II.ÚS 747/26 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 747/26 ze dne 23. 4. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Přibáně a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti KSP Computer & Services, s. r. o., sídlem Havlíčkova 1680/13, Praha 1 - Nové Město, zastoupené JUDr. Jakubem Hlínou, LL.M., advokátem, sídlem Havlíčkova 1680/13, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. ledna 2026 č. j. 4 Afs 229/2024-48 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. září 2024 č. j. 15 Af 21/2023-62, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Finančního úřadu pro hlavní město Prahu, sídlem Štěpánská 619/28, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzené porušení svých práv na soudní ochranu a ochranu vlastnictví. 2. Nynější věc se týká rozsahu soudní kontroly při rozhodování správce daně o prominutí daňového penále. Z ústavní stížnosti a doručených písemností se podává, že vedlejší účastník 17 dodatečnými platebními výměry ze dne 21. 12. 2022 doměřil stěžovatelce daň z přidané hodnoty v celkové výši 10 027 878 Kč, protože jí neuznal nároky na odpočet daně. Týmiž rozhodnutími stěžovatelce uložil penále v celkové výši 2 005 582 Kč. Rozhodnutím ze dne 11. 7. 2023 vedlejší účastník posléze zamítl žádost stěžovatelky o prominutí penále podle § 259a a § 259c daňového řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2025. 3. Žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí o žádosti o prominutí penále zamítl Městský soud v Praze napadeným rozsudkem. Kasační stížnost stěžovatelky posléze zamítl také Nejvyšší správní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem. Podle správních soudů daňový řád počítá u prominutí penále se správním uvážením správce daně ("správce daně ... může prominout", viz § 259a odst. 2 téhož zákona). Daňový řád nezakládá nárok daňového subjektu na prominutí alespoň části penále. Správní uvážení ovšem nemůže být bezbřehé. Úvaha musí být konkrétně odůvodněna. Právě v tom se projevuje individualizace rozhodování o prominutí penále. Tehdy lze přihlédnout i k intenzitě a povaze jednání, za něž je penále ukládáno (zdrojovému jednání). Meze správního uvážení to obecně nevylučují. Není to ani v rozporu se zásadou dvojího přičítání. Zamítnutí žádosti o prominutí penále totiž není formou trestu. 4. Protože na prominutí není právní nárok, nemohlo dojít k porušení legitimního očekávání stěžovatelky. Totéž vyplývá z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 1. 2021 č. j. 1 Afs 236/2019-83, podle kterého nelze ke zdrojovému jednání přihlížet jen při hodnocení naplnění vylučovací klauzule podle § 259c odst. 2 daňového řádu. U samotného prominutí penále by ovšem mimo jiné bylo absurdní ke zdrojovému jednání nepřihlížet, protože tomu, kdo závažným způsobem hraničícím např. s trestnou činností právo porušil, by bylo s tímto porušením související penále vždy v nějaké výši prominuto. V nynější věci vedlejší účastník své správní uvážení odůvodnil povahou jednání stěžovatelky, tedy že stěžovatelka v 17 zdaňovacích obdobích předložila doklady nesplňující zákonné náležitosti, které se týkaly fiktivních plnění a daně ve výši cca 10 milionů Kč. Tyto úvahy odpovídají zásadě, že nikdo nemůže mít prospěch z protiprávního jednání. Je zřejmé, v čem vedlejší účastník spatřoval intenzitu, rozsah a okolnosti zdrojového jednání. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka tvrdí, že správní soudy při přezkumu prominutí penále uplatňují excesivně zdrženlivý přístup ke správnímu uvážení správce daně. Soudy tak nejsou schopny posoudit, zda je trest individualizovaný, předvídatelný a rozhodování správce daně konzistentní. Chybí kritický přezkum prominutí penále. Dále stěžovatelka tvrdí, že se správní soudy vypořádaly s jejími námitkami pouhým odkazem na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu. Z napadených rozhodnutí také není zřejmé, v čem spočívala intenzita a povaha zdrojového jednání, tedy jaké jsou konkrétní okolnosti případu stěžovatelky. Přístup správních soudů nadto porušuje princip legality, zákaz libovůle a požadavek předvídatelnosti výkonu veřejné moci, protože jeho důsledkem je zákonem nepředpokládané rozšíření správního uvážení: daňový řád nestanoví, že zdrojové jednání odůvodní zamítnutí žádosti o prominutí penále, na rozdíl od rozsahu součinnosti daňového subjektu (§ 259a odst. 2 daňového řádu). 