II.ÚS 767/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 767/23 ze dne 25. 4. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatelky Stellart s.r.o., se sídlem v Teplicích, Krupská 12, zastoupené Mgr. Ing. Miroslavem Plevou, advokátem, se sídlem v Teplicích, Krupská 264/12, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 2155/2022-372 ze dne 13. prosince 2022, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 11 Co 1027/2016-345 ze dne 20. ledna 2022, a rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 1017/2021-315 ze dne 25. května 2021, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že zasáhla do jejího vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces čl. 36 odst. 1 Listiny. 2. V projednávané věci se jedná o případ s bohatou procesní historií, protože v něm hned dvakrát zasahoval Nejvyšší soud svým kasačním rozsudkem (přičemž v pořadí druhý je napaden touto ústavní stížností). Předmětem řízení je spor mezi stěžovatelkou, obchodní korporací, a vedlejším účastníkem, fyzickou osobou. Ve věci je aplikován zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013. Klíčovou otázkou (velmi zjednodušeně) je, zda šlo v nyní projednávané věci dodatečně (tj. dodatkem ke kupní smlouvě) a platně navýšit kupní cenu. 3. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatelka s vedlejším účastníkem uzavřela kupní smlouvu ze dne 27. 11. 2009, kterou vedlejší účastník prodal stěžovatelce pozemky za kupní cenu 377 970 Kč, která byla stanovena znalcem. Vlastnické právo stěžovatelky k těmto nemovitostem bylo zapsáno v katastru nemovitostí s právními účinky vkladu ke dni 30. 11. 2009. Stěžovatelka kupní cenu vedlejšímu účastníkovi zaplatila dne 15. 12. 2009 a tato skutečnost byla i uvedena v dodatku č. 1 ke kupní smlouvě (který je datován dnem 15. 2. 2010). Obsahem dodatku ke kupní smlouvě bylo navýšení původní kupní ceny o 1 589 720 Kč a závazek stěžovatelky tuto částku zaplatit vedlejšímu účastníkovi ve splátkách počínaje dnem 20. 2. 2010 po 100 000 Kč měsíčně s výjimkou první a poslední splátky. Nesporným mezi účastníky bylo, že stěžovatelka dle uvedeného dodatku zaplatila vedlejšímu účastníku celkem 600 000 Kč. Podanou žalobou se pak stěžovatelka domáhala vrácení částky 300 000 Kč, tedy splátky uhrazené dne 20. 3. 2010, dne 20. 4. 2010 a dne 20. 8. 2010. Sporným mezi účastníky zůstalo, v jaké skutečné výši byla sjednána kupní cena i důvod podepsání dodatku ke kupní smlouvě. 4. Podle rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 30. 8. 2016, č. j. 20 C 32/2012-205, byla prokázána časová souvislosti mezi dobou sjednání tohoto dodatku a zveřejněním záměru vystavět v obci fotovoltaickou elektrárnu (dále jen "FTV") - za aktivní účasti žalovaného vedlejšího účastníka. Nepodařilo se ovšem zjistit, zda důvodem navýšení kupní ceny byla skutečně faktická odměna vedlejšímu účastníkovi za to, že na "jeho" pozemku nedojde k výstavbě FTV. Okresní soud v Teplicích rozsudkem ze dne 30. 8. 2016, č. j. 20 C 32/2012-205 uložil žalovanému vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovatelce částku 300 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8 % ročně z částky 100 000 Kč od 20. 4. 2010 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 100 000 Kč od 20. 8. 2010 do zaplacení a na nákladech řízení částku 213 996,30 Kč k rukám advokáta, vše do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.) a žalobu zamítl, pokud se žalovaný domáhal uložení povinnosti žalobkyni zaplatit mu částku 989 720 Kč s příslušenstvím (výrok II.). 4. Krajský soud v Ústí nad Labem (jako soud odvolací) v záhlaví uvedeným rozsudkem ze dne 20. 1. 2022 změnil rozsudek okresního soudu ve výroku I. tak, že žalobu, kterou se stěžovatelka domáhá uložení povinnosti vedlejšímu účastníkovi zaplatit stěžovatelce částku 300 000 Kč s příslušenstvím, zamítl. Ve výroku II. jej změnil tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 989 720 Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím ve výroku, jinak jej v tomto výroku potvrdil (první výrok). Dále pak rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a před odvolacím soudem (druhý a třetí výrok). Krajský soud v Ústí nad Labem takto rozhodl poté, co Nejvyšší soud v pořadí již druhým - ústavní stížností napadeným - rozsudkem ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1017/2021, zrušil rozsudek odvolacího soudu ze dne 8. 