II.ÚS 775/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 775/24 ze dne 20. 11. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Svatoně, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Pavla Šámala ve věci ústavní stížnosti stěžovatele B. J., zastoupeného JUDr. Ondřejem Kramperou, LL.M., advokátem se sídlem Kořenského 15/1107, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 20. prosince 2023 č. j. 4 VZN 1532/2023-781 a usnesení Vrchního soudu v Praze vydané dne 16. ledna 2024, sp. zn. 8 To 1/2024, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Ústavnímu soudu byl dne 18. 3. 2024 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to pro tvrzený rozpor s čl. 11 a 36 Listiny základních práv a svobod. 2. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu. II. 3. Policejní orgán Policie ČR Národní centrála proti organizovanému zločinu SKPV Expozitura Plzeň vede řízení a prověřování zejména proti O. M., J. M. a B. J. (stěžovateli), ovládajícím a jednajícím za spol. X. Skutek, pro který se prověřování vede, spočívá ve stručnosti v tom, že podezřelé osoby měly zneužít zboží T-Mobile, služby T-Mobile a zboží J&T Leasingová společnost pro své vlastní obohacení v rozporu se zákonem a uzavřenými smlouvami a způsobit spol. T-Mobile a spol. J&T Leasingová společnost škodu velkého rozsahu. Výnos z prověřované trestné činnosti se policejnímu orgánu v rozsahu údajné škody, nepodařilo zajistit, a proto bylo policejním orgánem provedeno zajištění majetkových hodnot (blíže určených pozemků ve vlastnictví stěžovatele) podle § 79g odst. 1 tr.ř. Ještě před zajištěním jedné ze sporných nemovitostí měl stěžovatel dohodnutou obchodní transakci, a to prodej nemovitosti. Smlouva byla uzavřena před zajištěním majetku stěžovatele, ale nebyla zrealizována, neboť podle smlouvy mělo nejprve dojít k vložení zástavního práva ve prospěch banky. V červnu 2023 podal stěžovatel státnímu zástupci žádost, aby povolil prodej nemovitosti s tím, že by získané peníze byly složeny na účet stěžovatele, který však již byl zajištěn. Ústavní stížností napadeným rozhodnutím státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze byl návrh zamítnut. Následně podaná stížnost byla ústavní stížností napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze zamítnuta. 4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že zásah do jeho vlastnického práva není přiměřený a nebyl zde naplněn princip proporcionality. Zajištění majetku je nástroj obecný a paušální, který zná výjimky ze svého plošného uplatnění, tedy povolení konkrétních úkonů. Smyslem zajištění majetku je pouze zabránění tomu, aby potenciální pachatel majetek, který nesouvisí s trestnou činností, nevzdálil z dosahu právních nástrojů veřejné moci. Stěžovatel doložil, že majetek jako celek nebude snížen a jeho prodejem se předejde škodě na něm. Je přitom vyloučeno, aby tento konkrétní majetek byl nějak potřebný pro účely trestního řízení jako takového. Obě napadená rozhodnutí jsou podle stěžovatele nepřezkoumatelná, neboť z nich nelze seznat, z jakého důvodu nebyla realizace kupní smlouvy povolena. III. 5. Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci Ústavním soudem a související zásadu zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Zmíněné zásady se specificky projevují též při posuzování ústavních stížností brojících proti rozhodnutím a zásahům orgánů veřejné moci učiněným v průběhu přípravného řízení trestního. To prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství. Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení v trestním procesu je tak nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení tzv. podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci, a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2006 sp. zn. III. ÚS 674/05, ze dne 5. 12. 2017 sp. zn. III. ÚS 2597/16 aj.). 6. Majetkové zajišťovací instituty upravené v ustanovení § 79 a násl. trestního řádu Ústavní soud obecně považuje za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 11 Listiny [srov. nález ze dne 13. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 3647/14 (N 147/78 SbNU 275)]. Zároveň však ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze proto přisvědčit tomu, že zajištění má stěžovatele zbavit dispozice s předmětnými věcmi na neomezeně dlouho. 7. Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností [srov. např. nález ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13 (N 206/71 SbNU 429), usnesení ze dne 1. 7. 2004 sp. zn. III. ÚS 125/04]. 8. Pro přezkoumávání rozhodnutí o použití dočasných majetkových zajišťovacích institutů Ústavní soud ve své rozhodovací praxi stanovil požadavky, jež jsou na taková rozhodnutí kladeny z pohledu ústavněprávního. Rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny), což znamená, že vyvozené závěry o naplnění podmínek uvedených v příslušných ustanoveních trestního řádu nemohou být ve zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, jež jsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2003 sp. zn. IV. ÚS 379/03). Jsou-li tyto požadavky dodrženy, a zásah státu respektuje přiměřenou (spravedlivou) rovnováhu mezi požadavkem obecného zájmu společnosti, který je zásahem sledován, a požadavkem na ochranu základních práv jednotlivce, Ústavní soud nepovažuje zajištění majetku za neústavní zásah do vlastnických práv dotčeného subjektu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2004 sp. zn. I. ÚS 554/03, ze dne 21. 5. 2019 sp. zn. I. ÚS 700/19 nebo ze dne 18. 5. 2021 sp. zn. II. ÚS 903/21). 9. V posuzovaném případě nebrojí stěžovatel primárně proti samotnému zajištění nemovitostí, ale proti tomu, že mu nebylo orgány činnými v trestním řízení umožněno, aby mohl s předmětem zajištění nakládat. K uvedenému lze konstatovat, že i když orgány činné v trestním řízení musí postupovat při výkonu svých pravomocí natolik zdrženlivě, aby dotčené osoby omezovaly pouze v nezbytně nutné míře, jejich základní úkoly jsou v nejobecnější rovině dány především ustanovením § 1 odst. 1 tr. ř. Nikoliv tedy v posuzování výhodnosti či nevýhodnosti směny již jednou zajištěného majetku. V případě, že by prodejem nemovitosti nedošlo ke změně hodnoty zajištění, jak tvrdí stěžovatel, nedochází zde ani ke změně hodnoty stěžovatelova majetku. V souvislosti s uvedeným stěžovatel např. neuvádí, z jakého důvodu by hodnota zajištěného majetku mohla v budoucnu klesat, a proto je nezbytné předmět zajištění zpeněžit, aby nebyl v budoucnu majetkově postižen. Zásah do práva vlastnit majetek v určité formě, zde nemovitosti, resp. peněz, nepovažuje Ústavní soud vzhledem k okolnostem případu za natolik zásadní, aby v samotném nepovolení prodeje předmětu zajištění byl shledán zásah do základních práv stěžovatele. 10. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. listopadu 2024 Jan Svatoň v. r. předseda senátu