II.ÚS 733/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 733/24 ze dne 29. 10. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Svatoně, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Pavla Šámala ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Y. Ch., zastoupeného Mgr. et Mgr. Markem Čechovským, Ph.D., advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. června 2023 sp. zn. 6 T 133/2022, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. září 2023 sp. zn. 5 To 191/2023 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. ledna 2024 sp. zn. 7 Tdo 1120/2023, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Ústavnímu soudu byl dne 13. 3. 2024 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, a to pro tvrzený rozpor s čl. 36 Listiny základních práv svobod. 2. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o ÚS. II. 3. Stěžovatel byl shora citovaným rozsudkem nalézacího soudu odsouzen za přečin podvodu podle § 209 odst. 1 a 3 tr. z., který by spáchaný v jednočinném souběhu se zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 tr. z. Společně se stěžovatelem byli odsouzeni i D. H. a právnická osoba X. Stěžovatel se měl trestné činnosti dopustit zjednodušeně řečeno tím, že v rozporu se smluvními podmínkami Komerční banky, a.s. převzal od D. H. platební terminál pro elektronické platby bankovními kartami, a to za účelem provádění blíže nezjištěných podnikatelských aktivit. Tím došlo ke zneužití údajů devíti kusů platebních karet, pročež neoprávněné platby byly připisovány na účet odsouzené společnosti. 4. Stěžovatel konstatoval, že Obvodní soud pro Prahu 1 ho svým rozsudkem ze dne 29. 11. 2022, sp. zn. 6 T 133/2022 obžaloby zprostil, neboť dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že žalovaný skutek spáchal stěžovatel. K podanému odvolání státního zástupce byl rozsudek nalézacího soudu zrušen a věc byla vrácena k projednání nalézacímu soudu. Důvod pro kasaci rozsudku byl spatřován především v tom, že soud prvního stupně považoval výpověď spoluobžalovaného H. za důkaz nepřímý, přičemž odvolací soud jej naopak považoval za důkaz přímý. V novém rozsudku byl stěžovatel uznán vinným spácháním shora uvedených trestných činů. O podaném odvolání rozhodl Městský soud v Praze tak, že jej zamítl a následně podané dovolání Nejvyšší soud odmítl. 5. Stěžovatel má za to, že mu provedeným dokazováním nebyla prokázána vina. Jediným usvědčujícím důkazem proti němu byla toliko ojedinělá výpověď spoluobžalovaného H., která byla původně nalézacím soudem považována za nevěrohodnou. Ke změně hodnocení této výpovědi došlo u soudu prvního stupně až po rozhodnutí odvolacího soudu. Svědek H. vypovídal vždy v postavení obviněného, tedy osoby, které je povoleno v rámci své vlastní obhajoby uvádět i nepravdivé informace. Tím je výrazně snížena věrohodnost tvrzení takové osoby. Svědek H. svou výpovědí popřel páchání trestné činnosti, ze které byl obžalován a uvedl prakticky jen to, že zapůjčil platební terminál stěžovateli za účelem realizace legálních platebních transakcí a posléze vybíral finanční hotovost, kterou mu předával. Svědek H. se podle stěžovatele snažil podíl své viny bagatelizovat, což obecné soudy nezohlednily při hodnocení jeho věrohodnosti. Tím se měly dopustit libovůle ve svém rozhodování. 