II.ÚS 776/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 776/23 ze dne 18. 1. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., zastoupeného Mgr. Martinem Trojanem, advokátem, sídlem Nádražní 344/23, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. listopadu 2022 č. j. 4 Tdo 889/2022-1061, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 25. listopadu 2021 č. j. 14 To 170/2021-944 a proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 19. května 2021 č. j. 3 T 61/2019-882, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře, a Okresního soudu v Táboře, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Táboře (dále jen "okresní soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem uznal stěžovatele a právnickou osobu X (dále jen "střelecký klub") vinnými přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 a odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). Za uvedený přečin byl stěžovatel podle § 147 odst. 2 trestního zákoníku, za použití § 67 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku a § 68 odst. 1 a odst. 2 trestního zákoníku, odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 220 denních sazeb po 250 Kč, tedy v celkové výši 55 000 Kč. Podle § 58 odst. 5 trestního zákoníku mu bylo umožněno splácet tento trest v měsíčních splátkách po 4 600 Kč za tam specifikovaných podmínek. 3. Okresní soud po provedeném dokazování učinil jednoznačný závěr, že poškozený M. K. (dále jen "poškozený") byl zraněn střelou vystřelenou na úseku "A" střelnice v T. Tato střela se odrazila od pevného předmětu - nejspíše kamene a v důsledku toho střela opustila prostor střelnice. Poškozeného pak střela zasáhla na jeho pozemku ve S. vzdáleném téměř 2 km od střelnice. Jestliže se na úseku "A" střelnice, který byl určen též pro střelbu z dlouhých zbraní, nacházely na dopadišti valu pevné předměty (což bylo zřejmé i z ohledání místa činu), neměl být tento úsek střelnice provozován, neboť stěžovatel (odpovědný provozovatel) musel vědět, že k takové situaci může dojít. Stěžovatel tak byl jako statutární zástupce právnické osoby provozující střelnici podle platného provozního řádu střelnice zodpovědný za technický stav střelnice, zejména jejích výstražných a bezpečnostních prvků. Jednání stěžovatele je proto namístě hodnotit jako porušení důležité povinnosti vyplývající z jeho funkce. 4. Odvolání stěžovatele Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným usnesením zamítl podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Krajský soud namítané pochybení v dosavadním procesním postupu orgánů činných v trestním řízení nezjistil a dokazování, které provedl obvodní soud, označil za úplné a postačující plně ke zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností. Nepovažoval za nutné dokazování doplnit dalšími znaleckými posudky, neboť již v rozhodnutí obvodního soudu bylo dostatečně vysvětleno, k jakým závěrům kterých znaleckých posudků se obvodní soud přiklonil a z jakých důvodů. Krajský soud připomněl, že z hlediska závěru o vině stěžovatele není podstatné, že se nepodařilo přesně identifikovat osobu, která střílela v okamžiku, kdy vylétla zraňující střela. Střela nalezená v těle poškozeného byla deformovaná a z odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví fyzikální chemie, vyplynulo, že na této střele byla zjištěna přítomnost nízkého množství křemíku, tudíž muselo dojít k odrazu této střely od pevného materiálu, který uvedený chemický prvek obsahuje. Obvodní soud se jednoznačně přiklonil k tomu, že k odrazu střely došlo od některého z kamenů, které se v prostoru střelnice nacházely. Krajský soud uvedl, že pokud z kamerového záznamu střelby vyplynulo, že střelci při plnění svých povinností nepochybili, pak lze oprávněně uzavřít, že stěžovatel porušil svou povinnost zajistit, aby dopadiště střel a záchytný val byly zbaveny tvrdých předmětů, které by mohly být zdrojem odrazu střel. 5. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ústavní stížností napadaným usnesením odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu pro zjevnou neopodstatněnost. Nejvyšší soud neshledal stěžovatelem reklamované nedostatky zjištěného skutkového stavu ani žádnou z tvrzených vad řízení, vše navíc hodnotil v rovině rizika zásahu do ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces. Nejvyšší soud dospěl k tomu, že stěžovatel založil svou obhajobu na vlastním výkladu časových souvislostí a formuloval nejméně dvě alternativy skutkového děje za účelem snahy zbavit se vlastní odpovědnosti za vzniklý trestně relevantní následek. Těmto tvrzením však Nejvyšší soud nevyhověl a uvedl, že okresní soud věnoval dostatečnou pozornost posudkům jednotlivých znalců - balistiků, které podrobil potřebnému kritickému zhodnocení a v písemném vyhotovení odsuzujícího rozsudku transparentně vysvětlil, které závěry považoval za hodnověrné a proč jiné odmítl jako zkreslené. Připomněl, že trestní řízení je ovládáno zásadou zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností a není vyžadováno, aby byla zjištěna tzv. "absolutní pravda". Nejvyšší soud také postavil najisto, že stěžovatel porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho funkce a nikoli povinnost mu uloženou zákonem, jak stěžovatel tvrdil. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel má za to, že skutková zjištění obecných soudů jsou v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním a způsob hodnocení důkazů je netransparentní a nepřezkoumatelný. Za extrémní nesoulad pak považuje to, že soudy vzaly za prokázané, že příčina, pro kterou následek nastal, je známa, zatímco tato zůstává podle stěžovatele i po provedeném dokazování zcela nejasná. Stěžovatel je přesvědčen, že se obecným soudům nepodařilo prokázat, jaký sled událostí vedl k poranění poškozeného a co bylo jeho příčinou. Uvádí celou řadu nesrovnalostí, které vyplývají z provedených znaleckých posudků, a je přesvědčen, že řada rozporných zjištění zůstala nevyvrácena a soudy se těmito rozpornými poznatky zabývaly zcela nedostatečně. Stěžovatel byl označen za viníka nehody na základě nepřímých důkazů a rozdílných závěrů nezávislých znaleckých zkoumání, tedy na základě neprokázaných hypotéz. Pokud nebylo spolehlivě zjištěno, zda zraňující střela byla vůbec vystřelena na střelnici provozovanou stěžovatelem a pokud ano, tak nebylo prokázáno, od čeho se střela náhodně odrazila, nebylo možné, aby soudy rozhodly při této nejistotě v neprospěch stěžovatele o jeho vině. 7. Obecné soudy přímo zasáhly do ústavního práva stěžovatele tím, že bezdůvodně a excesivní měrou preferovaly procesní úspornost a bagatelizovaly jeho obhajobu. Není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností a jsou-li v daném kontextu přítomny důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného [srovnej například nález ze dne 24. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 73301 (N 26/32 SbNU 239)]. Stěžovatel také připomíná povinnost obecných soudů vypořádat se se všemi námitkami uplatněnými účastníky v řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti (srovnej například nález ze dne 29. 8. 2017 sp. zn. III. ÚS 593/17). III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel (po odstranění vad podání) je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud ustáleně judikuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadř