II.ÚS 72/26 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 72/26 ze dne 21. 4. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně (soudce zpravodaje), soudce Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele J. K. W., t. č. ve věznici v Polské republice, zastoupeného JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem, sídlem Českobratrská 1403/2, Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 1. 2026, č. j. 2 To 88/2025-1270, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a napadené rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Stěžovatel zároveň požádal o odklad vykonatelnosti napadeného usnesení. K tomuto akcesorickému návrhu uvedl, že dle sdělení Vazební věznice v Ostravě zákonná lhůta pro předání stěžovatele do Polské republiky uplyne dne 16. 1. 2026. Při odkladu vykonatelnosti nedojde k ohrožení veřejného zájmu, neboť stěžovatel se až do rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti bude nacházet ve Vazební věznici Ostrava, stejně jako tomu bylo v době podání ústavní stížnosti. Došlo-li by v době rozhodování o ústavní stížnosti k předání stěžovatele do ciziny a následně by ústavní stížnost byla shledána důvodnou, vznikla by tím na straně stěžovatele nevratná újma a rozhodnutí Ústavního soudu by mělo toliko akademickou povahu. Ústavní soud této stěžovatelově argumentaci přisvědčil a usnesením ze dne 13. 1. 2026 podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu vykonatelnost napadeného usnesení odložil. 3. Ústavní soud si za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal spis vedený u Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") pod sp. zn. 3 Nt 57/2023, z něhož se podávají následující skutečnosti. 4. V posuzované věci rozhodoval krajský soud již podruhé. Svým v pořadí prvním usnesením, tj. ze dne 29. 11. 2023, č. j. 3 Nt 57/2023-501, rozhodl tak, že stěžovatel se nepředává na základě evropského zatýkacího rozkazu Krajského soudu v Čenstochové ze dne 23. 8. 2022, sp. zn. II. KOP 46/22, do Polské republiky k výkonu trestu odnětí svobody, který byl stěžovateli uložen ve výměře 4 let a 6 měsíců rozsudkem Krajského soudu v Čenstochové ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. II. K 64/12, ve spojení s rozsudkem Odvolacího soudu v Katovicích ze dne 15. 4. 2021, sp. zn. II AKa 380/2019. Na základě stížnosti státního zástupce Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 25. 7. 2024, č. j. 2 To 25/2024-657, podle § 149 odst. 1 písm. b) trestního řádu napadené usnesení krajského soudu zrušil a uložil, aby krajský soud ve věci znovu jednal a rozhodl, neboť napadené usnesení neobsahovalo argumentaci, která by se vypořádávala se všemi kritérii rozhodnými pro posouzení důvodu podle § 205 odst. 2 písm. e) zákona o mezinárodní justiční spolupráci, dále s otázkou legality podkladových rozhodnutí polských soudů a s otázkou transparentnosti kariérního postupu soudce W. Palucha, který ve věci stěžovatele rozhodoval; to vše s cílem posoudit, zda a jak mohlo být zasaženo do práva stěžovatele na spravedlivý proces. 5. Krajský soud následně, svým v pořadí druhým usnesením ze dne 29. 8. 2025, č. j. 3 Nt 57/2023-1084, po provedení rozsáhlého dokazování, rozhodl pod bodem I. tak, že se stěžovatel, státní občan Polské republiky, předává na základě evropského zatýkacího rozkazu vydaného Krajským soudem v Čenstochové dne 23. 8. 2022, sp. zn. II KOP 46/22, do Polské republiky k výkonu trestu odnětí svobody v délce 4 let a 6 měsíců. Ten mu byl uložen pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Čenstochové ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. II K 64/12, který ve spojení s rozhodnutím Odvolacího soudu v Katovicích nabyl právní moci dne 15. 4. 2021, a to pro skutek spočívající v daňových deliktech. Týmž usnesením rozhodl krajský soud pod bodem II., že se stěžovatel podle § 205 odst. 1 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních předává do Polské republiky k trestnímu stíhání na podkladě evropského zatýkacího rozkazu vydaného Krajským soudem v Katovicích dne 22. 11. 2023, sp. zn. XVI KOP 67/23, pro trestné činy daňové povahy. 6. Stěžovatel napadl usnesení krajského soudu stížností, která byla nyní napadeným usnesením vrchního soudu zamítnuta jako nedůvodná podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu. 7. Krajský soud sdělil Ústavnímu soudu svým přípisem ze dne 16. 