6. Obecné soudy porušily presumpci neviny tím, že považovaly za nepřímý důkaz údajnou sofistikovanost trestné činnosti a zkušenosti stěžovatele. Oproti tomu je stavěna neschopnost spoluobžalovaného H. dopustit se předmětné trestné činnosti. V případě stěžovatele neměla být též respektována zásada volného hodnocení důkazů, když závěry Městského soudu v Praze byly nesprávně akceptovány soudem prvního stupně. Odvolací soud nesmí zavazoval nalézací soud k určitému hodnocení důkazů, to je věcí soudu prvního stupně. Touto instanční cestou nelze nižšímu soudu vnutit vlastní hodnocení důkazů. Městský soud uložil nalézacímu soudu hodnotit výpověď spoluobžalovaného H. ve světle toho, že o své účasti vypovídá od počátku zcela neměně a jeho popis není vnitřně rozporný. Soud prvního stupně původně správně hodnotil výpověď spoluobviněného H. jako důkaz nepřímý již jen proto, že jeho výpověď směřovala v přímé rovině toliko k prokázání skutečnosti, že si stěžovatel zapůjčil od spoluobžalovaného H. platební terminál a posléze mu měl předávat peníze. Ani spoluobžalovaný H. přitom nebyl dle svých slov přímým svědkem páchání trestné činnosti stěžovatele. Z toho důvodu nelze jeho výpověď považovat za přímý důkaz o páchání trestné činnosti stěžovatelem. 7. Dále vytkl stěžovatel obecným soudům, že porušily zásadu nemo tenetur se ipsum accusare. Mlčení lze vyložit v neprospěch obviněného jakožto jakýsi nepřímý důkaz pouze pod podmínkou, že jediný rozumný závěr pro toto mlčení je ten, že obviněný nemá ničeho, čím by vznesená obvinění mohl popřít. Nejedná se zde přitom o nepřímý důkaz v pravém slova smyslu, ale jen o určité zesílení důkazní hodnoty jiných usvědčujících důkazů. 8. Napadené rozhodnutí městského soudu je dle stěžovatele zatíženo vadou nepřezkoumatelnosti, když se řádně nevypořádal s věcnými odvolacími námitkami v rámci projednávání odvolání podaného stěžovatelem. Přesto, že dovolací soud shledal odůvodnění odvolacího soudu stručným, jeho postup přesto aproboval. Podle stěžovatele v rozhodnutí odvolacího soudu absentuje vlastní ucelený argumentační systém. V souvislosti s uvedeným poukazuje stěžovatel na to, že opomenutými důkazy jsou nejen důkazy neprovedené bez řádného odůvodnění, ale rovněž důkazy provedené, které však nebyly podrobeny řádnému hodnocení ze strany soudu, jako se to stalo v právě projednávaném případě. Z výše shrnutých důvodů má stěžovatel za to, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod. III. 9. Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Existenci takového zásahu však Ústavní soud neshledal. 10. Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy a dovozuje, že nebylo prokázáno, že by svým jednání naplnil skutkovou podstatu trestného činu, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). 11. Stěžovatel vznesl v ústavní stížnosti celou řadu námitek, s nimiž se však ústavně konformním způsobem vypořádaly již obecné soudy, zejména pak soud nejvyšší. Ústavní soud je tak stavěn toliko do role další přezkumné instance. Ústřední námitkou stěžovatele je nesouhlas s tím, že obecné soudy nahlížely na výpověď spoluobviněného H. jako na důkaz přímý. K uvedenému lze uvést, že posouzení povahy důkazu je zásadně věcí obecných soudů. V ústavní stížností napadených rozhodnutí obecné soudy vysvětlily, z jakého důvodu považovaly důkaz výpovědí spoluobviněného za důkaz přímý. Obžalovaný H. v rámci hlavního líčení popsal důvody, pro které přistoupil ke zřízení platebního terminálu, jeho předání stěžovateli a následné vybírání peněžních prostředků z účtu společnosti X, které zčásti odevzdával právě stěžovateli. Svědek tak popsal mechanismus, jakým se spolupodílel na vytýkané trestné činnosti. Snaží-li se stěžovatel výpověď svědka zpochybnit, nutno uvést, že obecné soudy se zabývaly věrohodností jeho výpovědi, přičemž přihlédly k tomu, že svědek vypovídal od samého počátku shodně a jeho výpověď není vnitřně rozporná. Pokud stěžovatel vytýká obecným soudům, že původně byla výpověď svědka shledána nevěrohodnou, lze je