci; stěžovatel byl dokonce vykázán ze soudní síně s tím, že je pod vlivem alkoholu, což nebyla pravda; dále předseda senátu nařídil zpracování znaleckého posudku k osobě stěžovatele z oboru psychiatrie, jehož náklady byl nakonec nucen nést sám stěžovatel, čímž soud stěžovateli nepřímo zpřísnil trest. 6. Stěžovatel dále namítá extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Popírá, že by se dopustil skutku, z něhož byl uznán vinným, což má vyplývat z kamerových záznamů, ze kterých je na videozáznamu bez zvukové stopy zjevné, že stěžovatel se chová klidně a spolupracuje; jde-li o výpovědi zasahujících policistů, tyto jsou dle stěžovatele nepravdivé. 7. Stěžovatel v návaznosti na své předchozí námitky uzavírá, že napadená rozhodnutí nejsou řádně odůvodněna, neboť nebyly vypořádány námitky, které stěžovatel v řízení vznesl, a to buď vůbec anebo zcela nedostatečně. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který se účastnil řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny prostředky k ochraně svých práv. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby je toliko ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud není povolán k přezkumu použití běžného zákona a může tak činit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody stěžovatele. 10. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel ve své ústavní stížnosti toliko opakuje své námitky uplatněné v odvolání i dovolání, které byly již beze zbytku vypořádány v napadených rozhodnutích. Ústavní soud považuje všechny tyto námitky za neopodstatněné. Nyní stěžovatel znovu polemizuje především se skutkovými závěry soudů, kdy se domáhá především jiného hodnocení provedených důkazů (zejména svědeckých výpovědí a kamerových záznamů). K tomu Ústavní soud uvádí, že podle čl. 90 Ústavy rozhoduje o otázce viny a trestu pouze soud, kterým není Ústavní soud, stojící mimo soustavu obecných soudů a jehož úkolem je pouze ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí optikou porušení ústavně zaručených práv. Pokud stěžovatel odlišně hodnotí provedené důkazy, je namístě uvést, že takového přezkumu se nelze v řízení o ústavní stížnosti úspěšně domáhat; s výjimkou extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými závěry a z nich vyvozenými právními závěry, což stěžovatel též namítá, avšak Ústavní soud jeho názor nesdílí, jak bude podrobněji rozvedeno níže. 11. Je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci pravidel stanovených trestním řádem (§ 2 odst. 5, 6 trestního řádu), přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat, resp. přehodnocovat. Porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, je tak možno namítat pouze v případě zmíněných excesů při hodnocení důkazů. 12. Ústavní soud nemohl přisvědčit námitce tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními. Stěžovatel uvádí, že se nedopustil jednání, z něhož byl uznán vinným a namítá nesprávné hodnocení důkazů. Ústavní soud k tomuto uvádí, že stěžovatelovy námitky stran nesprávně zjištěného skutkového stavu velmi podrobně vypořádal Nejvyšší soud v napadeném usnesení, z něhož se podává, že výpovědi zasahujících policistů nebyly zkreslené. Jejich obsah je naopak v souladu s pořízenými nahrávkami i kamerovými záznamy z policejní služebny. Ve věci zajištěné a provedené kamerové záznamy (zejména pořízené kamerou umístěnou na těle jednoho ze zasahujících policistů) dokládají skutečné chování stěžovatele, které je diametrálně rozdílné od toho, jak je on sám prezentuje v průběhu celého trestního řízení i ve své ústavní stížnosti. Zachycují jeho agresivní jednání, kdy stěžovatel častoval policisty hrubě vulgárními výrazy a výhrůžkami a v podstatě soustavně komentoval situaci na dentální klinice i děj následující. Policistům stěžovatel tykal, vysmíval se jim a soustavně je urážel a velmi vulgárně jim nadával. Jeho skutečné chování a použité výrazy, urážky a invektivy jsou takto zachyceny na kamerových záznamech, není o nich tedy vůbec žádná pochybnost. Rozhodně nelze uvažovat o extrémním rozporu mezi takovým důkazem a z něj vyvozenými skutkovými zjištěními relevantními pro výslednou právní kvalifikaci skutku. Z jednání policistů zachycených na kamerových záznamech je seznatelné, že tito zachovali profesionalitu, na hrubě vulgární urážlivé jednání s výhrůžkami buď nereagovali vůbec a dívali se jinam, nebo přikyvovali a maximálně ke konci pobytu v nemocnici stěžovatele napomenuli, ať nedělá ostudu a zanechá svého dosavadního jednání. Z provedeného dokazování tedy v této otázce žádný rozpor, natož extrémní prokázán nebyl a Ústavní soud neshledal rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny. 13. Ústavní soud nemůže přisvědčit ani námitce tzv. opomenutých důkazů, neboť soudy dostatečně vysvětlily, proč nevyhověly návrhům stěžovatele na doplnění dokazování. Okresní soud tak učinil v bodě 14. odůvodnění rozsudku, krajský so