II.ÚS 730/26 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 730/26 ze dne 22. 4. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce zpravodaje Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele L. K., zastoupeného JUDr. Lucií Hrdou, advokátkou, sídlem Vinohradská 343/6, Praha 2, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře č. j. 15 Co 474/2025-1794 ze dne 18. prosince 2025 a rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově č. j. 6 Nc 1017/2023-1565 ze dne 22. září 2025, ve znění opravného usnesení téhož soudu č. j. 6 Nc 1017/2023-1567 ze dne 3. října 2025, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře a Okresního soudu v Pelhřimově, jako účastníků řízení a a) I. K., nezletilých b) M. K., c) V. K. a d) K. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel (dále též "otec") se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutích. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho práva a práva nezletilých vedlejších účastníků na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listiny"), právo rodičů na péči o děti a jejich výchovu a právo dětí na rodičovskou výchovu a péči dle čl. 32 odst. 4 Listiny, právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života dle čl. 10 odst. 2 Listiny, jakož i zásada nejlepšího zájmu dítěte jako předního hlediska při jakékoli činnosti týkající se dětí plynoucí z čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte ("Úmluvy") a zásada společné a prvotní odpovědnosti obou rodičů za výchovu a vývoj dítěte dle čl. 18 odst. 1 Úmluvy. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že okresní soud udělil za otce souhlas s registrací nezletilých vedlejších účastníků v zubní ordinaci J. D. a L. D. v X. Proti rozsudku podal otec odvolání. Odvolací soud neprovedl žádné další dokazování a svým rozsudkem pouze formálně změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že změnil identifikaci ordinace. II. Argumentace stěžovatele 3. Zaprvé, otec namítá porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. K tomu mělo dle jeho námitek dojít tím, že obecné soudy opomenuly provést jím navrhované důkazy (písemnou komunikaci přes službu WhatsApp mezi matkou a otcem, nahrávky dokumentující chování matky v přítomnosti dětí, výpovědi navržených svědků, kteří byli jednání matky přítomni a rozhodnutí o spáchání přestupku matkou proti otci za přítomnosti dětí) a bez dalšího odůvodnění je označily za nadbytečné. Tím, že se obecné soudy nevypořádaly se všemi vznesenými námitkami a své rozhodnutí dostatečně neodůvodnily, jakož i tím, že mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem byl extrémní rozpor, porušily jeho právo na spravedlivý proces. Porušení spatřuje také v tom, že odvolací soud vycházel ve svém rozhodnutí i ze znaleckých posudků, aniž by je provedl a soud prvního stupně se jimi ve svém rozsudku zabýval. 4. Zadruhé, otec porušení práva na spravedlivý proces spatřuje také v absenci individuálního posouzení zájmu každého dítěte, nekritickým převzetím jejich názorů soudy a podjatosti kolizního opatrovníka dětí počínající se začátkem školního roku 2024/2025 až do konce řízení. Matka nezletilých totiž od září 2024 (nejpozději) začala pracovat ve škole zřizované městem X, nicméně kolizní opatrovník město X byl zbaven této role až po vydání napadených rozhodnutí. Soudy se nezabývaly zájmem každého dítěte zvlášť, protože v napadených rozsudcích o nich hovoří hromadně jako o "dětech". 5. Zatřetí, otec namítá porušení práva na rodinný život dle čl. 32 odst. 4 a čl. 10 odst. 2 Listiny. To spatřuje zejména v samotném výsledku řízení, tedy přeregistraci nezletilých vedlejších účastníků k jinému zubaři. Dosavadním zubařem dětí byl od útlého věku bratr stěžovatele, v širším kontextu se za současného stavu péče o děti, kdy se otcova rodina s nimi nijak nestýká (s výjimkou kontaktu 30 min každý týden po emailu), se jedná o další krok v systematickém narušování rodinných vazeb s otcovou částí rodiny. Stomatologická péče o nezletilé vedlejší účastníky pak tyto rodinné vazby utvrzuje a jedná