II.ÚS 776/26 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 776/26 ze dne 15. 4. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného JUDr. Lenkou Dědkovou, advokátkou, sídlem U Jamborovky 1530, Poděbrady, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. února 2026 sp. zn. 101 Co 36/2026 a usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 24. října 2025 č. j. 0 P 229/2021-M52, 16 P a Nc 86/2025, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kolíně, jako účastníků řízení, L. K. a nezletilé E. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným usnesením Okresní soud v Kolíně (dále jen "okresní soud") k návrhu první vedlejší účastnice - matky (dále též jen "matka") na výkon rozhodnutí nařídil výkon rozhodnutí podle vykonatelného rozsudku okresního soudu ze dne 10. 8. 2022 č. j. P 229/2021-158, ve spojení s vykonatelným usnesením Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 16. 11. 2022 č. j. 101 Co 262/2022-227 a uložil stěžovateli - otci (dále též jen "otec") povinnost uhradit na účet České republiky částku 5 000 Kč (výrok I.). Dále otci uložil povinnost zaplatit matce náhradu nákladů řízení ve výši 9 600 Kč (výrok II.). 3. Proti výše uvedenému usnesení okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Napadeným usnesením krajského soudu bylo usnesení okresního soudu ve výroku I. potvrzeno (výrok I.). Ve výroku II. bylo prvostupňové rozhodnutí změněno tak, že otec je povinen zaplatit matce náhradu nákladů řízení před okresním soudem ve výši 6 000 Kč (výrok II.). Výrokem III. bylo rozhodnuto, že otec je povinen zaplatit matce náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 1 200 Kč. II. Argumentace stěžovatele 4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soudy mu vytýkají, že dceru málo podporoval, ponechával rozhodnutí o kontaktu s matkou na její vůli, avšak nezabývaly se tím, zda při zohlednění věku, psychického stavu a stabilního postoje nezletilé byl stěžovatel schopen uloženou povinnost splnit, aniž by musel překročit racionální meze rodičovského působení. Soudy nezohlednily situaci v rodině, kdy stěžovatel ihned po incidentu mezi matkou a nezletilou zajistil pro nezletilou odbornou pomoc a svým přístupem ji motivoval, aby se alespoň částečně kontakt s matkou obnovil. Po opakovaných bezúspěšných snahách nezletilou motivovat se stěžovatel již dostával do pozice, kdy s ním nezletilá odmítala toto téma řešit. 5. Stěžovatel soudům vytýká, že se ústavně konformním způsobem nevypořádaly s tím, že nezletilé bylo již dvanáct let, tedy dosáhla věku, kdy zákon stanoví domněnku schopnosti vytvořit si vlastní názor a tento sdělit. Postoj nezletilé byl přitom dlouhodobý, opakovaný a konzistentní. Odborné zprávy nevedly k závěru, že by další nátlakové působení bylo vhodné. Pokračování společné rodinné terapie bylo naopak hodnoceno jako potenciálně retraumatizující, přičemž nebyla prokázána systematická manipulace s nezletilou ze strany otce. Napadená rozhodnutí sice postoj nezletilé formálně zmiňují, avšak materiálně jej nerespektují. Krajský soud uzavřel, že odmítání matky dcerou není stabilní a je výrazně ovlivněno přítomností a postojem stěžovatele, aniž by tento závěr přesvědčivě podložil. V řízení přitom vyšly najevo i skutečnosti svědčící o tom, že matka sama nevytváří pro obnovu vztahu dostatečně bezpečný a předvídatelný prostor, zejména neexistuje dostatečná komunikace s dcerou. 6. Stěžovatel dále namítá, že krajský soud založil své potvrzující rozhodnutí na zásadním hodnotícím závěru, že odmítání matky není stabilní a že postoje nezletilé jsou výrazně ovlivněny přítomností a postojem otce. Tento závěr však nebyl přesvědčivě a ústavně konformně odůvodněn. Soud nevysvětlil, na základě jakých skutkových zjištění dospěl k tomu, že postoj nezletilé není stabilní, přestože v řízení bylo opakovaně tvrzeno a dokládáno, že tento postoj trvá po řadu měsíců a odpovídá věku i vyspělosti dítěte. Namísto zkoumání skutečných příčin neuskutečněného předání nezletilé se soudy soustředily na kritiku stěžovatele a přehlédly či bagatelizovaly skutečnosti svědčící o dlouhodobě problematickém přístupu matky k obnově vztahu s dcerou a provedly jednostranné hodnocení věci. Uložením pokuty v situaci, kdy stěžovatel jednal v mezích toho, co bylo s ohledem na věk a psychický stav nezletilé rozumně možné, obecné soudy zasáhly do jeho práva na rodinný život. Ústavní soud již dříve vyslovil, že výchovné působení rodiče na dítě nesmí překročit racionální mez a že nelze po rodiči požadovat, aby dítě k plnění povinnosti nutil všemi prostředky. Právě takový požadavek však plyne z napadených rozhodnutí. Obecné soudy po stěžovateli požadují, aby zlomil odpor dvanáctiletého dítěte vůči kontaktu s matkou, přestože dítě svůj názor dlouhodobě a opakovaně sděluje a přestože odborníci neoznačili stěžovatele za manipulujícího rodiče. Takový požadavek odporuje nejen právům stěžovatele, ale i právu dítěte, aby jeho názor byl skutečně zohledněn a aby nebylo vystavováno nátlaku přesahujícímu meze jeho nejlepšího zájmu. 7. Stěžovatel namítá, že soudy zaujaly nerovný přístup k rodičům. Provedly selektivní hodnocení důkazů, když vycházely zejména z důkazů, které svědčí proti stěžovateli. Každý nedostatek v přístupu stěžovatele vyložily v jeho neprospěch, zatímco podstatné nedostatky v přístupu matky zůstaly bez adekvátní odezvy. Naopak nedaly rovnocennou váhu podkladům, které ukazovaly dlouhodobou konfliktnost vztahu mezi matkou a dcerou. Stěžovatel poukazuje na to, že aktuální judikatura Ústavního soudu potvrzuje nutnost individualizovaného posouzení obdobných věcí. Namítá, že krajský soud bez jednání potvrdil rozhodnutí založené na zásadním hodnotícím závěru o nestabilitě postoje nezletilé a o významném vlivu stěžovatele, aniž by tento závěr ústavně přesvědčivě podložil. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní stížnost proti výroku I. usnesení okresního soudu a proti usnesení krajského soudu byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. 9. K projednání ústavní stížnosti v části směřující proti výroku II. usnesení okresního soudu není Ústavní soud příslušný (viz sub 26). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti splňující procesní předpoklady 10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 11. Ústavní soud zastává zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodnutí obecných soudů ve věcech stanovení péče o dítě a styku s ním, a to včetně výkonu rozhodnutí v těchto věcech. Rozhodování v této citlivé oblasti je doménou obecných soudů, které v kontradiktorně vedeném řízení mají odpovídající podmínky pro dokazování a pro následné rozhodnutí ve věci. Obecné soudy se znalostí dlouhodobého vývoje rodinné situace a v bezprostředním kontaktu s účastníky řízení a orgánem sociálně-právní ochrany dětí mohou nejlépe poznat a posoudit skutkové okolnosti věci a učinit rozhodnutí, které bude odrážet zájmy rodičů, ale zejména nezletilých dětí. Do rozhodovací činnosti obecných soudů Ústavní soud zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení. 12. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se závěry obecných soudů