II.ÚS 789/26 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 789/26 ze dne 13. 5. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Přibáně a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Kováře, zastoupeného Mgr. Liborem Špundou, advokátem, sídlem Masarykova třída 795/41, Olomouc, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. ledna 2026 č. j. 4 As 282/2024-37 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 15. října 2024 č. j. 65 A 81/2023-78, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníků řízení, a Krajského úřadu Olomouckého kraje, sídlem Jeremenkova 1191/40a, Olomouc, a MUDr. Marcela Matzenauera a RNDr. Jany Matzenauerové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzené porušení svých práv na soudní ochranu a ochranu vlastnictví. 2. Z ústavní stížnosti a doručených písemností se podává, že první vedlejší účastník jako odvolací správní orgán potvrdil k odvolání stěžovatele rozhodnutí stavebního úřadu v tzv. opakovaném stavebním řízení o povolení souboru staveb (rodinného domu a souvisejících staveb) zbylých vedlejších účastníků, prováděných na pozemku sousedícím s pozemkem stěžovatele. Následnou žalobu stěžovatele zamítl v záhlaví uvedeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci. Kasační stížnost konečně napadeným rozsudkem zamítl Nejvyšší správní soud. 3. Správní soudy potvrdily, že stavební úřad se nemusel zabývat námitkami stěžovatele, které nesouvisely s jeho vlastnickým právem, tedy těch z hlediska vlivu na jiné než jeho nemovité věci. První vedlejší účastník i stavební úřad se dále zabývaly námitkou zastínění pozemku stěžovatele. Nedůvodné jsou též námitky stěžovatele o nedodržení odstupových vzdáleností staveb podle § 8 vyhlášky č. 137/1998 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu, ve znění účinném do 30. 12. 2006, a podle § 25 odst. 2 vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území. Zásadní je, že předpokladem pro posouzení odstupových vzdáleností podle uvedených ustanovení je existence rodinných domů na obou sousedních pozemcích. O takový případ zde ale nejde. Protože na pozemku stěžovatele dům není umístěn a o jeho umístění na svém pozemku stěžovatel ani nepožádal, zmíněné požadavky na řešenou věc nedopadají (shodně rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2007 č. j. 1 As 35/2007-57 a ze dne 29. 7. 2009 č. j. 1 As 37/2009-93). 4. Argumentaci, že malou odstupovou vzdáleností od pozemku se jeho pozemek znehodnocuje do budoucna, stěžovatel uplatnil poprvé v řízení o kasační stížnosti. Nadto je tato námitka obecná. Nedůvodné byly též námitky nedostatku dobré víry zbylých vedlejších účastníků, protože dobrá víra se v opakovaném stavebním řízení podle zákona nezkoumá. U stavby nebylo třeba závazné stanovisko na tomto úseku - spadá totiž do staveb 1. kategorie. Její zastavěná plocha nepřesahuje 800 m2, její výška nepřesahuje 9m a je určena výhradně k bydlení. Povinnost zpracovat požárně bezpečnostní řešení stavby byla splněna. Stěžovatel svá tvrzení o padání hořících kusů stavby dovozuje z hypotetické situace spočívající ve shoření celého rodinného domu, kterou nemá odborně podloženou. Podle Souhrnné technické zprávy byla navržena protipožární opatření, která podmiňovala povolení stavby a v důsledku kterých by požárně nebezpečný prostor neměl přesahovat na sousední pozemky. Další požadavky na požární bezpečnost se budou řešit v kolaudačním řízení. Námitkami k umístění stavby v rozporu s územním rozhodnutím ze dne 8. 10. 2003 se nelze zabývat: uvedené rozhodnutí je pravomocné a nelze je již nyní přezkoumat. Nynější rozhodnutí rovněž dříve vydané územní rozhodnutí nahrazuje. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel tvrdí, že se správní soudy nedostatečně vypořádaly s námitkami, že posuzovaný dům jeho sousedů leží pouhých 0,7 metru od společné hranice pozemků, přestože podle územního rozhodnutí ve věci ze dne 8. 10. 