II.ÚS 784/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 784/22 ze dne 19. 12. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele H. G., zastoupeného Mgr. Josefem Kazdou, advokátem se sídlem Palackého náměstí 653, Třeboň, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 9. 2019, č. j. 13 Cm 470/2017-462, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 1. 2021, č. j. 2 Cmo 340/2019-498, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2021, č. j. 29 Cdo 1912/2021-530, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a F. P., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení předmětu řízení 1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 3. 2022, která splňuje procesní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá dle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušení v záhlaví vymezených rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud"), Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a Nejvyššího soudu, neboť je názoru, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 10 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 36 odst. 1, odst. 2 Listiny a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje 2. Stěžovatel se jako žalobce domáhal žalobou před krajským soudem po vedlejším účastníkovi jako žalovaném zaplacení částky 17 427 795 Kč s příslušenstvím z titulu odpovědnosti za škodu vedlejšího účastníka jakožto správce jeho konkursní podstaty, již následně vzal zpět co do částky 13 369 780 Kč. Změnu žaloby, jíž se stěžovatel domáhal na vedlejším účastníkovi zaplacení částky 500 000 Kč z titulu odpovědnosti za nemajetkovou újmu spočívající v nemožnosti žádat o obnovu trestního řízení, v újmě na pověsti a ve zhoršení zdravotního stavu stěžovatele v důsledku stresu po skartaci dokumentů (viz dále), krajský soud nepřipustil, neboť ani po poučení podle § 43 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), nevyhovovala změněná žalobní tvrzení požadavkům § 79 odst. 1 občanského soudního řádu, zejména z nich nebylo patrné, jak skartace dokumentů vedla ke zhoršení zdravotního stavu stěžovatele, a nadto podle § 95 odst. 2 občanského soudního řádu dosavadní výsledky nebyly pro řízení o změněné žalobě použitelné. 3. Podstatu sporu lze ve stručnosti vyjádřit následovně: Na majetek stěžovatele byl v roce 2004 prohlášen konkurs, který byl následně v roce 2015 zrušen po splnění rozvrhového usnesení s uspokojením pohledávek za stěžovatelem do 0,3 %. Správcem konkursní podstaty byl původně ustanoven Z. P., který se patrně dopustil protiprávního jednání vůči majetku stěžovatele, pro což byl prověřován policií, v roce 2010 spáchal sebevraždu, přičemž prostředky z konkursní podstaty se nepodařilo dohledat a z dědictví po něm bylo pro tuto podstatu získáno jen 286 611,78 Kč. Po něm funkci správce konkursní podstaty přebral vedlejší účastník. Ten podle stěžovatele řádně nevymáhal jeho pohledávku proti dvěma dlužníkům ve výši 6 602 528 Kč pravomocně mu přiznanou v roce 2002 (dále jen "1. pohledávka"), řádně nevymáhal dvě pohledávky ve výši 10 500 Kč a 246 251 Kč přiznané mu v roce 2006 (dále jen "2. pohledávka" a "3. pohledávka"), a způsobil jejich promlčení; a po skončení konkursu mu nevrátil účetní doklady, uložil je do archivu a nechal skartovat, čímž jej dostal do důkazní nouze v dalším sporu, a tím mu způsobil škodu ve výši nejméně 2 000 000 Kč. Vedlejší účastník uplatnil procesní obranu, že převzal funkci správce konkursní podstaty v situaci, kdy se v ní nenacházel prakticky žádný majetek, 1. pohledávku vymáhal, ale jeden dlužník byl nemajetný a druhý ani neprocházel evidencí obyvatel, přičemž soudní exekutor vyžadoval složení zálohy na náklady exekučního řízení, které nebyly v majetkové podstatě a jak stěžovatel, tak věřitelé je odmítli složit; další pohledávka nebyla nikdy sepsána do konkursní podstaty a poslední byla promlčena ještě předtím, než se stal správcem konkursní podstaty; a konečně uložení dokumentace do archivu považoval za správné. 4. Krajský soud napadeným rozsudkem žalobu ve zbývající části, v níž nebyla vzata zpět, tedy co do částky 4 058 015 Kč s příslušenstvím, zamítl a uložil stěžovateli zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů řízení 240 088,20 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho právního zástupce. Krajský soud po provedeném dokazování dospěl ohledně 1. pohledávky k závěru, že vedlejší účastník dodržel požadavek odborné péče podle § 8 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, v tehdy platném a účinném znění (dále jen "zákon o konkursu a vyrovnání"), neboť vyvinul dostatečné úsilí za účelem zjištění vymahatelnosti předmětné pohledávky, přičemž nebylo prokázáno, že by v rozhodné době stěžovatel či vedlejší účastník měli informaci o tom, že dlužnice nastoupila do zaměstnání. Odpovědnost vedlejšího účastníka za škodu tak vzniknout nemohla. Ohledně 2. a 3. pohledávky krajský soud uzavřel, že vznikly již v letech 1995 až 1996 a jednalo se o pohledávky z obchodních vztahů, které se řídily zákonem č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v tehdy platném a účinném znění (dále jen "obchodní zákoník"), podle jeho § 261 odst. 1, a tudíž byly podle § 408 obchodního zákoníku promlčeny ještě předtím, než se vůbec vedlejší účastník stal správcem konkursní podstaty. Co do archivace a následné skartace účetních dokumentů krajský soud konstatoval pochybení vedlejšího účastníka, neboť tento postupoval v rozporu s § 34c odst. 1 vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve znění k 31. 12. 2007, podle nějž měl vedlejší účastník povinnost vyzvat ty, jimž náležely originály listin, aby si je u něj vyzvedli, a skartovat jejich kopie. Krajský soud však neshledal příčinnou souvislost mezi tímto pochybením a vznikem škody, která podle stěžovatele měla spočívat v nepřiznání další pohledávky soudem, neboť i tato pohledávka podléhala režimu obchodního zákoníku a byla promlčena už v roce 2006, tedy ještě předtím, než se vedlejší účastník ujal funkce správce konkursní podstaty. 5. K odvolání stěžovatele vrchní soud svým napadeným rozsudkem tento rozsudek krajského soudu potvrdil a uložil stěžovateli zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 34 796 Kč. Vrchní soud přisvědčil skutkovým závěrům krajského soudu a zcela se ztotožnil i s jeho právními závěry. K nim doplnil, že nebyla prokázána ani jakákoliv příčinná souvislost mezi skartací dokumentů a zhoršením zdravotního stavu stěžovatele, který byl podlomený již před touto skartací, navíc právo, k jehož uplatnění stěžovatel tyto dokumenty potřeboval, bylo promlčeno ještě předtím, než se vedlejší účastník ujal funkce správce konkursní podstaty. 6. Stěžovatel podal proti napadenému rozsudku vrchního soudu dovolání, které Nejvyšší soud odmítl svým napadeným usnesením a současně rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud neshledal v nynější věci žádný odklon od své předchozí judikatury a podotkl, že obecné soudy zejména správně posoudily počátek běhu a povahu promlčecí doby podle § 408 obchodního zákoníku. III. Argumentace stěžovatele 7. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí nekonzistentní shluk skutečností, z nichž se mnohé netýkají přímo předmětu řízení před obecnými soudy. Ve vztahu k napadeným rozhodnutím lze s notnou dávkou benevolence extrahovat, že stěžovatel ohledně 1. pohledávky považuje závěr obecných soudů za nesprávný, a to s odkazem na § 107 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném a účinném znění (dále jen "obč. zák."), z nějž dovozuje, že k promlčení by bylo možno přihlédnout jen tehdy, kdyby je i on sám namítal, a s odkazem na § 110 obč. zák., z nějž dovozuje, že promlčecí doba počala plynout dne 3. 12. 2002, a tedy skončila až dne 3. 12. 2012. Odkazuje rovněž v této souvislosti na nález sp. zn. III. ÚS 3358/20, z nějž dovozuje, že se obecné soudy nevypořádaly se skutečností, že na majetek stěžovatele byl prohlášen konkurs, takže stěžovatel pozbyl aktivní legitimaci. Obecné soudy rovněž neaplikovaly ustanovení § 113 obč. zák., podle nějž promlčecí doba neběží z důvodu vyšší moci, nadto se nezabývaly skutečností, že dlužnice měla odpovědnost také za dluh svého manžela - druhého dlužníka, který se díky stěžovatelově aktivitě nepromlčel vůbec. Podle stěžovatele rovněž nebylo vyvráceno, že by nebyly dostatečné prostředky na uplatnění exekuce vůči dlužníkovi, neboť nebyl zjišťován j