1. 2026, že dne 9. 1. 2026 došlo k realizaci předání stěžovatele do Polské republiky k výkonu trestu odnětí svobody a k trestnímu stíhání. K uvedenému došlo ještě předtím, než bylo vyhověno návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti usnesení vrchního soudu. Stěžovatel napadl tento postup krajského soudu samostatnou ústavní stížností, která je vedena pod sp. zn. IV. ÚS 195/26. II. Argumentace stěžovatele 8. Stěžovatel vytýká vrchnímu soudu, že porušil stěžovatelovo právo být slyšen, když nenařídil ve věci veřejné zasedání, ačkoliv o něj stěžovatel žádal a dostatečně se ke stěžovatelem uvedeným důvodům pro konání veřejného zasedání nevyjádřil. Stěžovatel chtěl ve veřejném zasedání uvést konkrétní důvody pro fakultativní nepředání do Polské republiky. Vrchní soud následně v napadeném usnesení nevysvětlil, proč veřejné zasedání nenařídil. 9. Stěžovatel nebyl dostatečně seznámen s důvody, který vedly k zamítnutí jeho stížnosti. Vrchní soud převážně odkázal ve své argumentaci na usnesení krajského soudu, což stěžovatel považuje za nedostatečné. Stěžovatel je toho názoru, že jeho námitky proti usnesení krajského soudu nebyly uspokojivě vypořádány. Z uvedeného důvodu považuje napadené usnesení vrchního soudu za nepřezkoumatelné a nesoucí znaky libovůle. III. Vyjádření účastníka řízení, vedlejšího účastníka řízení a replika stěžovatele 10. Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníka i vedlejšího účastníka řízení. 11. Vrchní státní zastupitelství v Olomouci uvedlo, že se neúčastnilo neveřejného zasedání, v rámci něhož vrchní soud rozhodl napadeným usnesením, nicméně skutečnosti, proti nimž stěžovatel brojí, nemají vliv na zákonnost rozhodnutí vrchního soudu. 12. Vrchní soud ve svém vyjádření uvedl, že odkazuje zejména na body 16. až 28. svého napadeného rozhodnutí, kde jsou vypořádány všechny námitky stěžovatele, které ve stížnostním řízení vznesl. 13. K údajnému zásahu do práva být slyšen pak účastník uvádí, že zatímco pro rozhodnutí soudu prvního stupně podle § 205 odst. 1 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mezinárodní justiční spolupráci") je předepsáno veřejné zasedání, rozhodnutí o řádném opravném prostředku (tj. o stížností) zákon s touto formou soudního zasedání nespojuje (viz podle § 205 odst. 1 zákon o mezinárodní justiční spolupráci, případně též § 3 odst. 1 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve spojení s § 148 a § 240 trestního řádu). Pokud se stěžovatel v řádném opravném prostředku přesto domáhal konání veřejného zasedání, aby mohl prohlásit do protokolu před soudem, že nesouhlasí s výkonem uloženého trestu odnětí svobody v Polské republice, učinil tak zjevně z důvodu dosáhnout postupu předpokládaného v § 205 odst. 3 písm. a) zákona o mezinárodní justiční spolupráci. Je však nutno připomenout, že rozhodnutí podle § 205 odst. 3 písm. a) zákona o mezinárodní justiční spolupráci o nepředání osoby do vyžadujícího státu, prohlásí-li tato osoba před soudem do protokolu, že s výkonem trestu ve vyžadujícím státu nesouhlasí, je fakultativní alternativou, nikoliv obligatorním postupem, který by v případě takového prohlášení nastal. Stížnostním soudem musela být při posouzení relevance žádosti o osobní slyšení současně zohledněna skutečnost, že předmětem řízení bylo nejen rozhodnutí o předání stěžovatele k výkonu trestu, ale také rozhodnutí o předání jeho osoby k trestnímu stíhání. Ohledně rozhodnutí o předání k trestnímu stíhání by sice přicházel v úvahu obdobný, tentokrát již obligatorní, důvod pro nepředání podle § 205 odst. 2 písm. a) zákona o mezinárodní justiční spolupráci, avšak pouze v případě, že by vyžadující stát neposkytl řádné ujištění ve smyslu § 203 odst. 6 zákona o mezinárodní justiční spolupráci. Polská republika prostřednictvím Krajského soudu v Katovicích dostatečné ujištění poskytla, což bylo zohledněno již krajským soudem ve výroku jeho rozhodnutí. Neexistoval tedy ani tento důvod pro nepředání do Polské republiky a nevyvstal důvod pro konání veřejného zasedání. 14. Ústavní soud zaslal stěžovateli shora rekapitulovaná vyjádření k případné replice, čehož stěžovatel ve stanovené lhůtě využil. Stěžovatel uvádí, že vrchní soud uvedl