6. Správní soudy akceptují rozhodování správce daně bez náležité individualizace správní úvahy - akceptují tak rozhodování arbitrární. Z rozhodování správce daně přitom musí být zřejmé úvahy o intenzitě a povaze jednání, pro které nebylo penále prominuto. Konečně stěžovatelka namítá porušení zásady dvojího přičítání: při prominutí penále se znovu hodnotí tytéž skutkové okolnosti, které správce daně již jednou promítnul do primárního daňového posouzení a uložení penále. Stěžovatelka zde zdůrazňuje oproti Nejvyššímu správnímu soudu, že penále je sankcí, zatímco jeho prominutí je "zákonem předvídaný korektiv jeho dopadů". Problém podle stěžovatelky představuje zacyklená a mechanická úvaha, že prominutí penále se neposkytne, neboť došlo k jeho uložení. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, je včasná a přípustná. Stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud rovněž akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů, je proto věcí (správních) soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze u tzv. kvalifikovaných vad. 9. K uplatněným námitkám stěžovatelky Ústavní soud v nynější věci žádné kvalifikované vady neshledal. Správní soudy se vypořádaly s podstatou nyní předložené argumentace, kterou stěžovatelka uplatnila již dříve v řízení. Že ve vyřízení žádosti stěžovatelky o prominutí penále není žádný ústavní deficit, lze dovodit z odůvodnění napadených rozhodnutí a předcházející judikatury správních soudů. Nosné závěry napadených rozhodnutí z ústavního hlediska obstojí. 10. Ústavní soud nespatřuje žádný ústavní deficit v obecném závěru (vycházejícím z ustálené judikatury), že v mezích správního uvážení u prominutí penále podle daňového řádu lze přihlížet k tzv. zdrojovému jednání. Ústavní soud se ztotožňuje s úvahami, že z podstaty správního uvážení, které daňový řád v § 259a odst. 2 stanoví, vyplývá oprávnění přihlížet i k povaze a intenzitě jednání, které vedlo k samotnému uložení penále. Ústavní soud v tom nejprve nespatřuje porušení principu legality. Výklad daňového řádu učiněný správními soudy (potažmo především rozšířeným senátem Nejvyššího správního soudu v usnesení sp. zn. 1 Afs 236/2019) byl přijat standardními výkladovými metodami a není excesivní. Ostatně obdobně by bylo možné s odkazem na princip legality zacházet s každým kritériem, které zákon výslovně nezmiňuje, ale které by správce daně v rámci správního uvážení hodnotil. Tím by zjevně nezamyšleně bylo možné bez dalšího a předem vyloučit v podstatě jakékoli úvahy správce daně a tím zabránit uplatnění zákonem předpokládaného správního uvážení prakticky v každé situaci. Takové pojetí principu legality tedy Ústavní soud odmítá. 11. Ve své judikatuře Ústavní soud dále vychází z předpokladu, že správní uvážení nesmí vést k nepodloženým rozhodnutím a k libovůli orgánů, které ve správním řízení rozhodují. Správní uvážení musí probíhat vždy v mezích stanovených ústavním pořádkem, příslušnou právní normou či základními zásadami, jimiž je rozhodování správních orgánů ovládáno [nález ze dne 12. 12. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 31/08 (N 202/67 SbNU 591, č. 38/2013 Sb.)]. Ze samotné možnosti užít správní uvážení ještě neplyne, že by snad správní orgán mohl postupovat libovolně [bod 44 nálezu ze dne 27. 6. 2017 sp. zn. Pl. ÚS 21/16 (N 110/85 SbNU 793, č. 282/2017 Sb.)]. Jak také správní soudy přiléhavě v napadených rozhodnutích zdůrazňují, je jejich úkolem zkoumat, zda správní orgán z mezí správního uvážení nevybočil nebo správní uvážení nezneužil. Nastavený mechanismus přezkumu uvedené zásady neporušuje. Jak bude blíže rozvedeno níže, ani v nynější věci k žádnému excesu nedošlo. 12. Obdobně na možnost správního uvážení hledí judikat