II.ÚS 772/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 772/23 ze dne 8. 8. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jana Svatoně a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Milana Chytila, sídlem Vrchlického sad 1963/6, Brno, správce konkursní podstaty úpadce ICOM a.s., zastoupeného Mgr. Ing. Lucií Türkovou, advokátkou, sídlem Vrchlického sad 1963/6, Brno, proti výroku II rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 1. 2023 č. j. 8 Cmo 216/2022-514, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Ústavnímu soudu byl dne 21. 3. 2022 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedené části soudního rozhodnutí. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po formální stránce a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu. II. Stěžovatel se jako správce konkursní podstaty úpadce ICOM, a.s., žalobou proti Mgr. Marii Leopoldové (dále jen "vedlejší účastnice") domáhal náhrady škody, kterou úpadci měla způsobit, když jakožto statutární orgán vedla deset soudních řízení v rozporu s požadavkem péče řádného hospodáře, a úpadci tak byla uložena povinnost k náhradě nákladů řízení. Ve věci nejprve rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 17. 2. 2021 č. j. 73 Cm 2/2019-243, proti němuž oba účastníci řízení podali odvolání. Podáním ze dne 11. 10. 2021 vzal stěžovatel v průběhu odvolacího řízení žalobu co do částky 122 273 Kč s příslušenstvím zpět, neboť na základě pravomocného rozsudku vydaného v paralelně vedeném řízení uvedenou částku zaplatil advokát, který úpadce zastupoval v podkladových řízeních. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 11. 2021 č. j. 5 Cmo 166/2021-325, bylo řízení v tomto rozsahu zastaveno a ve zbývající části byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Krajský soud opětovně rozhodl rozsudkem ze dne 15. 6. 2022, č. j. 73 Cm 2/2019-429, proti kterému oba účastníci podali odvolání. Stěžovatel namítal nesprávný výpočet nákladů řízení a oproti přiznaným 40 001,50 Kč se domáhal částky 110 100 Kč. Vrchní soud výrokem II rozsudku ze dne 17. 1. 2023 č. j. 8 Cmo 216/2022-514, změnil výrok o nákladech řízení tak, že je vedlejší účastnice povinna zaplatit částku 34 793 Kč. V části, v níž byla žaloba vzata zpět, dle obecných soudů stěžovatel nebyl úspěšný a nelze mu za ni přiznat náhradu nákladů řízení podle § 146 odst. 2 věty druhé zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť příčinou zpětvzetí nebylo výlučně chování žalované (vedlejší účastnice). Stěžovatel se domnívá, že uvedenou částí napadeného rozhodnutí bylo zasaženo do jeho práv garantovaných v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Je přesvědčen, že příčinou zpětvzetí bylo chování vedlejší účastnice, měla mu proto být přiznána náhrada nákladů řízení v celém rozsahu. Z toho důvodu se ústavní stížností domáhá zrušení uvedených soudních rozhodnutí. III. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud se k otázce náhrady nákladů řízení ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjádřil rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující indikaci porušení základních práv a svobod. Ústavní soud při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před soudy vedlejší, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například pokud zjistí extrémní rozpor s principy spravedlnosti nebo že by bylo zasaženo i jiné základní právo (srov. např. nález ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 653/03, či usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02, nebo ze dne 28. 6. 