II.ÚS 744/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 744/21 ze dne 9. 7. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele K. B. M., zastoupeného Mgr. Vladimírem Holcem, advokátem se sídlem Anny Letenské 34/7, Praha 2, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 6. 2019, č. j. 49 T 6/2018-15658, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 12. 2019, č. j. 2 To 95/2019-16277, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2020, č. j. 3 Tdo 546/2020-16699, za účasti Krajského soudu v Ostravě, Vrchního soudu v Olomouci, a Nejvyššího soudu, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení předmětu řízení 1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 3. 2021, která splňuje procesní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví vymezených rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"), Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud"), a Nejvyššího soudu, neboť jimi dle jeho názoru byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dle čl. 38 odst. 1 Listiny, jakož i principy obsažené v čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a dále čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 13 Úmluvy ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy a také čl. 90 Ústavy. II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje 2. Stěžovatel byl napadeným rozsudkem krajského soudu uznán vinným ze spáchání dvou trestných činů zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 240 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a dle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. b), dílem dokonaný a dílem ve stadiu pokusu dle § 21 odst. 1 trestního zákoníku a odsouzen dle § 43 odst. 1 k úhrnnému trestu odnětí svobody dle § 240 odst. 3 trestního zákoníku v délce trvání sedmi let, pro jehož výkon byl zařazen dle § 56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku do věznice s ostrahou, dle § 70 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku k trestu propadnutí věci - finanční částky 11 616, 51 EUR - a dále věcí specifikovaných ve výroku napadeného rozsudku krajského soudu o trestu. 3. Skutky kladené stěžovateli za vinu měly spočívat, zjednodušeně řečeno, v tom, že stěžovatel měl být zapojen do organizované skupiny obchodující s minerálním olejem, který byl prodáván jako motorová nafta bez splnění povinnosti zaplatit daň z přidané hodnoty a spotřební daň pod legendou, že jde o minerální olej na vývoz mimo daňové území České republiky. Stěžovatel měl jako jediná osoba oprávněná jednat za společnost A uzavírat fiktivní smlouvy, vystavovat fiktivní faktury, sjednávat přepravu minerálních olejů, provádět platby, fakticky užívat skladovací prostory na území Rakouské republiky formálně provozované jinou osobou, kde byly minerální oleje přechodně skladovány a vyváženy v rozporu s oficiální dokumentací zpět na území České republiky, vybavovat řidiče nepravdivými přepravními dokumenty a sám se podílet na vykládkách a nakládkách, přičemž stěžovatel s dalšími osobami tak měl zkrátit daň v rozsahu nejméně 3 123 544 Kč a v rozsahu nejméně 123 263 Kč se o to měl pokusit (dále jen "předmětné skutky"). 4. Stěžovatel podal proti napadenému rozsudku krajského soudu odvolání, které vrchní soud napadeným usnesením zamítl dle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel toto usnesení vrchního soudu napadl dovoláním, které Nejvyšší soud svým napadeným usnesením odmítl dle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. III. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel nejprve rekapituluje průběh řízení před obecnými soudy, jak byl nastíněn výše, následně formuluje proti napadeným rozhodnutím následující námitky: 1) nedostatečné vyjasnění aplikace příslušné daňové právní úpravy; 2) nedostatečné objasnění věci; 3) nedostatečné odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu; 4) porušení práva na zákonného soudce; 5) nesprávná skutková zjištění; 6) nenaplnění znaku "organizovaná skupina působící ve více státech". K jednotlivým námitkám Ústavní soud uvádí následující: 6. Ad 1) stěžovatel zpochybňuje způsob aplikace norem daňových právních předpisů na jeho věc trestními soudy. Podrobně rozvádí svůj právní názor na aplikaci předmětných daňových právních předpisů a zdůvodňuje, proč dle jeho názoru obecné soudy tyto předpisy aplikovaly nesprávně. 