se o další způsob, jakým o ně strýc jakožto součást otcovy části rodiny pečuje. Nahrazením souhlasu se pak tyto možnosti odstraňují. Obecné soudy navíc nevážily v testu proporcionality na jedné straně zájem dětí na zachování vazby s otcovou rodinou, včetně strýce coby jejich dosavadního zubního lékaře, a právo otce participovat na rozhodování o podstatných záležitostech dětí. 6. Začtvrté, došlo k porušení práva na soukromý a rodinný život tím, že soudy legalizovaly jednostranné rozhodnutí matky přeregistrovat děti k jinému zubaři. Přitom stomatologická péče je podstatnou záležitostí dětí ve smyslu § 877 občanského zákoníku; takové jednostranné rozhodnutí je tedy nutně protiprávní. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatel je zastoupený advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 9. K přezkumu rozhodování obecných soudů v rodinně-právních věcech zastává Ústavní soud zdrženlivý postoj. Posuzování těchto otázek je především úlohou obecných soudů, které mají v kontradiktorně vedeném řízení odpovídající podmínky pro dokazování a pro následné rozhodnutí věci (srov. např. usnesení sp. zn. II.ÚS 1475/25 ze dne 2. 7. 2025). Jsou to právě obecné soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a dalšími osobami relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Už jen proto Ústavní soud nemůže tyto soudy nahrazovat ve výkonu pravomoci ve věcech úpravy péče o nezletilé. Ústavní soud do jejich rozhodování zasahuje pouze v případech extrémního porušení pravidel řádně vedeného soudního řízení s nezpochybnitelným dopadem na výsledek řízení (např. usnesení sp. zn. III.ÚS 815/25 ze dne 23. 10. 2025 a tam odkazovaná judikatura). 10. Je taktéž třeba připomenout, že ač stížnostní argumentace otce směřuje i k porušení základních práv nezletilých vedlejších účastníků, ti nemají postavení stěžovatelů. Jejich zástupcem pro řízení před obecnými soudy je jmenovaný kolizní opatrovník, nikoli stěžovatel; jedině kolizní opatrovník by mohl v řízení před Ústavním soudem účinně hájit jejich zájmy, které mohou být ve střetu se zájmy rodičů (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 3749/17 ze dne 9. 1. 2018). Případné porušení práv dětí by se ve sféře základních práv otce mohlo projevit, nikoli však přímo, nýbrž pouze zprostředkovaně (viz např. nález sp. zn. II. ÚS 1931/17 ze dne 19. 12. 2017). 11. Zaprvé, Ústavní soud se nemůže ztotožnit s námitkami otce týkajícími se opomenutých důkazů. Dle Ústavního soudu se nejedná o tzv. opomenuté důkazy, resp. o nedostatečné odůvodnění rozhodnutí důkazy neprovést, když okresní soud jejich neprovedení odůvodnil jejich nadbytečností (viz bod 10 rozsudku okresního soudu). I když bylo zdůvodnění okresního soudu strohé, ke stejnému závěru dospěl i krajský soud. Odvolací soud připomněl, že nynější řízení je specifické, a nemá tak široký věcný rozměr, jak otec ve své ústavní stížnosti prezentuje (srov. bod 7 rozsudku krajského soudu). Šlo "pouze" o nahrazení souhlasu s registrací u zubaře dítěte, nikoli o nastavení péče o děti mezi jejich matku a otce. Obecné soudy pro rozhodnutí o zdravotní péči dětí provedly dokazování - konkrétně výpovědí strýce/zubaře a pohovorem se všemi dětmi - a odůvodnily, že další důkazy není potřeba provést. 12. Co se týká námitky extrémního rozporu skutkových zjištění s provedenými důkazy, Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale připomíná, že ze zásady přímosti a ústnosti soudního jednání vyplývá zásada volného hodnocení důkazů (§ 132 občanského soudního řádu). Do hodnocení důkazů obecným soudem proto Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud však do hodnocení důkazů zasáhne tehdy, pokud v dané věci nastal extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry. Tehdy bude zásah Ústavního soudu odůvodněn, neboť takové rozhodnutí je třeba považovat za rozporné s čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. nález sp. zn. III. ÚS 2645/24 ze dne 7. 5. 2025, bod 16 a tam uvedená rozhodnutí). 13. Stěžovateli je třeba dát za pravdu v tom, že postup jak okresního i krajské