II.ÚS 759/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 759/24 ze dne 24. 4. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Josefa Ricza, zastoupeného JUDr. Petrem Bauerem, advokátem, sídlem Business Park Košíře, Jinonická 804/80, Praha 5 - Košíře, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. prosince 2023 č. j. 7 Cmo 237/2023-108 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. listopadu 2023 č. j. 18 Cm 196/2023-55, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti AGRO Hoštka a. s., sídlem Litoměřická 260, Hoštka, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny a podle čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením, vydaným v řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady ze dne 14. 6. 2023, zamítl stěžovatelův návrh na nařízení předběžného opatření, kterým by vedlejší účastnici zakázal - pod sankcí absolutní neplatnosti - svolat valnou hromadu, která byla svolána na 20. 11. 2023 s pořadem specifikovaným ve výroku rozhodnutí, jakož i náhradní valnou hromadu a další valné hromady se stejným či co do významu obdobným pořadem jednání (výrok I), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Krajský soud dospěl k závěru, že zde není žádná potřeba zatímní úpravy poměrů účastníků ve smyslu § 74 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen "o. s. ř."), neboť vedlejší účastnice stěžovatele na valnou hromadu svolanou na 14. 6. 2023 sice nepozvala, ale snaží se to napravit svoláním nové valné hromady se stejným pořadem jednání na den 20. 11. 2023, přičemž není právní důvod jí v tom bránit, jestliže ani navrhovatel netvrdil jiné pochybení při konání valné hromady a navržené body pořadu jednání nezakládají důvod se domnívat, že jejich projednáním bude porušen zákon, vznikne škoda nebo budou porušena stěžovatelova práva. 3. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením usnesení krajského soudu ve výroku I potvrdil a ve výroku II ho změnil tak, že se o náhradě nákladů řízení nerozhoduje. Ve věci samé vrchní soud konstatoval, že stěžovatel jednak neosvědčil své tvrzení o obcházení (porušení) svých akcionářských práv i práv dalších akcionářů vedlejší účastnice, jednak zde není dána nutnost zatímní úpravy poměrů, a to v podstatě ze stejných důvodů, jaké uvedl krajský soud, nadto by nařízení předběžného opatření nemělo smysl (nebylo by vykonatelné), jestliže již v době rozhodování ke konání valné hromady mělo dojít. II. Stěžovatelova argumentace 4. Stěžovatel poukazuje na chaos v rozhodování valné hromady, který má snižovat legitimitu rozhodování orgánů vedlejší účastnice "na nulu", a vysvětluje, že se návrhem na nařízení předběžného opatření (podaným s odkazem na § 102 o. s. ř.) domáhal toho, aby vedlejší účastnici bylo zakázáno konání "duplicitní" valné hromady, dokud nebude rozhodnuto o žalobě na neplatnost jejího usnesení ze dne 14. 6. 2023. Obecným soudům vytýká, že institut určení neplatnosti usnesení valné hromady staví "na hlavu", s odůvodněním, že bude-li valná hromada konaná dne 20. 11. 2023 opět neplatná a "napraví-li" to vedlejší účastnice svoláním třetí či čtvrté valné hromady, pak tento institut nebude mít žádný smysl. 5. Podle stěžovatele má ústavněprávní rozměr zejména "nevčasnost" rozhodování vrchního soudu. K tomu uvádí, že sám postupoval s maximálním urychlením, ihned po doručení výše uvedeného usnesení krajského soudu podal kompletní odvolání, k vydání napadeného usnesení vrchního soudu došlo až po 40 dnech a k doručení jeho písemného vyhotovení až po 70 dnech. Stěžovatel současně odmítá zakončení věci vrchním soudem v duchu, že když už náhradní "duplicitní" valná hromada proběhla, tak to "nechme být". 6. Závěrem stěžovatel zdůrazňuje, že pochybení vedlejší účastnice nelze zhojit konáním další "duplicitní" valné hromady, přičemž předestírá řadu sporných právních otázek, které v důsledku takového postupu vedlejší účastnice mohou vyvstat a na které on nemá žádnou odpověď. Konání vedlejší účastnice považuje stěžovatel za výrazný zásah do svých vlastnických a majetkových práv. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 9. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost směřuje proti soudnímu rozhodnutí o návrhu na nařízení předběžného opatření, Ústavní soud připomíná svůj ustálený názor, podle něhož způsobilost předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) k zásahu do základních práv a svobod vyloučit nelze, současně však zásah v této formě zpravidla nedosahuje ústavněprávní intenzity, neboť při rozhodování o nařízení předběžného opatření se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků soudního řízení s konečnou platností, nýbrž jde o opatření dočasné, jímž není prejudikován konečný výsledek sporu, resp. o zatímní úpravu práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv dotčenému účastníkovi bude posléze poskytnuta konečným rozhodnutím ve věci [srov. např. nález ze dne 14. 9. 1994 sp. zn. IV. ÚS 43/94 (N 41/2 SbNU 27), usnesení ze dne 29. 3. 2000 sp. zn. IV. ÚS 488/99, ze dne 8. 11. 2000 sp. zn. IV. ÚS 115/2000, ze dne 14. 6. 2007 sp. zn. II. ÚS 44/06 a mnohá další; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. 10. Ústavní soud se proto zpravidla nepovažuje být oprávněn zasahovat do rozhodování o předběžných opatřeních, maje za to, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření s ohledem na konkrétní okolnosti případu je v kognici obecných soudů [srov. nálezy ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171) nebo ze dne 21. 11. 2001 sp. zn. IV. ÚS 189/01 (N 178/24 SbNU 327), usnesení ze dne 3. 3. 2011 sp. zn. III. ÚS 3365/10, ze dne 28. 6. 2012 sp. zn. II. ÚS 2010/12 nebo ze dne 27. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 909/14]. Ústavnímu soudu tak zásadně nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů o (ne)důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, jeho úlohou je ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny [viz např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), usnesení ze dne 5. 2. 2013 sp. zn. III. ÚS 155/13]. 11. Vzhledem k námitkám v ústavní stížnosti obsaženým se Ústavní soud zabýval tím, zda napadená soudní rozhodnutí nejsou projevem svévole. Odhlédne-li od skutečnosti, že stěžovatel svým návrhem požadoval zakázat svolání valné hroma