2012 sp. zn. II. ÚS 2135/12). K takovému kvalifikovanému excesu však v posuzovaném případě nedošlo. Stěžovatel se domáhá aplikace § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř., podle kterého je žalovaný povinen hradit náklady řízení, byl-li pro jeho chování vzat zpět návrh, který byl podán důvodně. Dle stěžovatele vedlejší účastnice porušila svoji informační povinnost, a stěžovatel tak byl nucen domáhat se náhrady škody dvěma žalobami podanými paralelně proti vedlejší účastnici a proti advokátovi úpadce z dřívějších řízení. Následný úspěch v řízení proti advokátovi byl důvodem částečného zpětvzetí žaloby proti vedlejší účastnici. Kdyby však vedlejší účastnice informační povinnost splnila, stěžovatel by proti ní žalobu nepodal. Prvotní příčinou zpětvzetí tedy bylo chování žalované (vedlejší účastnice) ve smyslu § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. Rozhodovaní o nákladech občanského soudního řízení je zásadně ovládáno pravidlem úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). Je-li však řízení zastaveno, stává se tímto kritériem zavinění toho, kdo způsobil, že řízení nemohlo dospět do stadia meritorního rozhodování (§ 146 odst. 2 věta první o. s. ř.), tj. zavinění, že řízení muselo být zastaveno (srov. nález ze dne 17. 12. 2008 sp. zn. I. ÚS 315/07), přičemž zavinění se posuzuje z procesního hlediska (srov. nález ze dne 8. 10. 2019 sp. zn. I. ÚS 3778/18). Zvláštní pravidlo pro posuzování podmínek procesního zavinění stanoví § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř. při zastavení řízení pro zpětvzetí žaloby žalobcem; žalobce má právo na náhradu nákladů zastaveného řízení, vzal-li zpět svůj důvodně podaný návrh pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení). Otázka shora uvedeného procesního zavinění se proto zkoumá optikou tří samostatných předpokladů: 1. zpětvzetí žaloby žalobcem, 2. důvodnost žaloby a 3. chování žalovaného (nález ze dne 17. 1. 2017 sp. zn. III. ÚS 3592/16, či ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. III. ÚS 3447/15). Ústavní soud již dříve akceptoval závěry Nejvyššího soudu (byť s výhradami proti ryze formálnímu výkladu), že na důvodnost žaloby je třeba nahlížet z procesního hlediska jako na vztah výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce, vyplývá-li nárok na náhradu nákladů řízení z práva procesního, nikoli hmotného. Jde o to, zda se žalobce domohl uplatněného nároku, či nikoli. Je navíc lhostejné, zda žalovaný uspokojil žalobce, aniž by k tomu byl podle práva povinen. Rozhodné je, zda byl žalobcův požadavek uspokojen (srov. bod 21 a 22 nálezu ze dne 30. 6. 2020 sp. zn. IV. ÚS 682/20, a rozhodnutí Nejvyššího soudu v něm citovaná). V nynějším případě podmínka důvodnosti žaloby není splněna. Stěžovatel uplatnil dva domnělé nároky na náhradu stejné škody dvěma paralelně podanými žalobami proti dvěma odlišným osobám. Skutečnost, že se stěžovatel domohl nároku proti advokátovi úpadce z dřívějších řízení, neznamená, že se současně domohl také druhého nároku proti vedlejší účastnici. Přestože se stěžovatel v jiném řízení domohl náhrady škody, o domnělém nároku uplatněném v nynějším řízení rozhodnuto nebylo a ani nebyl uspokojen. Optikou výše popsaných kritérií proto žalobu v této části nelze považovat za důvodně podanou. Rozhodnutí odvolacího soudu lze vytknout, že je v tomto ohledu nejasné a není z něj zcela zřejmé, zda je založeno na stejné úvaze. Závěry jsou však ve výsledku v souladu s výše popsanými obecnými východisky. Z toho důvodu Ústavní soud neshledal důvod ke kasaci napadených rozhodnutí. Ze stejných důvodů Ústavní soud v závěrech obecných soudů neshledal relevantní rozpor se stěžovatelem uváděným nálezem sp. zn. IV. ÚS 682/20 ani s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2014 sp. zn. 23 Cdo 4097/2013. Stěžovatel argumentuje především ve vztahu k výkladu pojmu "chování žalovaného", přehlíží však, že nebyl splněn předpoklad důvodnosti žaloby. Ústavní soud proto konstatuje, že zásah do ústavně garantovaných práv neshledal. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. srpna 2023 Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu