II.ÚS 781/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 781/22 ze dne 19. 4. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Oldřicha Zemana, právně zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 4, Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. srpna 2020, č. j. 5 C 2/2019-106, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. května 2021, č. j. 72 Co 89/2021-166, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2022, č. j. 30 Cdo 2923/2021-185, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností se stěžovatel podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to z důvodu tvrzeného porušení svých ústavně zaručených práv. 2. Z ústavní stížnosti, jakož i z obsahu napadených rozhodnutí zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. Stěžovatel byl účastníkem kompenzačního řízení vedeného podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.") vedeného Obvodním soudem pro Prahu 5 pod sp. zn. 15 C 1/2011, v němž se domáhal poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za újmu způsobenou nesprávným úředním postupem, konkrétně policejní silniční kontrolou. Nyní stěžovatelem napadená rozhodnutí byla vydána rovněž v řízení podle zákona č. 82/1998 Sb., ve kterém se však domáhá poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za příliš dlouhé původní kompenzační řízení. Konkrétně stěžovatel požadoval omluvu a odškodnění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 15 C 1/2011, jelikož toto řízení trvalo sedm let a šest měsíců. Obvodní soud pro Prahu 5 rozhodl napadeným rozsudkem ze dne 4. 8. 2020, č. j. 5 C 2/2019-106, tak, že žalobu zamítl v části, ve které se žalobce domáhal zaplacení částky 140 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení (výrok I.) a v části, ve které žalobce požadoval omluvu (výrok II.), dále konstatoval, že nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 15 C 1/2011 bylo porušeno základní právo stěžovatele na projednání věci v přiměřené lhůtě zaručené článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (výrok III.), dále zamítl žalobu v části, ve které se stěžovatel domáhal konstatování, že nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 15 C 1/2011 bylo porušeno jeho základní právo na účinný právní prostředek nápravy před vnitrostátním orgánem zaručené článkem 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (výrok IV.) a konečně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok V.). 3. V odůvodnění svého rozhodnutí obvodní soud uvedl, že vzhledem ke skutkové i právní složitosti věci je délka řízení v trvání sedmi let a šesti měsíců nepřiměřená. Zároveň však uvedl, že z jednání stěžovatele nelze shledat jeho vyšší zájem na rychlosti řízení. Z vyjádření žalované (České republiky - Ministerstva spravedlnosti) vyšlo najevo, že žalovaná shledává význam řízení pro stěžovatele (žalobce) nepatrným, na základě čehož žalovaná konstatovala, že došlo k porušení práva žadatele na přiměřenou délku řízení, avšak neshledala důvod pro poskytnutí zadostiučinění v penězích, neboť konstatování porušení práva se v dané věci jevilo žalované jako dostačující. Ohledně požadavku stěžovatele na konstatování porušení čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod obvodní soud shledal, že stěžovatel neunesl v řízení břemeno tvrzení a důkazní břemeno. Pro posouzení ústavní stížnosti je zejména významné, jak se obvodní soud vypořádal s kritériem významu řízení pro poškozeného (stěžovatele) ve smyslu § 31a odst. 3 písm. e) zákona č. 82/1998 Sb. K tomuto obvodní soud uvedl, že význam předmětu řízení se posuzuje s přihlédnutím k objektivním okolnostem, nikoli k subjektivnímu pohledu poškozeného, který musí prokázat újmu. V daném případě nebylo podle obvodního soudu prokázáno, jaký faktický význam má kompenzace pro stěžovatele, přičemž není povinností soudu zjišťovat okolnosti rozhodné pro posouzení významu předmětu řízení pro poškozeného nad rámec tvrzení účastníků. Význam řízení pro stěžovatele snižuje i fakt, že nežádal o kompenzaci za meritorní řízení, nýbrž za kompenzační řízení, jinými slovy, že žádá "kompenzaci za kompenzaci". S ohledem na výjimečné okolnosti dané téměř nepatrným významem řízení pro poškozeného obvodní soud vyhodnotil, že postačí morální satisfakce formou konstatování porušení práva a poskytnutí omluvy za porušení práva stěžovatele na projednání věci v přiměřené lhůtě dle článku 6 odst. 1 Úmluvy. Proto rozhodl tak, jak je popsáno výše. Proti rozhodnutí se odvolali oba účastníci řízení. 4. Městský soud v Praze rozhodl napadeným rozsudkem ze dne 12. 5. 2021, č. j. 72 Co 89/2021-166, tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích I. a IV., zrušil výrok III. a řízení v tomto rozsahu zastavil, a dále rozhodl o nákladech řízení. Městský soud se ztotožnil se závěrem obvodního soudu, že v projednávané věci byly splněny předpoklady odpovědnosti žalované za nemajetkovou újmu, jež byla stěžovateli způsobena nepřiměřenou délkou řízení. Dále městský soud zrekapituloval relevantní judikaturu Nejvyššího soudu, z níž vyplývá, že nemajetková újma způsobená nesprávným úředním postupem se zásadně odčiňuje v penězích. Pouze ve výjimečných případech, kdy je újma způsobená poškozenému zanedbatelná, lze uvažovat o jejím nahrazení formou konstatování porušení daného práva. Pouhé konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené době postačí například tehdy, byla-li délka řízení v nezanedbatelné míře způsobena vlastním chováním poškozeného, nebo byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného pouze nepatrný, a celkově tak lze uzavřít, že doba řízení nemohla nikterak negativně zasáhnout psychickou sféru žalobce. Současně připomněl, že konstatování porušení práva je plnohodnotnou formou zadostiučinění předpokládanou zákonem č. 82/1998 Sb. Právě v případě stěžovatele shledal, shodně jako obvodní soud, městský soud výjimečnou okolnost spočívající v nepatrném významu řízení pro stěžovatele. Městský soud dovodil význam řízení pro stěžovatele z obdobných skutečností jako obvodní soud. Zdůraznil, že původní kompenzační řízení, za jehož nepřiměřenou délku se stěžovatel domáhal další kompenzace, se týkalo zásahu do práv stěžovatele spočívajícího v tom, že měl hlídce Policie České republiky předložit občanský průkaz a podrobit se dechové zkoušce na přítomnost alkoholu. Podle mínění městského soudu je třeba vzít v potaz, že v tomto kompenzačním řízení stěžovatel požadoval pouze morální satisfakci, tj. konstatování porušení práva a omluvu, nikoliv peněžité zadostiučinění. Městský soud shledal, že pokud byl stěžovatel udržován posuzovaným kompenzačním řízením v nejistotě "pouze" ohledně toho, zda se mu za uvedené situace dostane požadovaného morálního odškodnění, pak délka řízení zjevně nemohla nikterak významně zasáhnout jeho psychickou sféru a význam posuzovaného řízení nemůže být vyšší než nepatrný. Městský soud se ztotožnil s obvodním soudem také v závěru ohledně namítaného porušení čl. 13 Úmluvy. Uvedl, že účinný právní prostředek nápravy před národním orgánem ve smyslu článku 13 Úmluvy je v českém právním řádu garantován právě aplikovanou právní úpravou obsaženou v zákoně č. 82/1998 Sb. Rozhodnutí obvodního soudu tedy meritorně změnil pouze ve výroku týkajícím se konstatování porušení práva podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy a řízení v tomto rozsahu zastavil, jelikož zadostiučinění ve formě konstatování porušení uvedeného práva bylo již stěžovateli poskytnuto žalovanou v rámci předběžného projednání nároku, pročež vzal stěžovatel v tomto rozsahu žalobu zpět. Proti rozsudku městského soudu se stěžovatel bránil dovoláním. 5. Nejvyšší soud dovolání napadeným usnesením ze dne 23. 2. 2022, č. j. 30 Cdo 2923/2021-185, odmítl. Nejvyšší soud shledal, že dovolání není přípustné, neboť se žádný stěžovatelem napadený závěr nepříčí ustálené judikatuře Nejvyššího soudu. K námitce stěžovatele týkající se údajného aktivismu městského soudu v otázce posuzování významu řízení pro stěžovatele Nejvyšší soud uvedl, že skutečnosti, ze kterých městský soud vycházel, jsou obsaženy ve spise, o aktivismus se tedy nejedná. Stejně tak Nejvyšší soud nepřipustil argumentaci domněnkou standardního významu řízení pro stěžovatele, neboť městský soud učinil závěr o nepatrném významu na základě provedeného dokazování, pročež se domněnka neuplatní. 6. Ke své ústavní stížnosti stěžovatel připojil také vyjádření žalované ze dne 15. 1. 2019. Vedle rekapitulace průběhu původního kompenzačního