7. Stručně řečeno hlavní argumentační linie stěžovatele spočívá v tom, že obecné soudy nesprávně při výpočtu výše daně, resp. daní, které měly být zkráceny, pominuly otázku oprávněných nákladů. 8. Taktéž obecné soudy nesprávně aplikovaly příslušnou daňovou úpravu ohledně lhůt k podání a uhrazení daně z přidané hodnoty za období září 2017, v němž podle stěžovatele ještě žádná z těchto povinností nevznikla, a tak ani nemohla být zkrácena. 9. Obecné soudy dále dle stěžovatele nesprávně vycházely z toho, že povinnost přiznat a zaplatit daň v určité lhůtě vzniká před uvedením vybraných výrobků do volného daňového oběhu v České republice, avšak správně je vázán vznik této povinnosti až k vlastnímu uvedení. K tomu v některých obdobích nedošlo. Taktéž obecné soudy neuvedly, v jakém režimu v době uvedení do volného daňového oběhu se vybrané výrobky nacházely, tedy zda šlo o režim podmíněného osvobození od spotřební daně nebo v režimu osvobození od spotřební daně. Obecné soudy rovněž vycházely z nesprávné právní úpravy ohledně statusu daňového subjektu společnosti B, které daňová povinnost nevznikla, neboť není subjektem, který je oprávněn v České republice uvádět minerální oleje do volného oběhu. Obecné soudy navíc nesprávně vypočítaly výši spotřební daně, neboť místo součinu základu daně a sazby daně pro příslušný vybraný výrobek při prodeji vycházely z hodnot při nákupu. 10. Obecné soudy taktéž do rozsahu zkrácené daně zahrnuly i daň za minerální oleje, které byly v době zásahu celní správy uskladněny na území Rakouska. Tím nepřípustně předjímaly, že i tyto oleje měly být vyvezeny zpět do České republiky a zde uvedeny do volného oběhu, o což se však nikdo ani nepokusil. 11. Ad 2) stěžovatel vyslovuje pochybnost nad úplností zjištěného skutkového stavu. Obecné soudy dle stěžovatele neobjasnily, zda a jakým způsobem mohlo dojít ke zkrácení spotřební daně a daně z přidané hodnoty ve smyslu ponechání si částek, které měly být odvedeny státu, jakož ani jak se měl stěžovatel v této věci neoprávněně obohatit. 12. Ad 3) stěžovatel namítá, že odůvodnění napadeného rozhodnutí vrchního soudu je nedostatečné. Vrchní soud toliko zkopíroval některé pasáže napadeného rozsudku krajského soudu a uvedl, že s nimi souhlasí, aniž by je obohatil o své úvahy a aniž by vypořádal jeho námitky. Stěžovatel si tak klade otázku, zda vrchní soud dané věci vůbec porozuměl a zda se jeho námitkami zabýval. Stěžovatel dále rozebírá počty stránek a jejich distribuci mezi jednotlivé části napadeného usnesení vrchního soudu, z nichž patrně dovozuje, že k porušení jeho ústavně zaručených základních práv došlo tím, že se vrchní soud vypořádal s jeho námitkami na 1,5 strany a Nejvyšší soud dokonce jen třemi větami. Z hlediska ústavněprávních požadavků je tak odůvodnění napadených rozhodnutí vrchního soudu protiústavní, k čemuž se stěžovatel dovolává četných judikátů Ústavního soudu. 13. Ad 4) stěžovatel v kontextu předchozí námitky pokračuje tím, že jestliže se za této situace argumentací stěžovatele zabýval až Nejvyšší soud, došlo tím k porušení práva stěžovatele na zákonného soudce, neboť Nejvyšší soud je v řízení o dovolání vázán skutkovým stavem tak, jak jej zjistily nalézací a odvolací soud, tedy skutkové vady nepřezkoumává. Námitkou nevypořádání se s argumentací stěžovatele se pak Nejvyšší soud ani nezabýval. 14. Ad 5) stěžovatel vyjadřuje svůj nesouhlas se skutkovými zjištěními obecných soudů a s oporou o judikaturu Nejvyššího soudu a komentářovou literaturu podrobně rozvádí své názory na to, jaké skutečnosti mají být pro uznání viny trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 240 trestního zákoníku zjištěny a proč má za to, že v jeho věci zjištěny nebyly. Rozsáhlou argumentaci stěžovatele u této námitky netřeba blíže rozebírat, neboť se jedná o ryzí skutkovou polemiku, jejíž vedení ani soudcování Ústavnímu soudu, jak bude rozvedeno níže, nepřísluší. Stručně lze její podstatu shrnout tak, že dle stěžovatele obecné soudy vycházely z toho, že nakoupené a vyvezené minerální oleje byly v plném rozsahu v České republice uvolněné do daňového oběhu pro pohon motorů. Povinnost zaplatit daň se však odvozuje až od uskutečněného zdaniteln