2003 má ležet od této hranice 1,1 metru. Zbylí vedlejší účastníci také v rozporu s tímto rozhodnutím stavbu zvětšili. Jde o úplně jinou stavbu. Stěžovatel též namítal, že zbylí vedlejší účastníci nebyli v dobré víře, což představuje překážku pro povolení stavby. Dřívější rozhodnutí byla opakovaně rušena a zbylí vedlejší účastnicí nemohou očekávat, že jim bude stavba dodatečně povolena, přestože vědomě nerespektovali projekt a stavěli blíže k hranici pozemků a dům zvětšili. 6. Dále stěžovatel namítá, že výklad správních soudů ke stanovení odstupové vzdálenosti staveb je formalistický. Jde přitom také o to, že blízkost stavby na sousedním pozemku omezuje budoucí stavební činnost na pozemku stěžovatele - aby stěžovatel při potenciální budoucí výstavbě splnil stavební normy, bude muset dodržet větší vzdálenost, tedy bude moci využít pouze menší část pozemku. Jde o faktické vyvlastnění užitné hodnoty pozemku bez náhrady. Případ stěžovatele se nadto odlišuje od těch, na které správní soudy odkazují k argumentaci, že u odstupových vzdáleností již musí oba domy stát. Nyní totiž byli stavebníci ve zlé víře a stavební řízení trvá již přes 20 let. Nesprávnosti výkladu správních soudů rovněž svědčí, že stavební úřad dříve rozhodoval o výjimce z odstupových vzdáleností v nynější věci. Již přijatý výklad, že odstupovou vzdálenost je třeba dodržet mezi stavbou a hranici sousedního pozemku, správní soudy nyní mění až dodatečně, retroaktivně. Formalisticky se správní soudy též vypořádaly s námitkami o nesprávném posouzení požárně bezpečnostního řešení záměru. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, je včasná a přípustná. Stěžovatel je řádně zastoupen advokátem. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud rovněž akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů, je proto věcí (správních) soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze u tzv. kvalifikovaných vad. 9. V nynější věci Ústavní soud žádné kvalifikované vady neshledal. Napadená rozhodnutí se ve spojení s předcházející judikaturou správních soudů vypořádávají se vším podstatným. Ústavní soud neshledal ani žádné neústavní důsledky napadených rozhodnutí. Pro Ústavní soud je podstatné, že se správní soudy zaměřily na argumentaci stěžovatele k tvrzeným rozporům záměru s právními předpisy, které by mohly mít vliv na jeho pozemek. 10. K tvrzenému rozporu záměru s původním územním rozhodnutím ze dne 8. 10. 2003 se správní soudy vyjádřily věcně a konkrétně. Tedy tak, že uvedené územní rozhodnutí již nelze přezkoumávat a nynější rozhodnutí je nahrazuje. Také již první vedlejší účastník ve svém rozhodnutí k obdobné námitce stěžovatele uvádí, že právě rozpor záměru s původním územním rozhodnutím je jedním z důvodů, proč se vede opakované řízení, ve kterém se znovu zkoumá soulad záměru s právními předpisy (viz s. 10 rozhodnutí prvního vedlejšího účastníka). A právě na soulad s právními předpisy se zaměřují další úvahy správních soudů u vypořádání zbylých námitek stěžovatele. Podle Ústavního soudu se tedy správní soudy náležitě vypořádaly s podstatou tvrzení stěžovatele. Rozpor záměru s dřívějším územním rozhodnutím zhojilo zákonem předpokládané opakované stavební řízení [viz zejména body 18 a 19 napadeného rozsudku krajského soudu a § 129 odst. 5 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů]. 11. Ústavní soud přitom neshledal žádné kvalifikované pochybení ani u vypořádání evidentně stěžejních námitek nedodržení odstupových vzdáleností. Závěry správních soudů vychází z ustálené rozhodovací praxe. Podrobné odůvodnění k zaujatému výkladu obsahuje především v napadených rozhodnutích odkazovaný rozsudek sp. zn. 1 As 35/2007, v němž Nejvyšší správní soud mimo jiné poukázal na absurdní důsledky výkladu, kterého se nyní dovolává i stěžovatel. Navazující rozsudek sp. zn. 1 As 37/2009 pak vychází též z odborné literatury. Takové argumenty jsou ústavně obhajitelné. Ústavní soud rovněž nespatřuje důvod, aby se tyto obecně formulované závěry nemohly uplatnit i nyní. Stěžovatelem akcentovaná absence dobré víry stavebníků a dlouhé trvání povolovacího řízení v nynější věci pod