10. 2020, č. j. 11 Co 1027/2016-293, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (jako první vydal Nejvyšší soud kasační rozsudek ze dne 3. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4168/2019). Nejvyšší soud totiž ve svých rozsudcích považoval dodatek o navýšení kupní ceny za platné ujednání. 5. Proti napadenému rozsudku odvolacího soudu ze dne 20. 1. 2022 podala stěžovatelka dovolání, a to výslovně do výroku I. až III. Jeho přípustnost spatřovala v téže otázce, kterou rozvíjí v ústavní stížnosti. Tedy zda okolnost, že byl dodatek ke kupní smlouvě sjednán až po vkladu vlastnického práva k převáděným nemovitostem do katastru nemovitostí, sama o sobě způsobuje či nezpůsobuje neplatnost takového dodatku, přičemž tuto otázku vnímá stěžovatelka jako nejednotně (rozdílně) rozhodovanou ze strany Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud nicméně její dovolání napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné, neb rozpor v judikatuře nespatřoval. Upozornil, že již ve svých předchozích kasačních rozhodnutích (ze dne 3. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4168/2019, a ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1017/2021), se pokusil stěžovatelce osvětlit, že v jejím případě (na rozdíl od namítané judikatury) soudy nižších stupňů neměly o platnosti původní kupní smlouvy jakékoliv pochybnosti. Účastníci řízení při uplatnění vznesených nároků vycházeli z platnosti uzavřené kupní smlouvy. Závěry plynoucí z namítaných rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2000, sp. zn. 22 Cdo 871/2000, a ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 21 Cdo 3625/2008, byly přijaty toliko v souvislosti s řešením otázky neplatnosti původní kupní smlouvy podle ustanovení § 39 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013 (a nemožnosti ji zhojit dodatkem ke kupní smlouvě), respektive v souvislosti s výkladem § 46 odst. 2 občanského zákoníku v tomto znění. Se stěžovatelkou namítanou plejádou rozhodnutí se Nejvyšší soud vypořádal již v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4205/2011. V případě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 33 Cdo 4661/2017, pak jde o rozhodnutí, v němž se soud s předestřenou otázkou výslovně nevypořádal. Podle Nejvyššího soudu byl závěr odvolacího soudu o platnosti dodatku ke kupní smlouvě v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. již výše citované předchozí rozsudky dovolacího soudu vydané v této věci), podle níž na platnosti dodatku kupní smlouvy nemohla ničeho změnit sama o sobě okolnost, že byl sjednán teprve poté, co na základě původně uzavřené kupní smlouvy bylo již vloženo vlastnické právo k převáděným nemovitostem do katastru nemovitostí, a byla uhrazena kupní cena. Ke stejnému závěru přitom dospěl Nejvyšší soud i ve výše citovaném rozsudku sp. zn. 29 Cdo 4205/2011, a neodchyluje se od něj ani v novější judikatuře (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2021, sp. zn. 22 Cdo 173/2021). II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti napadá druhý kasační rozsudek Nejvyššího soudu, rozhodnutí soudu odvolacího a následné odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem. Rozhodnutími podle ní došlo k porušení jejího ústavně garantovaného práva vlastnit majetek, jakož i k porušení zákonného soudce (práva na spravedlivý proces). Věc měla být předložena velkému senátu, neboť judikatura je rozporná. Její dovolání tak nemělo být odmítnuto. Stěžovatelka rozsáhle rekapituluje průběh řízení a poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 4661/2017-127 ze dne 26. 2. 2019, vycházející z rozsudku ze dne 21. 8. 2000, sp. zn. 22 Cdo 871/2000 a ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 21 Cdo 3625/2008). III. Posouzení Ústavním soudem 7. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je rovněž právně zastoupena advokátem dle § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svých práv. 8. Ústavní soud opakovaně připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl.