II.ÚS 753/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 753/23 ze dne 5. 4. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatele M. U., zastoupeného Mgr. Taťánou Malmstedt Kolářovou, advokátkou, se sídlem Bělehradská 9, Ústí nad Labem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2022, č. j. 21 Co 220/2022-1923, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností se stěžovatelka podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví specifikovaného rozhodnutí, a to z důvodu tvrzeného porušení svých ústavně zaručených práv. 2. Stěžovatel je otcem nezletilé dcery, nezletilého syna a dříve nezletilé dcery. Obvodní soud pro Prahu 5 upravil poměry rodičů k dětem v rozsudku ze dne 23. 3. 2022 č. j. 50 Nc 6052/2019-1599. V řízení o úpravě poměrů pro dobu do a po rozvodu manželství a o úpravě styku zastavil řízení o výchově již zletilé dcery (výrok I) a stěžovateli stanovil dlužné a běžné výživné (výroky II a III). Nezletilá dcera byla svěřena do péče matky (výrok IV), oběma rodičům bylo vypočteno dlužné a stanoveno běžné výživné na toto dítě (výroky V až VIII). Návrh na úpravu styku otce s nezletilou dcerou soud zamítl (výrok IX). Nezletilý syn byl dále rozsudkem svěřen do střídavé péče rodičů s místem předávání nezletilého ve škole, event. v místě bydliště rodiče (výrok X). Dále bylo oběma rodičům určeno dlužné a stanoveno běžné výživné na toto dítě (výroky XI až XIV) s tím, že tato úprava platí i pro dobu po rozvodu manželství rodičů (výrok XV). 3. Proti rozsudku obvodního soudu brojila matka nezletilých (vedlejší účastnice) i zletilá dcera. Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem částečně změnil rozhodnutí obvodního soudu. Znovu vypočetl dlužné a běžné výživné ve vztahu ke stěžovateli (změnil tedy výroky II, III, V a VI, XI a XII rozsudku obvodního soudu). Nezletilého syna svěřil do výlučné péče matky a v té souvislosti upravil styk stěžovatele s ním. Městský soud zdůraznil, že v době mezi vydáním rozsudku soudu prvního stupně a rozhodováním odvolacího soudu došlo na straně nezletilého chlapce k zásadní změně. Přestože od doby rozpadu manželského soužití rodičů byl v jejich faktické střídavé péči a sám deklaroval, že mu tento stav vyhovuje, v druhé polovině června 2022 vyjádřil přání zůstat v péči matky. K takovému rozhodnutí nezletilého nepochybně přispěl fakt, že se otec odstěhoval ze svého dosavadního bydliště (a dosavadního bydliště celé rodiny) v P. do T., ke své nové partnerce. Vzhledem k tomu, že nezletilý je dítětem školního věku, znamenala by změna otcova bydliště do místa značně vzdáleného od P. nutnost návštěvy dvou školských zařízení. Problematický vztah otce k nezletilé dceři rovněž nepřispěl k vůli nezletilého u otce pobývat. K těmto změnám městský soud přihlédl dle § 28 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ("z.ř.s."), a změnil výrok X. prvostupňového rozsudku podle § 220 odst. 1 zákona č. 99/1963, občanského soudního řádu, ("o.s.ř.") za použití § 1 odst. 3 z.ř.s. tak, že svěřil nezletilého do péče matky. Městský soud v Praze rovněž přisvědčil námitkám matky a zletilé dcery týkající se výměry výživného ve vztahu ke zletilé. Městský soud zdůraznil, že se celým opatrovnickým sporem prolínala základní otázka, jaké jsou skutečné příjmy stěžovatele, neboť výše jím dokládaných příjmů neodpovídala jeho nákladům nejen na jeho potřeby, ale ani na potřeby dětí, ani jeho celkové životní úrovni. Výdaje byly ve vztahu k těmto příjmům ve výrazném nepoměru. Podle § 915 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen "o. z.), má být životní úroveň dítěte zásadně shodná s životní úrovní rodičů. Toto hledisko předchází hledisku odůvodněných potřeb dítěte, přičemž soud odkázal na nález sp. zn. I. ÚS 299/06 ze dne 12. 9. 2006 (N 158/42 SbNU 297), nález sp. zn. II. ÚS 1619/07 ze dne 1. 2. 2008 (N 27/48 SbNU 377), a nález sp. zn. I. ÚS 1356/16 ze dne 12. 9. 2016 (N 170/82 SbNU 647). Stěžovatelem vykázaný příjem naprosto neodpovídal faktické životní úrovni rodiny. Dvě dcery navštěvovaly soukromou střední školu s poměrně vysokým školným, rodina jezdila na dovolené do zahraničí, a to i do exotických zemí, byt ve společném jmění manželů byl koupen bez pomoci úvěru apod. Stěžovatel se věnoval golfu, tenisu, děti navštěvovaly řadu kroužků. Odvolací soud vycházel co do příjmů z daňových přiznání obchodních korporací, v nichž je stěžovatel jediným společníkem a jednatelem, jakož i z výpisů z účtu. Dospěl k závěru, že jako základ pro stanovení výše výživného otce lze vycházet z příjmu minimálně 200 000 Kč měsíčně čistého a z toho vycházel při novém stanovení dlužného a běžného výživného u všech dětí - odkázal přitom na nález sp. zn. IV. ÚS 650/15 ze dne 16. 12. 2015 (N 217/79 SbNU 489), dle kterého v případě výjimečně vysokých příjmů povinného rodiče nelze postupovat mechanicky stanovením nepřiměřeného výživného. 4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti výslovně napadl výroky II, IV, a XII rozsudku Městského soudu v Praze týkající se dlužného výživného na všechny děti, resp. konkrétně jeho zvýšení městským soudem. Ve své ústavní stížnosti nejprve stěžovatel popsal vlastní pohled na vztahy s dětmi. Ztrátu nezletilé dcery v rovině péče o ni nesl velmi těžce, postoj této dcery vůči němu významně ovlivnila matka. Děti trpí syndromem zavrženého rodiče. Vztah stěžovatele k dětem byl ze strany ostatních účastníků silně dramatizován, stěžovatel byl matkou trvale očerňován. Stěžovatel namítá nezohlednění (nezapočtení) některých jím předložených plateb z minulosti. V tomto smyslu shledává nedostatek odůvodnění napadeného rozsudku a pro úplnost přednesl Ústavnímu soudu vlastní výpočet dlužného výživného k dětem. Výživné v rozdílu statisíců pak překračuje finanční možnosti stěžovatele. Soud do příjmů stěžovatele zahrnul příjmy jeho společnosti, ta má však vlastní věřitele a je od stěžovatele oddělena. Stěžovatel má za to, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad běžných zákonů a jejich použití na jednotlivý případ přísluší obecným soudům a nežádá přezkum tohoto u Ústavního soudu. Městský soud v Praze se však dopustil svévolného přístupu ústavní úrovně při zjišťování dluhu stěžovatele. Tím je dán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry a částečná nepřezkoumatelnost v části výroků o dlužném výživném pro každé dítě. Nad rámec stěžovatel poukázal na zhoršení jeho psychického stavu a neschopnost dlouhodobě výživné splácet. Stěžovatel má za to, že městský soud napadeným rozhodnutím porušil jeho ústavně zaručená práva na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod a na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy, proto navrhuje rozhodnutí městského soudu zrušit. 5. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a její ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). 6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 7. Pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. 8. Ústavní soud předně podotýká, že řízení o ústavní stížnosti již není pokračováním opatrovnického řízení před obecnými soudy, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem, jak je popsáno výše. Nelze se v něm tedy úspěšně domáhat vlastního hodnocení skutečností. Ústavní soud tedy do rozhodování obecných soudů zasahuje pouze v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu. Jeho úkolem je především posoudit, zda soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele a zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte, zda byly shromážděny potřebné důkazy a zda byla rozhodnutí vydaná v průběhu řízení náležitě odůvodněna [srov.