II.ÚS 746/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 746/23 ze dne 17. 1. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Davida Uhlíře a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. S., zastoupeného Mgr. Ing. Davidem Veselým, advokátem, sídlem Žitavského 496, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2022 sp. zn. 5 Tdo 651/2022, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2022 sp. zn. 8 To 266/2021 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 1. 2021 sp. zn. 3 T 45/2013, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Ústavnímu soudu byl dne 17. 3. 2023 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných soudních rozhodnutí obecných soudů, a to pro jejich rozpor s čl. 4, čl. 40 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu. II. Z první skutkové věty rozsudku odvolacího soudu se stručně řečeno podává, že stěžovatel v období od 15. 8. 2008 do 15. 10. 2009 úmyslně neplnil svou zákonnou povinnost, neodvedl předepsané pojistné za zaměstnance jím ovládané společnosti A, přesto, že povinné částky byly sráženy z jejich hrubé mzdy, a tímto jednáním zkrátil příjem poškozené Pražské správy sociálního zabezpečení v celkové výši nejméně 299 379 Kč. Ve stejném období pak úmyslně neodvedl úhrn sražených záloh na daň z příjmu fyzických osob za zaměstnance jím ovládané společnosti A přesto, že povinné částky byly zaměstnancům sráženy z jejich hrubé mzdy, a tímto jednáním zkrátil příjem poškozené České republiky o částku 427 742 Kč. V období od 15. 7. 2008 nejméně do 15. 10. 2009 úmyslně neplnil svou zákonnou povinnost a neodvedl zdravotním pojišťovnám předepsané pojistné na zdravotní pojištění za zaměstnance společnosti A, a to přesto, že povinné platby byly až do 15. 10. 2009 sráženy z jejich hrubé mzdy a zkrátil tak příjem poškozených zdravotních pojišťoven v celkové výši nejméně 122 693 Kč. Z druhé skutkové věty rozsudku odvolacího soudu se podává, že stěžovatel jako jediný jednatel a jediný společník společnosti A, přesto, že si byl vědom, že jmenovaná společnost je předlužená a navíc jsou z ní za nevýhodných podmínek vyváděny výrobní prostředky do společnosti B, v důsledku čehož nebudou moci být uhrazeny všechny závazky společnosti, zadával nové objednávky zboží a služeb od externích dodavatelů a úmyslně udržoval stav, kdy nové objednávky byly činěny bez vyrozumění dodavatelů o špatném finančním stavu společnosti a o vysoké míře rizika, že faktury za objednané zboží a služby nebudou uhrazeny. Stěžovatel si byl podle obecných soudů vědom, že svým jednání může svým obchodním partnerům způsobit škodu, přičemž plánovitým neuhrazením objednávek zboží a služeb způsobil v rozsudku blíže určeným subjektům škodu v celkové výši 2 093 644, 55 Kč a pokusil se způsobit škodu ve výši 357 000 Kč. Za uvedené jednání byl stěžovatel rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 1. 2021 sp. zn. 3 T 45/2013 uznán vinným jednak trestným činem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na úrazové pojištění, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 zák. č. 140/1961 ve znění účinném do 31. 12. 2009 a jednak trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1 a odst. 3 tr. zákona, dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu, kterých se dopustil skutky uvedených v napadeném rozhodnutí. Stěžovateli byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 3 roků. Současně mu byl uložen trest zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti na dobu 2 let. Ke stěžovatelem podanému odvolání rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 2. 2022 sp. zn. 8 To 266/2021 tak, že zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a sám ve věci rozhodl tak, že uznal stěžovatele vinným jednak přečinem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1 zákoníku č. 40/2009 Sb. ve znění účinném od 1. 10. 2020 a jednak zločinem podvodu podle § 209 odst. 1 a odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, ve znění účinném od 1. 10. 2020, dílem dokonaným a dílem ve stádiu pokusu, kterých se dopustil skutky uvedenými v napadeném rozhodnutí. Stěžovateli byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků. Současně mu byl uložen též trest zákazu činnosti spočívající v zákazu vykonávat funkci statutárního orgánu obchodních korporací a družstev na dobu 2 roků. Následně podané dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl. Stěžovatel má za to, že obecné soudy pochybily, když neprovedly některé jím navržené důkazy, přičemž se s tímto svým postupem řádně nevypořádaly. Trestní stíhání probíhalo více než deset let a soudy tak měly dostatečný prostor na to, aby jím navržené důkazy provedly. V zásadě se mělo jednat o výslech celé řady svědků a o znalecký posudek. Městský soud v Praze ke stěžovatelem navrženým svědkům toliko konstatoval, že výslechy obhajobou navržených svědků považuje za nepodstatné pro posouzení skutkových okolností případu, a s odstupem 13 let jim dle soudu nelze přiznat objektivitu. Stěžoval má za to, že mu tak obecné soudy kladou k tíži délku trestního řízení. Stejně tak není zřejmé, z jakých závěrů městský soud vyšel, když hovoří o nepodstatnosti výpovědi jím navržených svědků. Stěžovatel chtěl jimi zpochybnit pravdivost výpovědi svědkyně K. a svědka D., tedy zaměstnanců společnosti A, na jejichž svědectví odvolací soud do značné míry postavil svůj závěr o naplnění skutkové podstaty obou trestných činů. V další části své argumentace stěžovatel namítal, že v jeho případě nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu podvodu. Právní závěry jsou v této části v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními obecných soudů. Ty se nepokoušely zjistit, kdy, kým a za jakých podmínek byly jednotlivé objednávky uskutečněny a na základě provedeného dokazování pouze generalizovaly, že veškeré úkony je třeba klást k tíži stěžovatele, a to pouze z titulu jeho výkonu funkce jednatele společnosti A a skutečnosti, že dané závazky společnosti zůstaly neuspokojeny. Soudy nehodnotily, jaké objektivní skutečnosti vedly k tomu, že některé závazky nebyly plně uspokojeny a jaké kroky stěžovatel podnikal ve snaze dosáhnout uspokojení závazků společnosti, kdy mimo jiné přišel i o veškerý svůj soukromý majetek. Při hodnocení úmyslu vybočily obecné soudy podle stěžovatele z mezí volného hodnocení důkazů a dostatečně se s provedenými důkazy nevypořádaly. Důkazy nebyly hodnoceny ve vzájemném kontextu a na základě jejich chybného hodnocení nebyla správně aplikována zásada in dubio pro reo. III. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Pokud jde o část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů provedenými obecnými soudy a dovozuje, že nebylo prokázáno, že by svým jednáním naplnil dispozici § 241 odst. 1 tr. zákoníku ve znění účinném od 1. 10. 2020 nebo § 209 odst. 1 a odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, odkazuje Ústavní soud na svou ustálenou judikaturu, dle níž je povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3 nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Namítá-li stěžovatel, že obecné soudy neprovedly jím navržené důkazy, je třeba připomenout, že je to právě obecný soud kdo v každé fázi řízení váží, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit, řečeno jinými slovy posuzuje též, nakolik se jeví návrhy stran na doplňování dokazování důvodné. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu. Z principu rovnosti účastníků ne